Filmasia: letos ve znamení kvality namísto kvantity

Letošní přehlídka asijských filmů Filmasia, jež probíhala od 30. 11. do 2. 12. v kině Světozor, sice nabídla pražským divákům pouze tři nové jihokorejské filmy, ovšem každý z nich rozhodně stál za pozornost. Jižní Korea, jejíž kinematografie je v posledních letech v kurzu, se opět představila jako umělecky i řemeslně progresivní oblast, a proto se v krátkých recenzích zastavíme u každého z těchto tří velice rozdílných filmů.

Pieta (Pieta)

Kim Ki-duk se ve svém nejnovějším snímku vydává do prostředí chudých korejských dělníků, kteří pracují v plechových boudách uprostřed velkoměstské zástavby. Jejich těžké životní situace zneužívá mladý lichvář a vymahač dluhů v podání Lee Jung-jina. Nutí je podepisovat pojištění, díky němuž jim bude vyplacena určitá suma peněz, pokud se vážně zraní, s čímž jim ochotně pomáhá. Jednoho dne tento zdánlivě bezcitný mladík potká na ulici ženu (Jo Min-soo), která se představí jako jeho matka. Nad počáteční nedůvěrou mladíka nakonec převáží jeho touha po mateřské lásce a na neznámou ženu se zcela upne.

O Pietě se díky zisku Zlatého lva na letošním festivale v Benátkách mluví jako o Kim Ki-dukově comebacku, to však neznamená, že by výrazně vybočovala z dosavadní tvorby tohoto svébytného tvůrce. Jak je u něho zvykem, jedná se o drsný a zároveň poetický snímek z prostředí sociální periferie, ve kterém se mísí různé formální postupy a ve kterém je zřetelný sociálně kritický podtext. Jeho citově vyprahlé postavy opět často jednají nepochopitelně (alespoň z perspektivy západní mentality) a objevují se i jeho typické groteskně-morbidní výjevy a scény estetizované brutality.

Už z názvu snímku je jasně zřetelná křesťanská symbolika, která se skutečně ve filmu objevuje, ale rozhodně se o ní nedá mluvit jako o dominantním motivu. Dominantní je spíše kritika dnešního systému půjček a kapitalismu obecně, kterou Kim Ki-duk dohání do absurdního extrému, kvůli čemuž tak trochu postrádá společenskokritický dopad. Pieta totiž rozhodně není realistický film, není to sonda do současné chudinské Korey. Jako by se spíše odehrávala v pokřivené a značně stylizované paralelní realitě. Ve výsledném vyznění však ani Kim Ki-duk není zcela pesimistický, i jeho postavy nakonec nalézají skrze obrovskou bolest vykoupení.

Co se týče formálních postupů, tak Kim Ki-duk používá především z ruky natočené detailní záběry s častým zoomováním, které jen výjimečně střídá s většími celky industriální krajiny. Pomocí těchto postupů v kombinaci s kamerovými filtry, pečlivě vybranými kulisami a exteriéry se mu skvěle daří budovat skličující „šedivou“ atmosféru, se kterou jen občas kontrastují výrazně barevné předměty (balónky, narozeninový dort, akvárium, svetr). Jistě bychom mohli nalézt aspekty, které lze filmu vyčítat, jako jsou občasná naivita, překombinovaný závěr nebo opakování motivů ze starších děl, přesto se však jedná o nejkvalitnější film, který v posledních letech natočil.

V jiné zemi (Da-reun na-ra-e-suh)

Festivalovému publiku dobře známý jihokorejský režisér Hong Sang-soo letos v hlavní soutěži v Cannes uvedl snímek V jiné zemi, který byl rovněž k vidění na Filmasii. Do hlavní trojrole obsadil francouzskou hvězdu Isabelle Huppertovou, jež se objevuje ve třech velice podobných a dějově úsporných povídkách, přičemž v každé z nich přijíždí do korejského přímořského resortu jako vilná francouzská turistka. Tyto tři variace na stejné téma jsou ve skutečnosti fiktivním vyprávěním korejské ženy, která jako by psala tři verze jednoho scénáře.

V jiné zemi je v pravém slova smyslu vícevrstevnatý film. Nejviditelnější vrstvu představuje zdařilá jemná konverzační komedie na téma nedorozumění a střet kultur. Dále lze film chápat jako pojednání o možnostech dialogu, náhodě a osudu. A v neposlední řadě se také nabízí možnost číst film jako úvahu nad možnostmi narace, jelikož auto-referenčně staví do popředí strukturu vyprávění.

Isabelle Huppertová exceluje v hlavní trojroli, přičemž je otázkou, zda se skutečně jedná o tři svébytné postavy nebo tři úhly pohledu na jednu a tu samou postavu. Druhé možnosti nahrává fakt, že se postava pokaždé jmenuje Anne, ale na druhou stranu jednotlivé Anny vykazují mnohé rozdíly v chování a také má každá z nich jiné zaměstnání a rodinné zázemí. Opět se tedy musím uchýlit k pojmu variace, který tuto schizofrenní situaci vystihuje nejlépe. Jde o jakési tři možnosti francouzské turistky, která se v každém z minimalistických příběhů setkává s různými postavami, z nichž některé zůstávají stejné a některé se proměňují.

V jiné zemi je zábavný, příjemně pomalý film bez zbytečně vypjatých emocí a „velkých témat“ (v tom je téměř pravým opakem Piety). Ani zdaleka nezavání intelektuální onanií, ale přesto je velice chytře vystavěn a podněcuje diváka k přemýšlení. Nejspíš právě proto se objevil v nedávno zveřejněném žebříčku nejlepších filmů roku 2012 časopisu Cahiers du Cinéma.

Zloději (Dodookdeul)

Třetí z uvedených filmů se od prvních dvou liší především tím, že neprojevuje žádné zjevné umělecké ambice (pokud má dnes vůbec nějaký význam rozlišovat filmy na umělecké a mainstreamové…). Zlodějům jde především o zábavu a je třeba říct, že se jedná o zábavu skutečně velkolepou.

Ačkoliv Zloději režiséra Choi Dong-huna pracují se stokrát omletým klišé o bandě zlodějů, kteří se chystají na svůj velký kšeft, daří se jim tuto starou kostru obalit čerstvým šťavnatým masem (a to nenarážím jen na trojici krásných hereček, které se ve filmu objevují). Film totiž má, navzdory své nadstandardní 135 minutové stopáži, takové tempo a dynamiku, že by mu to naprostá většina hollywoodských blockbusterů mohla závidět.

Zloději jsou čistý žánrový kousek, a tak ani nemá smysl jim vytýkat, že divákům nepřináší žádné kontemplativní momenty nebo meditativní sekvence – místo toho se však můžeme těšit na spoustu podrazů, zvratů a promyšlených plánů, které ke zlodějským filmům patří stejně jako velké diamanty a kasina (která tu rovněž nechybí). Rozhodně se však nejedná o hloupý film, téměř všechny postavy (a že jich není málo!) jsou psychologicky prokreslené a procházejí během filmu určitým vývojem. Prostřednictvím mnohých flashbacků divák postupně odhaluje vztahy mezi postavami a jejich motivace, takže je třeba být stále na pozoru.

Za pozornost rovněž stojí silné herecké obsazení, v asijském kontextu srovnatelné s obsazením Dannyho parťáků. Přinejmenším korejská hvězda Jeon Ji-hyeon se díky hlavní roli ve filmu My Sassy Girl nebo Siworae vryla do paměti i českým divákům. Ve Zlodějích se představuje v roli rozmazlené vychytralé krásky s neuvěřitelnými gymnastickými schopnostmi. Za zmínku stojí také Kim Yun-seok v roli zlodějského šéfa, O Dal-su známý z filmů Park Chan-wooka, který ve skupině plní roli šaška nebo slavný hongkongský herec Simon Yam jako stárnoucí zloděj gentleman.

Už delší dobu jsem neviděl tak svěží žánrový kousek (a navíc jsou zlodějské filmy mým guilty pleasure), takže je pro mě zcela pochopitelné, proč se Zloději stali v Jižní Koreji nejnavštěvovanějším filmem všech dob.

Ferdinand Fořt