Kuře na švestkách: velká láska nikoli na první pohled

Jekí búd jekí nabúd, před pěti lety na plátna světových kin pronikla adaptace komiksu Marjane Satrapi Persepolis a okouzlila diváky nejen maximálně výstižným vizuálním stylem, ale i zcela novým pohledem na vliv islámské revoluce a následného režimu na dospívání v íránské společnosti. Byl to pohled lehký a příjemně sarkastický, který už sám v sobě nesl něco z rozdílností nazírání na kultury evropského a arabského světa. Přesně v ten den, co Země pětkrát v tanci se Sluncem vykonala ve čtyřčtvrtečním taktu
bravurní otočku, se do našich kin dostává další adaptace autorčina komiksového díla. Nese název Kuře na Švestkách a přináší zcela odlišný pohled na íránský svět a s ním i značně odlišnou poetiku.

Začátek recenze dává tušit, že máme co do činění spíše s pohádkovým vyprávěním či legendou. Je tomu vskutku tak. I expozice samotného filmu má tento ráz a ihned nás vrhá do bizarního osudu houslového virtuóza, jenž jednoho dne přichází o své housle a není schopen ani po strastiplném za ně najít plnohodnotnou náhradu. Proto se rozhodne ulehnout na postel a opustit svět, v němž již nenalézá naplnění své vášně. A jak je divákovi předem řečeno krátkým záběrem, bude v této snaze úspěšnější než v horečnatém honu za hudebním nástrojem.

Naše očekávání se opře o rychle vytvořenou představu, že se setkáváme s podivínskou figurkou, která učiní dosti razantní a nadsazené rozhodnutí, a tím vyvede z rovnováhy okolní pitoreskní svět, jenž připomíná jakousi groteskní a aktualizovanou verzi Šeherezádiných vyprávění. První zdání však klame a to především tím, že jsou nám zatajeny důležité informace o postavě a zvláště okamžiku, který vše rozpoutal – samotné rozbití vzácných houslí. Vedle sledování zoufalých reakcí hudebníkovy nefungující rodiny na jeho dobrovolný odchod ze světa se v protagonistových představách začínáme nořit do neuspořádaných vzpomínek, jež nás každý následující okamžik začnou unášetzcela jiným směrem. Okouzlující pohádka se začne měnit v regulérní melodrama se všemi proprietami.

Právě díky této postupné proměně a prohlubování, naplňování uvolněné atmosféry skutečnou bolestí, dokáže snímek překvapivou silou upoutat divákovu pozornost a emoce. A to vše díky výborné myšlence učinit středobodem děje zničené housle, jež se náhle stávají zástupným předmětem něčeho daleko důležitějšího. Ano, představa toho, že hudebník ze dne na den ztratí nástroj, díky kterému si vydobyl hudební slávu a jenž jej doprovázel po celý život, sama o sobě může vést k pochopení jeho radikálního rozhodnutí. Protože nic už nemůže být takové, jako bývalo, zvláště když člověk přesáhne jistý věk a ztrácí schopnost adaptabilnosti i otevřenost kompromisům. Jenže to, co pro něj housle skutečně znamenají, náhle opouští jeho osobní svět a vlastní bolest, přechází na řadu jiných postav a pronikavě prostupuje vztahy v rodině. Scéna destrukce předmětu ve svém několikerém zopakování vždy nabývá jiné podoby a nálady, a nakonec je z ní symbol, který v sobě obsáhne vše podstatné. Díky němu je snímek zbaven doslovnosti a jakékoli vysvětlování pohnutek postav se stává pouze záležitostí divákových emocí. Finále snímku si tak může dovolit být pouze obrazovým leporelem takřka beze slov, i když smyčcová hudba drásající srdeční komory je přeci jen nadbytečně přidanou hodnotou. Závěrečný proud předsmrtné rekapitulace přesto nijak neruší narůstající citový prožitek, jenž má náhle stejnou rozpoznávací funkci jako intelekt.

Protože se nesluší prozrazovat další podrobnosti o skutečném stavu věcí, jenž je postupně odkrýván, obraťme pozornost na formální náležitosti snímku.Ačkoli jde o příběh i v závěru značně stylizovaný a vzdálený od skutečnosti, zvolila tentokrát režisérská dvojice k jeho ztvárnění živé herce. Přesto výsledek spíše mísí v kolážovité struktuře různé styly a postupy – od jeunetovské pitoresknosti novodobé Persie, zaměřené na groteskní detaily, se přesouvá ke kombinaci herců s animovaným pozadím, čímž dává vzpomenout na tvorbu Karla Zemana, a ve vyprávění anděla smrti použije klasické formy kresleného filmu. Navíc je po celou stopáž očividná obratná práce se zkratkou vlastní animaci, která dokáže svou evokativností podnítit fantazii i emoce, vyvolat na niterné ploše přirozený smích. Film se tedy nevyznačuje jednotnou atmosférou a homogenním poetickým působením. Svým stylistickým
chameleónstvím spíše připomíná postmoderní snímky Jaca van Dormaela. Naštěstí má daleko k povrchní efektnosti a prázdné sterilitě patrné především u snímku Pan nikdo, jelikož dokáže zvolenými formálními postupy rovnoměrně propojit vnitřní prožitek diváka s objevováním prožitku hlavní postavy. Občas se však nevyvaruje pochybných výstřelků, jakým je především pohled do budoucnosti houslistova syna. V tomto případě si tvůrci k popisu jeho životní cesty zvolili stereotypy amerického sitcomu, jež svým až agresivním humorem silně vybočují z jemných a spíše evokativních odstínů zbytku vyprávění. Na druhou stranu řada takto zcizujících prvků brání silné sentimentalitě, jež ovládá především druhou část snímku a z níž vybočuje jen několik autentických momentů. Smrt houslistovy matky – překvapivě ztvárněné „nestárnoucí“ Isabelle Rossellini – opředená cigaretovým dýmem měnícím se v důkaz duše dle mého názoru patří k nejpoetičtěji ztvárněným posledním okamžikům člověka a přitom je v tomto snímku snad nejcivilnějším  momentem.

Nebudeme si zastírat, že Kuře na švestkách má za hlavní cíl okouzlit diváka a dojmout ho zvláštním pojetím velkého romantického příběhu. Při cestě k tomuto cíli mu lze máloco vytknout, snad jen, že k závěru jsou divákovy emoce trochu příliš vedeny za ruku, a zbaveny tak jakéhokoliv odstupu. Naštěstí stále přetrvává pocit, že divák ke konečnému „utopení“ v emocionálním proudu dospívá spíše vlastní kognitivní aktivitou – danou právě vkládáním syžetových postupů animovaného filmu – a snímek mu v tom na druhou
stranu svojí heterogenní formou a nedořečeností vlastně brání. Ovšem jen do poslední houslistovy vzpomínky, která je tak trochu sentimentální ránou pod pás. I přes její stín nezbývá nakonec konstatovat, že ve své podstatě klasické romantické příběhy se stále dají vyprávět originálně, inteligentně a mohou například díky zde užitému nepřímočarému syžetu dosáhnout silné a značně přirozené odezvy v stále rezistentnějších srdcích diváků.