Moc, manipulace a Mezipatra

Moc, manipulace a šílenství je tématem již třináctého ročníku queer filmového festivalu Mezipatra, který svou brněnskou část odstartoval 16. listopadu zahájením a projekcí divácky přívětivé komedie Erin Greenwellové Můj nejlepší den. Letos se navzdory tradici začínalo v Praze, protože hlavní město akci finančně podporuje, navíc nabízí i lepší prostory, techniku, osloví větší počet diváků a umožňuje uvést vybrané snímky i za účasti zahraničních hostů. Není třeba vnímat negativně, že Brno je až druhé, přestože v něm mají Mezipatra svůj původ (tehdy ještě jako Duha nad Brnem). Je alespoň možné si z programu, čítajícího na sto filmů, vybrat na základě ohlasů či dokonce udělených cen.

Brněnská část festivalu potrvá od 16. do 22. listopadu a poté se budou konat ozvěny v Olomouci a nově i Ostravě. Stejně jako u jiných lidskoprávních akcí i u Mezipater je mnohem důležitější mít téma vzbuzující společenské diskuze než jasně dramaturgicky vyprofilovaný program podle národních kinematografií, proudů či osobností. K výběru tématu se ředitel festivalu Aleš Rumpel vyjádřil, že „střet jednotlivce a instituce je mimořádně inspirativní a v nějaké podobě ho občas zažíváme všichni bez rozdílu identity či orientace“. Programová ředitelka Lucia Kajánková dodává, že sexuální menšiny bývaly v minulosti považovány za nemocné či šílené, přičemž v některých případech tento názor přetrvává dodnes.

V zahajovacím titulu Můj nejlepší den, který byl oceněn diváckou cenou na LGBT festivalu NewFest, byly postavy, které spolu navzájem manipulovaly, aby dosáhly svého. A po projekci snímku, jehož premiérové uvedení na letošním Sundance je hodnocením samo o sobě, bylo možné určit svou sexuální identitu za pomoci panáčků, slov (hetero, homo, bi… ) a tabule v předsálí. Nevím, jaký byl výsledek, ale cílem bylo upozornit na konstruovanost jakýchkoliv škatulek (heterosexuál, homosexuál, bisexuál, asexuál, transgender a další), do nichž je člověk vmanipulováván a podle nich definován.

Vraťme se ale k samotnému zahájení, které tematicky neodpovídalo „moci, manipulaci a šílenství“ (přestože se kolem toho točily otázky dvou moderátorů), ale spíše „moci médií“. Sponzoři jsou důležitou součástí festivalu, a tak si poděkování zaslouží, ale není nutné většinu času strávit protěžováním sponzorů, mediálních partnerů či konkrétních institucí. I pokud bychom měli na mysli existenční problémy, s nimiž se potýká každý (nejen) filmový festival, zůstává velmi problematicky zvolený koncept. Hrát si na amatérskost lze ještě z počátku, aby se setřela hranice mezi záměrným a opravdu nepovedeným, ale při třináctém ročníku některé věci nejsou příliš na místě. I vyhlášení vítězů pozbylo smyslu, protože se promítnula ukázka (někdy beze zvuku, jindy se zpomaleným obrazem, aniž by šlo o umělecký záměr) z oceněného filmu, ale ten se už nezasadil do kontextu. Jaká byla konkurence? Proč vyhrál zrovna tento počin, a ne jiný? Ze zdůvodnění poroty ani jedno z toho nevyplynulo. A z jakého důvodu o udělení cen mluvit, když není spojeno s jejím předáváním? Pravda, v Brně bude předána cena diváků (22. listopadu od 18:30 v poněkud nešťastně zvoleném Multikulturním centru Stadec, vhodnějším spíše pro divadelní představení a koncerty). Převažuje ale rozpačitý dojem z něčeho polovičatého, kvůli čemu brněnská Mezipatra působí jako „ta druhá po Praze“, ne jako součást festivalu odehrávajícího se ve dvou městech.

Přesto alespoň zmínka o filmech, které se dočkaly uznání poroty, mohla zafungovat jako doporučení. My se ale budeme na následujících řádcích raději spoléhat na divácké reakce. Loňský Víkend, který byl uveden v předzahájení, opětovně vyprodal Prahu a podobně tomu bylo i s Brnem. Jako divácky nejatraktivnější, alespoň co se týče návštěvnosti, se ukázal dvě a půl hodiny trvající Laurence Anyways kanadského hipstera Xaviera Dolana, jehož předchozí filmy – Zabil jsem svou matku a Imaginární lásky – byly na Mezipatrech uvedeny předloni. Názory na jeho dlouho očekávanou novinku se ale různí, od vychvalování stylu (retro kostýmy a jejich funkce ve vyprávění, skloubení obrazu s hudbou) až k obviňování z manýry, která by si zasloužila zkrácení, protože se vývoj ústřední postavy zastaví v polovině filmu. Brněnští diváci si mohli udělat názor v sobotu v kině Art, kde se před pár lety na zakončení Mezipater sedělo u Imaginárních láskách i na zemi. Tentokrát byly přineseny alespoň stoličky.

Zájemci o starší díla, která třeba znají, ale chtějí je vidět na velkém plátně, nebudou ochuzeni o retrospektivu s podtitulem Temné království. V rámci ní bude možné zhlédnout Jordanovu Hru na pláč, jež má kultovní status, a u nás nepříliš známé Nastražte uši Stephena Frearse. Nepříliš sourodou trojici doplňuje ještě Zahrada k pověšení kanadského režiséra a scenáristy Thoma Fitzgeralda, který byl letošním pražským hostem. Od něj je na programu i dobrodružná dramedie Místy oblačno, jež si vysloužila označení „Thelma a Louise důchodového věku“ a pozitivní přijetí díky hereckým výkonům (především Olympie Dukakis) a zábavnosti. V Praze se při projekci údajně i spontánně tleskalo.

Divák stojící o něco náročnějšího by si neměl nechat ujít švédsko-dánské Hlemýžďky, jež získaly cenu diváků i zvláštní poroty a cenu za nejlepší kameru z Mezinárodního festivalu v Göterborgu. Debut Estera Martin Bergsmarka údajně stírá hranice mezi hraným filmem, dokumentem a videoartem. Stylizovanější a okázalejší bude Zenne o mužském břišním tanečníkovi v konzervativním Turecku, kde se tato profese nesetkává s vřelým přijetím. Debut dvou tvůrců Canera Alpera a Mehmeta Binaye vychází ze skutečných událostí a je ironickým portrétem, který by měl svou kombinací obrazu a hudby strhnout.

Na programu ale nechybí ani dokumenty či bloky krátkometrážních filmů. Dle Aleše Rumpela je Jak přežít mor jednoznačně tím nejlepším, co lze letos na festivalu vidět, a zahraniční recenzenti a kritici mu svým hodnocením dávají za pravdu. Ze sekce krátkometrážní je těžké vyzdvihnout jenom jeden blok, ale nikdo by si neměl nechat ujít blok s názvem Balady o lásce, sexu a stylu, protože je v něm k vidění videoklip Skúška prvých šiat hudební performance Mušnula, ve kterém je k vidění část mezipaterního týmu. A komu by přišlo, že těch filmů je nějak moc, může si vyslechnout přednášku Proč má Batman bradavky, věnovanou queer komiksům (Café Paradigma, Marešova 8), a tu si třeba doplnit projekcí dokumentárního Krále komiksů od německé queer ikony Rosy von Praunheima.

Nabídka je to opravdu bohatá, protože v ní jsou krátké snímky, dokumenty, experimenty, novinky z Cannes či Toronta, ale i retrospektivy osvědčených titulů. Po skončení festivalu přineseme detailní zhodnocení a reportáž některé z přednášek. Do té doby se ale podívejte na oficiální stránky www.mezipatra.cz a pokud budete moci, něco si vyberte a vyražte do kina, kavárny či na výstavu – a nejlépe někoho zmanipulujte a vemte ho (jste-li kluk) či ji (jste-li holka) s sebou.