Svatba mezi citróny: Kyselý úsměv romantiky

Dánská režisérka Susanne Bier se po sérii rodinných dramat vrací s filmem Svatba mezi citróny k žánru romantické komedie. K žánru, díky kterému vstoupila do širšího povědomí dánského publika s filmem Ten jediný (1999). Od té doby do současnosti natočila několik velmi výrazných děl, která se prosadila i v zahraničí a dokonce nadchla i americkou filmovou Akademii. Za snímek Po svatbě (2006) si vysloužila nominaci za nejlepší cizojazyčný film a v roce 2011 tuto kategorii vyhrála s filmem Lepší svět (2010). Svatba mezi citróny tak představuje její pooscarový návrat na filmové plátno, a nutno říct, že ambice na jakékoliv ocenění tentokráte necháme raději stranou.

Hlavním tématem i nadále zůstává rodina a její pospolitost. Po krátkém dánském úvodu se hlavní postavy přesouvají do prosluněné Itálie, kde se chystá svatba mladého páru. Při této příležitosti se na rozlehlé italské usedlosti potkají i dvě odlišné rodiny se svými doposud nevyřčenými problémy. Samotní nastávající manželé v příběhu nehrají až tak zásadní roli. Divákovu pozornost poutá především ovdovělý otec a zároveň zaneprázdněný úspěšný obchodník Philip (Pierce Brosnan) a matka nevěsty Ida (Trine Dyrholm), která se krom rodinné krize musí vypořádat i s léčbou vážné choroby.

Susanne Bier společně se svým dvorním scénáristou Andersem Thomasem Jensenem ke komunikaci s divákem zvolila podivnou kombinaci přímočarosti s těžkými tématy. V rámci žánrových konvencí by byla pochopitelná přímočarost, se kterou nás tvůrci přivádí do romantické Itálie. Citlivé duše začínají křehnout při pohledu na přímořské skalní městečko, idylické italské stavení nebo temperament místních obyvatel. Ovšem těm méně otrlým a méně romantickým divákům (stejně jako autorovi této recenze) může při větší koncentraci takovýchto záběrů docházet k jistým druhům nevolnosti. Věřím, že samotný kýč může být ospravedlnitelný ve chvíli, kdy je konfrontován s dějovým ozvláštněním nebo když postavy nejsou pouze povrchně vykreslené. Žádných velkých překvapení se ale v tomto směru nedočkáme. Aby tvůrci umocnili komický efekt, pouze situují velmi typově odlišné a prvoplánově smýšlející postavy do nepřirozeného prostředí.

Charaktery podané bez jakýchkoliv hlubších motivací ale nejsou pro tvorbu Susanne Bier ničím nové. Můžeme říct, že v jejích dramatech jsme se převážně setkávali s postavami, které jednaly spontánně a neřešily příčiny ani následky svých činů. Odhalení jejich bezprostředního chování režisérka nikdy nevěnovala přílišnou pozornost. Tento postup jí dovoloval zaměřit se na vyjádření jejich emocí. Bohužel ve Svatbě mezi citróny musely jít i emoce stranou na úkor humorných scén.

Zdánlivým kladem pro Svatbu mezi citróny jsou propracovaná témata tolik vlastní Susanne Bier. Ať už se jedná o rozpad rodiny a jeho vliv na děti, volbu mezi vlastní spokojeností a spokojeností rodiny, nebo vypořádání se s vážnou chorobou, všechno to jsou témata, která vybočují z běžného záběru romantických komedií. Ale právě kvůli komice jsou problémy postav zneváženy, vyznívají do prázdna a v mnohých případech zbytečně komplikují plynulost celého filmu. Konkrétně hlavní postava Ida se po celou dobu příběhu snaží udržet pohromadě svou rodinu, jen neví, jak toho za současného stavu dosáhnout. Tyto její snahy jsou mimojiné reflektovány i v rozhodnutích jejích dětí. Celou tuto komplikovanou problematiku ale tvůrci shodí během pár chvil v samotném závěru filmu. Asi aby míra rozdávané lásky ve filmu neklesla pod klasický hollywoodský průměr, Ida se nakonec rozhodne zanechat veškeré své hodnoty na úkor pomíjivého milostného vzplanutí.

Tvorbu Susanne Bier charakterizuje řešení závažných a velmi obecných témat, jakými jsou role rodiny, hodnoty předávané výchovou, pomoc zemím třetího světa nebo vypořádání se s životními překážkami. Ve svých filmech se režisérka vždy snažila najít určitý vyvážený bod mezi těmito tématy a jednoduchostí jejich podání tak, aby nesklouzla k jejich znevažování anebo bezduchému moralizování (rovnováhy dosáhla právě ve filmu Lepší svět). K tomuto účelu vždy ve svých filmech používala romantických prvků. Ve filmu Svatba mezi citróny je tomu ale přesně naopak. Dala přednost romantickým a humorným situacím, které jsou mimoděk vyplňovány „hlubokými“ tématy. Tím bohužel dochází k jejich znevažování. Říkám si, že tomu nemůže být ani jinak ve filmu, ve kterém spatříme výstavní chlupatou hruď Pierce Brosnana a o chvíli později hlavu bez vlasů Trine Dyrholm jakožto následek chemoterapie.