TV tip na pondělí: 3

21. 10. 2012 # 17.57 # Aktuálně, Filmy, Recenze # Bez komentáře

Jeden z možných pohledů, jak nahlížet na německý film Tři (Drei, 2010), je skrz motiv zázraku, jakožto symbolu, který příběhem prostupuje. Režisér a scénárista Tom Tykwer vystavuje zázrak na odiv v nejrůznějších a často netradičních podobách, například jako prvek, který v podobě jedné z postav (Adam-Devid Striesow) ,,osvítí“ svobodomyslný pár a dá mu novou mízu do života.

Dvacet let trvá harmonické soužití Hany (Sophie Rois) a Simona (Sebastian Schipper), kteří víc než po čemkoliv jiném touží po vzrušení, jenž se objeví ve formě nezávazného milostného vztahu, který se pro ně stane útočištěm před automatickou láskou a všudypřítomným stereotypem, co vzájemně prožívají. Nuda, fádnost a stejnotvárnost-atributy, které jsou ve filmu zobrazeny nejenom pomocí mimiky, rozhovorů, neúspěšného sexu, ale i prostřednictvím záběru na nekonečně dlouhé elektrické vedení v úvodu filmu nebo na statické záběry nic neříkající krajiny, která se bez návaznosti na místo děje několikrát objevuje. Touhu po úniku z nudného soužití naplní až ,,zázračným“ příchodem Adam, který zažene nespokojenost Hany i Simona a stane se vrcholem milostného trojúhelníku.

V postavě Adama, jakého-si nadčlověka s modrýma očima a andělským charismem, který změnil koloběh věcí k lepšímu, by se dala vidět metafora Anděla. Nebeské duchovní bytosti schopné činit zázraky. Nemluvný, spíše naslouchající vědec, který louská Melvillovu Bílou velrybu, podílí se na vývoji umělého oplodnění, zpívá ve sboru a do toho ve volných chvílích aktivně sportuje a buduje perspektivní vztah se svým synem. V podstatě není divu, že se do něho Simon i Hana zamilují a nechají průchod svým motýlkům v podbřišku. Obě nevěry probíhají paralelně až do chvíle vzájemného protnutí. Trojúhelník ve kterém převažuje mužský element, promění intimní vztah Hany a Simona ke spokojenosti obou. Zvýší se jejich kvalita sexuálního života a dokonce se po dvaceti letech odhodlají k závazkům a uzavřou sňatek. Svůj milostný poměr však ani jeden z nich neukončí, až do chvíle nečekaného setkání v Adamově mládeneckém bytu.

Podstatným prvkem Trojky je odkaz k italskému filmu Zázrak v Miláně (Miracolo a Milano, 1951), který se neustále v průběhu dění objevuje. Italskému snímku režiséra Vittoria De Sici věnuje Tykwer pozornost zejména záběry na televizi (které jsou v druhém plánu kontrastem k tragickým scénám, jenž se v Trojce odehrávají), která film vysílá nebo skrz hudební motiv, tolik pro italský ,,zázrak“ příznačný. Dokonce dvě scény na film přímo odkazují. Mám na mysli zjevení anděla v podobě zesnulé Simonovy matky, která náhle přiletí z nebes a při poletování v ovzduší vede dialog se svým synem. Podobně tomu je i v Zázraku v Miláně, kde se zjeví anděl a pomůže svému synovi konat zázraky. Druhou scénou je vize Simona, který vidí sebe-postavu kráčející za pohřebním vozem zesnulé matky, jehož otěže má v rukou Hana.

Jako kontrast zázraku slouží zachycení každodennosti života (novinové titulky, televizní zpravodajství), jehož jsme i my, filmoví diváci, součástí. Života, jemuž v současné podobě dominuje krize lidských hodnot, násilí, nespokojenost, katastrofy a války, by pomohl snad jen zázrak. Tři však není v první řadě film o bídě lidské planety, ale spíše o obyčejných lidech, kteří ji obývají. O jejich touze, o nacházení sexuální přirozenosti a ztotožnění se sní. Ve filmu je poukázáno na bourání konvencí postavami, které automaticky zpochybňují většinové názory a trojúhelníkem, jehož jsou součástí, překračují pomyslné hranice vyznačené úzkoprsou společností.

Zboření konvencí a nastolení směru proti proudu, který však nemusí být společností přijat, lze vidět v sexuálních experimentech s osobou stejného pohlaví, ale i ve vyzdvihování individuality. Osobnostmi, které vládnou svobodnou myslí bez předsudků, jsou hlavní postavy, ale i lidé, kteří stojí za rapidním vývojem vědy nebo umění. Snímek právě k takovým dílům a lidem odkazuje, ať už v podobě moderního tance, divadla, uměleckých instalacích, postmoderních výstavách nebo skrz kontroverzní rozhodnutí Simonovy matky, která se po své smrti odkáže do rukou vědy, jako exponát pro výstavu ,,Bodies“. Moderní pokrok vědy se odráží formou genetického výzkumu kmenových buněk-umělé oplodnění (dalo by se řící zázrak moderní vědy), kterým se zabývá Adam.

Proti proudu jde svým způsobem především taneční scéna v úvodu filmu a záznam z divadelního představení. První ze zmíněných scén by se mohla jevit pouze jako popisný prolog, který v taneční choreografii představí milostnou zápletku, ve které jsou dva málo a tak se přidá třetí. To se mi však jeví jako příliš jednoduchá interpretace, zvláště ve filmu, který je plný intelektuálních odkazů a symbolů. Tykwer totiž v obou scénách (taneční i divadelní) zařadil díla umělců, jejichž práce se vymyká, je považována za netradiční, často vyvolávající skandál. V případě tance jde o práci německé choreografky Sashy Walz, která se ve svých choreografíích zabývá sexualitou a její různou podobou. V druhém případě jde o divadelní zpracování Shakespearových Sonetů americkým režisérem Robertem Wilsonem-homosexuálem, provokatérem a scénografickým vizionářem.

Film tedy vyzdvihuje nejenom (ne)konvenční sexuální kombinace, ale i modernizaci a pokrok v umění, popřípadě vědy, který by se měl odrazit i v názorech a individuálních postojích k světu. Snaha o bourání konvencí pak vyzní ještě radikálněji při zmínce o teorii ,,biologického determinismu“ (ten mimo jiné klade důraz na vrozenost a neměnnost specifických vzorů chování), která je předmětem diskuze v televizní besedě, jež je moderována Hanou. Právě tato teorie se podílí na celkovém vyznění závěrečného poselství filmu. Trojka se totiž zaměřuje na lidské bytosti a jejich vzepření proti jakékoliv škatulce s názvem biologické, genderové nebo společenské předurčenosti a proti stereotypům, které s sebou přináší potřeby kategorizace.

Tom Tykwer ukazuje člověka jako čistou duši, jejíž sexuální identita může být různorodá, proměnlivá na základě živočišných potřeb. Právě pro nemožnost měřit šíři sexuality sejí tři hlavní postavy bez ostychu oddávají. Závěrečné tělesné propojení tří individualit lze nakonec vnímat jako svazek oslavující pomyslné zboření konvencí.

Tři je typ filmu, který se dotýká vážných témat lehkovážným způsobem, a proto by se o něm mělo diskutovat. Kromě toho, že poskytuje vizuální a hudební rozkoš, nabízí i řadu otázek nad potřebou zařadit sexuální chtíč do ustanovených kategorií (homosexuál, bisexuál, heterosexuál…) a nad strachem ze zodpovědnosti být členem oné sexuálně orientované menšiny. Tykwer svým filmem úspěšně demýtizuje zavedené modely. Otázkou však je, zda tato myšlenka přejde přes oči diváka směrem k srdci a něco ve společnosti změní, což bych považovala za zázrak nevídaných rozměrů.

22.10. Pondělí 21:45 (Cinemax) 3

23.10. Úterý 21:45 (Cinemax2) 3

Adéla Mrázová