Domů » Recenze

SuperClásico: nezávadné promítnutí zavedených kulturních stereotypů

Do české distribuce se současný dánský film dostává poměrně běžně. Prozkoušených cest je několik – automaticky je možné se těšit, pokud dotyčný režisér sklízí uznání na mezinárodních festivalech, i menší přízeň festivalového publika připravuje slušný základ pro vydání alespoň na DVD. Uvedení je jisté v důsledku koprodukční spolupráce s Českou republikou (v posledních letech není tento předpoklad zase tak ojedinělý, jen režisér SuperClasicó s českou stranou spolupracoval hned dvakrát). Tuzemský divák má výběr rozšířený o festivalovou nabídku, která má ostatně již několik let vlastní přehlídku skandinávských filmů. Portfólio pak doplňuje Česká televize zařazením vybraných děl do večerních filmových klubů či dětskou variantou téhož v dopoledních hodinách, o jejíž úrovni se však občas šíří nemilé legendy (jedná se o výrazně „specifické“ rodinné filmy, viz. Děti mé sestry v Egyptě /2004/ či Max trapný /2008/). Přes celkem výraznou nabídku je SuperClasicó čímsi, co k nám často nezabloudí – nikterak seriózní a hlučná komedie určená zřejmě primárně pro dánské publikum. Těžko říct, čemu to přičítat, zda úspěšnému letošnímu uvedení v rámci Febiofestu či osobě režiséra Madsena, každopádně za drobné zastavení nám tahle rozverná taškařice stojí.

Prvně vesele

Režisér Ole Christian Madsen svou reputaci na komediích rozhodně nepostavil. SuperClásico je první zástupce žánru ve filmografii, která jinak o smyslu pro humor ani trochu nesvědčí. Madsen si největší uznání vydobyl tvorbou naléhavých studií, především psychologickým dramatem En kærlighedshistorie (2001), za které dostal dánskou filmovou cenu Bodil pro nejlepší film roku. Tísnivé vyprávění o labilní ženě (Stine Stengade) propuštěné z psychiatrické léčebny, vzdáleně připomene novovlnný film Evalda Schorma Návrat ztraceného syna (1966), třebaže styl volil tvůrce radikálně odlišný. Oproti distingovanému Janu Kačerovi, který zaháněl vnitřní démony bez zřetelných vnějších projevů, je herectví Stengade silně fyzické. Syrový film se vyžívá v nedorozuměních hlavní postavy s okolím, kdy nešťastná hrdinka jedná zpravidla necitlivě, aniž si je toho vědoma. Madsen projevil porozumění pro intimní vykreslení situace a pocit přirozenosti hodlal posílit přijetím manifestu Dogma 95, deklarujícím přechod od strojenosti zpět k jednoduchosti filmového vyjadřování.

K humoru se neuchýlil ani v dalších filmech a tenhle náhlý obrat je na SuperClásico občas výrazně znát. První záběry komorního posedávání unaveného muže v neprosvětleném interiéru mají ironický ráz, ale mohlo by se stále jednat o vážně drama, od něhož je to v úvodu pomyslných několik kroků. Jako kdyby si toho byl Madsen vědom, protože od první minuty opatřil film obligátním vypravěčem, komentujícím dění (postupem doby obvykle ve chvílích, kdy to vlastně není třeba). Proti instanci upovídaného vypravěče v zásadě nic nemám a občas skutečně pobaví, jenže se nejde zbavit dojmu, že zde má za úkol komičnost hlavně vysvětlit, pokud někomu není jasná. Režisérovu vážnou minulost prozradí i několik skoro až dramaticky inscenovaných scén, které se vždy po chvílí zvrátí do uvolněného zmatku komediální zápletky.

Pokud opomeneme tyto pořád ještě drobné „hříchy“, máme před sebou nesmírně dynamický a svěží celek. Příběh majitelé vinotéky Christiana (Anders W. Berthelsen), jemuž žena (Paprika Steen) zdrhla do Buenos Aires za úspěšným fotbalistou, začíná ve chvíli, kdy se synem Oscarem (Jamie Morton) zkusí získat v neznámé zemi svou milou zase zpět. Obratně vyprávěná historka je plná drobných formálních nápadů s obrazem a se zvukem. V jedné s nejpůsobivějších sekvencí nechat režisér roztančit dvojici švábů na podlaze levného hotelu a ač to zní všelijak, trikařsky to snese nejvyšší měřítka. Filmu svědčí energický výkon Anderse W. Berthelsena (role mu vynesla čtvrou neproměněnou nominaci na cenu Bodil), nemluvě o Paprice Steen. Všestranná herečka působí svým vzhledem možná trochu nepatřičně, ale opětovně prokázala vynikající komediální talent. Mimochodem, ta se o ceny Bodil bát nemusí, má doma čtyři (včetně za roli v SuperClásico).

Poněkolikáté mimo Dánsko

V komediálních postupech se dánský tvůrce teprve zaučuje, naproti tomu s tvorbou mimo rodnou zem má bohaté zkušenosti. V úvodu jsem zmínil dvojí spolupráci s Českou republikou, zastavme se u jedné z nich. Setkání v Praze (2006) s Madsem Mikkelsenem a Stine Stengade pojednává o vrcholící krizi manželského páru, který se kvůli rodinným záležitostem ocitá prvně v Praze. Pro odcizující se dvojici je neznámá destinace jistým morálním kompasem, místu a lidem v něm nerozumí, ale každým gestem o sobě mnohé prozrazují. Režisér Madsen Prahu vykresluje jako melancholické město plné prapodivných zvyků (v každé restauraci dostanete vždy jenom pivo), tajemných míst s těžce přístupných obyvatel. Setkáváme se s jemným líčením, vědomím si toho, že zobrazované nezná, ale přesto chce porozumět. Praha nebyla jevištěm po vzoru hollywoodských tvůrců, tvůrce se snažil být chápavým turistou bez apriorních předsudků.

Celkem by mě zajímalo, jak by se český divák tvářil, kdyby bylo naše hlavní město stejně ploché jako Buenos Aires v SuperClásico. Chápavost a pokus o dialog vystřídal hlučný turista, který zná výhradně stereotypy a všemu se okázale diví. Člověk ani nemusel být v Argentině, aby tušil, že za pěkně nasnímanými obrázky se ukrývá navyklý vzorec představ o cizí mentalitě, která je divná, potrhlá, ale zatraceně romantická. Jednotlivé argentinské postavy jsou vysněné figurky, jejichž hlavní dispozice je chovat se pokud možno zvláštně a uvrhávat naše hrdiny do nečekaných situací.

Nejkýčovitější pasáž má na svědomí dospívající syn Oscar (Jamie Morton), jehož okouzlení krásnou (a chytrou, trpělivou, spolehlivou, sympatickou,…) Veronicou (Dafne Schiling) je tak dokonale patetické, že zůstane nadlouho v hlavě. Slabšího efektu je dosaženo se sexuálně neukojenou služkou, věčně se smějícím fotbalistou nebo filozofujícím vinařem. Pokud vám tyto pravzory cosi připomínají, pak vězte, že se vyskytují v těch nejobecněji předávaných dojmech. Tvůrce radikálně změnil kurz – nezajímá ho město, je pouze atraktivním dějištěm pro cholerické hádky dvou potrhlých Dánů (Setkání v Praze obsahuje jednu hádku na veřejnosti, natočenou špinavým způsobem na předměstí Chánova). Příznačně to všechno „komentuje“ tichý Oscar s fotoaparátem v ruce. Fotí v zásadě každou hloupost, pokud se u ní něco děje. Vyvolaný film s nahým fotbalistou, Veronicou či naštvaným otcem neřekne o Argentině zhola nic. Postavy se místy chovají tak nesmyslně, že je paradoxně těžké odhadnout, kudy se děj bude ubírat (možné je u nich zkrátka všechno). Těch všemožných veletočů je v závěru takové množství, že si divák pravděpodobně nebudu po měsíci pamatovat, jak to všechno skončilo.

Pokolikáté už…?

Většina zmíněných jevů se divákovi u komedie může zdát podružná, sám se domnívám, že je takový postoj v zásadě správný. Madsen vyměnil žánr, nastavil si jiná pravidla. Plísnit komedii za stereotypní zjednodušení není úplně na místě. Proč jsem tedy tak dlouze rozebíral plytkost SuperClásico? Velkou roli hraje místní zasazení – český divák si k srdci daleký latinskoamerický stát nebere, ale určitě by nejásal při představě, že si jakýsi severský režisér dělá hrubozrnou legraci s České republiky (tím spíše, že i civilní Setkání v Praze by mohlo být pro řadu obyvatel obtížně stravitelné). Druhá poznámka se týká samotného režiséra Madsena, jehož předchozí snímky se vyznačují zdvořilým a citlivým projevem. V nové poloze není špatný, pouze zamrzí, že jeho vkus se vstupem komických prvků významně poklesl. Není to pravidlem – lehké komedie si vyzkoušeli i kanonizovaní autoři s pověstí zadumaných intelektuálů (třeba Ingmar Bergman nebo Robert Bresson) a nedopadlo to pokaždé tímto způsobem. Proto je výše zmíněné výhrady nutné brát také coby rozčarování nad náhlou plochostí jednoho konkrétního režiséra, nikoli žánru jako takového.

Právě proto na jednoduchou otázku, zda si na SuperClásico udělat čas, můžu s klidným svědomím odpovědět kladně. Počítají se výše zmíněné filmařské nápady, nemělo by se zapomínat na řemeslou jistotu ani výborné hlavní protagonisty. A pokud bylo zmíněno cosi o zesměšnění Argentinců, tak vězte, že Dánové a Dánsko z toho nevycházejí zase o tolik líp. „Od Kierkeegarda nedalo Dánsko světu nic než pornografii. Je to pornografická země: Sex, sex, sex! Nemyslí na nic dalšího!“ stěžuje si otec Veronicy, čímž reaguje na bezprecedentní legalizaci pornografie v Dánsku a jejich pozdější nadprodukci hardcore erotiky v první polovině sedmdesátých let. Budiž, ale zejména s poslední jeho větou se zatím ještě polemizovat dá. P. S. – uvidíme co na to Lars von Trier…

Autor: Martin Mišúr

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 1. 10. 2012 ve 17.55 a zařazen do kategorie Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář

Dnes


Nadcházející události


Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.