LFŠ 2012: Osobní výběr nejzajímavějších filmů festivalu

Pokud stále tápete v programu letošní Letní filmové školy a nevíte, na jaké filmy se máte vypravit, pak tu pro vás máme několik tipů.

Pouto nejsilnější (Brief Encounter, 1945)

Pokud bych měl doporučit jeden film z retrospektivy věnované Davidu Leanovi, tak bych vedle jeho velkolepých trháků, jako je Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962) nebo Doktor Živago (Doctor Zhivago, 1965) (které už ostatně všichni nejspíš viděli), vyzdvihl tuto romanci z roku 1945, kterou bezesporu vyvrcholila jeho tvůrčí spolupráce s Noelem Cowardem. Tato britská komorní odpověď na rozmáchlou americkou Casablancu vypráví příběh vdané ženy (Celia Johnson), která navzdory náklonnosti ke svému manželovi propadne lásce k ženatému muži (Trevor Howard). Vyprávění se obejde bez patosu, velkých gest a explicitně vyjadřovaných emocí a právě v tom tkví jeho síla. Milostné vzplanutí oné dvojice, které nikdy nepřeroste v sexuální poměr, se odehraje v zapadlém nádražním bufetu, což už samo o sobě svědčí o nebývalém realismu. Navýsost realistické je i vykreslení hlavní hrdinky, která svůj příběh retrospektivně vypráví.

23.7. 17:00, 24.7. 08:30 Hvězda

Beznadějní (Szegénylegények, 1966)

První část Jancsóova triptychu o utrpení a krutosti z let 1966 a 1967 (kromě Beznadějných budou letos v Hradišti promítány i zbývající dva díly: neméně vynikající Hvězdy na čepicích a podle mého poněkud slabší Ticho a křik) se odehrává v 60. letech 19. století po potlačení povstání, které vedl Lajos Kossuth. Historické pozadí je však pro Jancsóa jen prostředkem k zobrazení lidské krutosti, zla a zneužívání moci, které by bylo možné přenést do jakéhokoliv vyhroceného období dějin. V Beznadějných se ocitáme ve vězeňském táboře, kde se vládnoucí moc snaží zlomit revolucionáře pomocí psychického i fyzického nátlaku a prostřednictvím rafinovaných výslechů a intrik se mezi nimi pokouší identifikovat hlavní vůdce. V dlouhých složitě komponovaných záběrech sledujeme, jak jsou zajatci nuceni pochodovat v kruzích, lehat si na zem, svlékat se a provádět další absurdní rituály, které svědčí o jejich podrobení autoritě. Film nemá žádnou hlavní postavu, Jancsóovi totiž nejde o psychologickou drobnokresbu, ani o divákovu empatii s postavami, nýbrž zachovává přísnou objektivitu a důsledně se vyhýbá jakýmkoliv subjektivizačním postupům. Ačkoliv se jedná o historickou látku, tak je jistě možné najít mnohé paralely s praktikami komunistické tajné policie po potlačení Maďarského povstání v roce 1956.

23.7. 11:30, 26.7. 09:00 Klub kultury

F jako falzifikát (F for Fake, 1973)

Jeden z méně známých pozdních filmů Orsona Wellese se zabývá paděláním, švindlováním a manipulací. Toto téma je Wellesovi zvláště blízké, vždyť sám proslul největší mystifikací v dějinách rádia, když zdramatizoval Wellsovu Válku světů, a také jeho nejslavnější film Občan Kane (Citizen Kane, 1941) je zčásti natočen v reportážním stylu. Ve filmu F jako falzifikát nám Welles představuje padělatele Elmyra de Horyho, který podle vlastních slov prodal galeriím po celém světě více než tisíc padělků. Jeho biografii napsal Clifford Irving, který je další důležitou postavou filmu, jelikož rovněž proslul jako podvodník, když napsal údajnou „autobiografii“ Howarda Hughese. Navzdory tomu, jak jsou tyto postavy samy o sobě pozoruhodné, dominantou filmu zůstává především jeho vizionářská forma. Welles totiž do filmu neustále zasahuje jednak pomocí střihu, když neustále v rychlém sledu míchá dokumentární a hrané záběry, a jednak přímo osobně z pozice komentátora, který vstupuje do záběru a komentuje, co jsme právě viděli. Výsledkem je tak těžko zařaditelný, ale každopádně vizionářský film, který je možné popsat jako semidokumentární esej o povaze filmu a umění vůbec.

K filmu bude ještě připojen krátký film Home Stories (1990) předního německého představitele experimentálního směru „found footage“ Matthiase Müllera, který rovněž stojí za pozornost.

28.7. 18:00 Sportovní hala

Tip naslepo:

Mezi dvěma světy (Ahasin Wetei, 2009)

Myslím, že festivaly by měly být také o objevování nových tvůrců a poté, co mě loni uchvátil Apichatpong Weerasethakul, tak se letos určitě zajdu podívat na jeden z filmů uváděných v rámci retrospektivy srílanského režiséra Vimukthiho Jayasundary. Kupříkladu na snímek Mezi dvěma světy, který byl uveden v soutěžích na prestižních festivalech v Benátkách nebo Torontu. Tento nelineárně vyprávěný film slibuje nevšední vizuálně podmanivou podívanou a láká diváky sloganem „nic magické není nepravděpodobné“.

24.7. 18:00 Espace Dorleans, 25.7. 23:59 Sportovní hala

Mezi zdmi (Entre les murs, 2008)

Nenápadný civilní snímek z prostředí školních lavic překvapí především svou autentičností. Záběry fikčního světa filmu inspirované dokumentárními technikami věrně připomínají realitu. V roli trpělivého ambiciózního učitele se představí sám autor knižní předlohy François Bégaudeau, který skutečně po téměř deset let působil jako učitel. Ve filmu, jenž vznikl podle jeho autobiografického románu, tak hraje trochu sám sebe. Postavy studentů byly obsazeny samými neherci, opravdovými žáky střední školy z okrajové pařížské čtvrti. Roli získal každý, kdo byl dostatečně troufalý a přihlásil se. Vznikl tak přirozený organismus třídy, ve kterém si chce každý urvat svůj jedinečný prostor a prokázat svou individualitu, což vede, bohužel, často k nepochopení a problémům s autoritami. V roce 2008 film získal Zlatou palmu na mezinárodním festivalu v Cannes.

25. 7. 11:30 Espace Dorleans, 25. 7. 23:30 Smetanovy sady

Příliš mladá noc (2012)

Mezi novinkami uplynulého roku zemí Visegradu zaujímá své místo i několik českých titulů. Z nich stojí jistě za pozornost středometrážní film Příliš mladá noc. Jedná se o absolventský snímek z půdy FAMU, jehož režisérem je slovinský začínající filmař Olmo Omerzu. Dva dvanáctiletí chlapci (Vojtěch Machuta, Jan Vaši) nedopatřením stráví novoroční noc plnou „poprvé“ ve společnosti mladé dívky Kateřiny (Natálie Řehořová) a dvou dospělých mužů (Jiří Černý, Martin Pechlát). Stávají se z nich mlčenliví pozorovatelé emociálně a duševně vyprázdněného života dospělých. Komorní snímek rozvíjí jednoduchou a místy humornou zápletku do překvapivých zvratů. Premiéra filmu proběhla na letošním mezinárodním filmovém festivalu Berlinale.

23. 7. 15:00 Espace Dorleans, 26. 7. 23:30 Masarykovo náměstí

O patro výš (Safety Last, 1923)

Kam až jste schopni pro svou lásku dojít – nebo se vyšplhat? Slavný americký komik němé grotesky Harold Lloyd v dnes již ikonickém filmu O patro výš dokazuje přemíru své lásky doslova, když je souhrou okolností nucen vylézt po zdech mrakodrapu, zdolat jej bez jištění a neztratit při tom své charakteristické kulaté brýle. Kromě smíchu, který zpravidla grotesky vyvolávají, s sebou tento film nese neobvykle silné vzrušení z nebezpečí. Akrobatické nebo až kaskadérské prvky spolu se snahou vyvolat pocit skutečného rizika ohrožení života tady hrají zásadní roli. Právě komik Harold Lloyd a jeho výstupy budou stěžejním bodem letošní sekce Film a živá hudba. Snímek O patro výš doplní hudební podkres české indie kytarové kapely Květy, jejichž živočišný rytmus snad podpoří napětí a zážitek z filmu.

24. 7. 14:30 Hvězda

Tip naslepo:

Mléčná dráha (Tejút, 2007)

Součástí letošní rozsáhlé sekce FOKUS zaměřené na Maďarsko je i retrospektiva na festivalech oceňovaného režiséra a experimentátora Benedeka Fliegaufa. Snímek Mléčná dráha slibuje audiovizuálně hypnotickou podívanou schovanou v deseti statických záběrech. Jednotlivé obrazy budiž jednoduchými filmovými haiku, v nichž nehybnost a plynutí času znamená totéž a význam mikroskopických detailů nebo zápletek nese stejnou váhu jako celek. S tímto experimentem získal v roce 2007 autor Zlatého leoparda na festivalu v Locarnu.

24.7. 11:30 Espace Dorleans, 27. 7. 9:30 Sportovní hala

Autoři textu: Ferdinand Fořt, Štěpánka Součková