Sbohem, soudruzi

Česká televize se loučí s minulostí a dává od dubna na obrazovkách sbohem všem soudruhům. Pod režijní taktovkou Andreje Někrasova totiž vznikl mezinárodní koprodukční seriál Sbohem, soudruzi zkoumající nedávnou minulost našeho světa a rozpad sovětského impéria. Evropská sága, vzniklá v rozsáhlé koprodukci několika evropských zemí a televizí, včetně ČT,  v šesti dílech mapuje historii celého východního bloku od 70. let po rok 1991. Jak takový seriál může zapůsobit na mladou generaci, která nic z těch let osobně nezná?

Co mladí nezažili

Průvodcem je divákům německá studentka historie pátrající po minulosti SSSR, země, kterou si její otec idealizoval a vnucoval ji dceři jako bezchybný a dokonalý státní útvar. Hrdinka může být mladým divákům sympatická. Především proto, že nezaujatě pátrá v minulosti, kterou nezažila a mladí s ní také nemají zkušenosti. Navíc ji ocení za nebojácnou vzpouru otci a snahu dokázat mu, že se mýlil. Odhaluje pravdu a pojmenovává chyby, jakých se starší generace dopouští při nostalgickém vzpomínání na minulou éru.

Druhým vstřícným krokem k mladým je zvolená výtvarná a grafická úprava. Karikatury vůdců vtipně provázejí veškeré historické dění. Přehlednost vnášejí mapy, které ukazují posuny území i místa zásadních událostí. Vše barevně a originálně pojato, se snahou udržet pozornost dnešního těkavého diváka. Součástí projektu je i rozsáhlý internetový portál, který je k nalezení na stránkách České televize, s dalšími informacemi. Tvůrci tak obsazují i rozhraní dominující mladé generaci.

Epická šíře, aneb jeden o koze, druhý o voze?

Vstřícné kroky malé generaci však záhy vedou do slepé uličky. Dramaturgická stránka seriálu selhává, scénář je nešťastně sestavený. Chybí nějaký dramatický spád, napětí, nepřichází žádné rozuzlení – všichni přece víme, jak to s SSSR dopadlo. A proud informací je zcela nezastavitelný. Mladý divák nemá šanci se zorientovat a zůstává ztracen v bludišti dat, jmen a událostí. Sága je totiž nepřístupná tomu, kdo nemá detailní znalosti celé historie.

Šest dílů je obecně pojato chronologicky, ale v rámci každého z nich se v historii skáče jak na křídovém panáku, tam a zpět, jinam a dál. Chybí zásadní linie, která by prováděla celým dílem. Chybí nějaký obecný komentář a vysvětlující úlohu nezastane ani mnoho chytrých mluvících hlav. Sice se toho tak divák dozví víc, ale nemá ucelený dojem.

Tvůrci si ukousli příliš velké sousto. Chtěli zkrátka zachytit vše a ukázat to všemi prostředky. Nešetří dobovými záběry, rozhovory snad se všemi pamětníky světa ani archivními dokumenty. Takto široce a podrobně pojatou historii desítek let ale není možno převyprávět v šesti hodinách. Autoři projektu „Sbohem, soudruzi“ sice přináší mnoho velmi zajímavých a vzácných svědectví a informací, ale nedotahují je do konce, neuvěřitelné množství příběhů a osudů jen nadhazují. Jednotlivé díly jen marně tápají po ústřední myšlence. Například třetí díl, nazvaný Naděje (1985 – 1987), prochází desítkami témat: od smrti sovětských vůdců Andropova a Černěnka, přes příběh odsouzené estonské aktivistky, přes osobní peripetie otce protagonistky, až po maďarský socialismus, černobylskou havárii či postavu Ronalda Reagana. Tato roztodivná témata jsou poslepována do jedné promítací hodiny a nemohou v neznalém divákovi zanechat ucelený dojem.

Příště jinak

Projekt nechává promluvit nejen oboru-znalé historiky, ale i mnoho zajímavých lidí z obou táborů, tedy stranu odpůrců režimu – disidenty i prosté občany, i stranu jeho přisluhovačů – politiky či bývalé příslušníky milicí a pořádkových sil. Takto nezaujatý přístup je chvályhodný a tvůrci zasluhují ocenění i za pečlivé pátrání po svědcích doby. Většina z respondentů se navíc vyhýbá prosté nostalgii a upřímně se svěřují se všemi zkušenostmi s režimem. Stejně pečlivě je v seriálu vykreslen portrét Borise Jelcina a Michaila Sergejeviče Gorbačova, rozkrývá se celý jejich politický vývoje i povahy.

Dílo Sbohem soudruzi, které mohlo hravě nahradit několik hodin dějepisu právě poutavým vyprávěním z různých úhlů, selhává kvůli vlastní přehnané ambicióznosti. Je to ona zmiňovaná epičnost, která seriálu nejvíce ublížila. Tvůrci neuměli najít hlavní linie dílů a tak usilovně se snažili obsáhnout vše, až zůstali nekonkrétní a vzdálení jednotlivým osudům. Kdyby si vybrali jen pár hlavních protagonistů, celá sága by dostala lidský rozměr a byla by mnohem přehlednější i lákavější pro mladé studenty. Zdálo by se mi účinnější bedlivě sledovat jen pár lidských osudů než jich takto naznačit desítky. Nekonečný sled má mizivou šanci někoho zasáhnout.

Je škoda, že potenciál tak velké ságy se ztrácí v její vlastní nadměrnosti.  Konkrétnější dílo by mohlo poučit nejen mladou generaci, ale i nutit tu straší, aby na svou minulost nehleděla nostalgicky, ale s kritikou. Takže, sbohem, soudruzi a příště trochu jinak.

Autor textu: Alžběta Strachotová

Články obsahující informace o Sbohem, soudruzi:

Sbohem, soudruzi
4. 6. 2012 – 15.47