Nejvíce diskutované

Mezinárodní filmový festival v Soluni svým programem úspěšně láká na řecký film

26. 10. 2011 # 21.12 # Festivaly # Jeden komentář

Soluňský festival je již od šedesátých let významnou akcí, která každoročně umožňovala řeckým režisérům prezentovat své nejnovější filmy. Začátkem devadesátých let se pak festival stal událostí mezinárodní a jeho důležitost nabírala na významu. Dnes je spolu s festivaly v Sarajevu a Sofii asi nejvýznamějším místem, kde se prezentuje tvorba z balkánských zemí, i když spolu se vzrůstajícím zájmem o kinematografii těchto končin i tato pozice již není tak neotřesitelná. Programový ředitel Dimitri Eipides si před dvěma lety ve festivalové ročence (Film Festival Yearbook 1: The Festival Circuit) posteskl, jak problematické začalo být sestavování programu, když je řada lokálních snímků blokována pro světové premiéry na „áčkových“ festivalech.

Tento fakt se bohužel projevuje i na letošním výběru filmů. V sekci věnované balkánským snímkům byla drtivá většina promítána již jinde. Mitulescův Loverboy měl premiéru před pěti měsíci v Cannes, rumunsko-maďarská koprodukce Best Intentions režiséra Adriana Sitary se bude promítat s již dvěma cenami z Locarna, Punk’s not Dead Vladimira Blazevskiho jsme mohli vidět i my v Karlových Varech a The Forgiveness of Blood Joshuy Marstona triumfovalo již na Berlinale. Sekce se tak bohužel stala jedním z mnoha ohlédnutí, kterému chybí unikátnost a jasné vymezení od selekce jiných festivalů.

Zcela opačným dojmem však působí druhá zásadní sekce festivalu, jež se soustředí na současný řecký film. Ta úspěšně kombinuje debutující režiséry spolu s již etablovanými autory, přičemž většina z nich dosud nebyla na žádném větším festivalu prezentována. Ze skupiny jedenácti snímků lze jmenovat například novinku Filippose Tsitose Unfair World či Man at Sea Constantinose Giannarise, jenž se předvede ve zcela odlišném sestřihu, než byl prezentován na letošním Berlinale. Giannarisovi je zároveň věnována letošní retrospektiva.

Mezinárodní soutěžní sekce je pak zajímavá především tím, že se v ní objeví tři české filmy. Je to jednak Alois Nebel Tomáše Luňáka (který úspěšně navštívil již Benátky i Toronto), další festivalově úspěšný snímek Osmdesát dopisů Václava Kadrnky a Dům Zuzany Liové.

Většina dalšího programu je pak typickým mixem „prověřených“ filmů z dříve se konajících festivalů, který si lze nastudovat na oficiálních stránkách festivalu.

Závěrem článku lze zmínit snahu programového ředitele Dimitri Eipidese festival zcela „očistit“ od Hollywoodských filmů, což se mu úspěšně daří. A pravdou je, že se festival chystá zcela obejít bez pozlátka hollywoodských celebrit, které se jinak festivaly spíše snaží přilákat. V létě si například umělecký ředitel locarnského festivalu Olivier Pére pochvaloval propojení nezávislých a hollywoodských snímků a jejich vzájemnou koexistenci. Jen v rámci dnů však následovala žhavá debata iniciovaná jedním z dramaturgů sarajevského festivalu, který se ostře vyhradil proti vztahu hollywoodských celebrit a nezávislých filmů (zde je původní znění jeho textu, zde pak reakce sarajevského festivalu). Je zcela jasné, jakou perspektivou na věc pohlíží právě Eipides, který sdělil, že „pro Hollywood není v Soluni místo.“