Odebírat RSS
RSS komentářůMamma Gógó
12. 4. 2011 # 0.21 # Filmy # Bez komentáře
Kritiku Mamma Gógó (český distributor CinemArt titul snímku přežvýkal na údajně stravitelnější Mama Gogo) začnu poněkud stroze, zdánlivě nesmyslně. Zkrátka tak, jak by čtivá kritika nikdy začínat neměla – stručným faktografickým sumářem:
Islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson se mezinárodně proslavil snímkem Děti přírody (1991). Osmasedmdesátiletý hospodář Thorgeir se v něm nuceně stěhuje do pečovatelského domu, jehož personál se chová k přijatým důchodcům arogantně a nedůstojně. Avšak jedna ze spolubydlících, hospodářova přítelkyně z mládí Stella, na Thorgeira přenáší svůj entuziasmus a nadšení. Společně neúnosným podmínkám čelí útěkem do divoké islandské přírody. Nabytá volnost je pro ně splněným mladickým snem, nalézají nový smysl života ve světě, kde už starci jen obtížně nacházejí své místo. Fridrikssonovi se komplikace, které přináší lidské stáří promítly i do osobního života. Na přelomu tisíciletí jeho matka onemocněla Alzheimerovou chorobou. Mimo toho jej potkaly i profesní komplikace, byl zasažen finanční krizí. Ta postihla celý Island něčekaně tvrdě, stát musel převzít některé soukromé finanční instituce, jiné byly donuceny k bankrotu. Krize změnila život valné většině islandských obyvatel, mnozí přišli část majetku, životní úroveň rapidně poklesla, ekonomika se načas téměř zastavila.
Současný stav islandské ekonomiky (zejména pak filmového průmyslu) a osobní zkušenost Fridrikssona s péčí o vážně nemocnou matku vytvářejí dvě tematické studny, z nichž guru islandské kinematografie čerpal. Fakta uvedená v předchozím odstavci se proto stávají nezbytným základním klíčem k rozevření snímku. Bez jejich znalosti musí Mamma Gógó vypadat jako dramaticky sterilní a stylisticky fádní filmový nepodělek.
Hlavní postavou snímku je režisér zmítaný finančními problémy. Doufá, že jej zachrání jeho nový snímek Děti přírody. Divácké uznání ovšem film nezískává, režisér proto upíná své naděje k blížícím se nominacím na Oscara. Cena Akademie by mohla snímek zviditelnit a následně přinést nové zakázky. Porovnáním s vlastní Fridrikssonovou profesní dráhou snadno odhalujeme, že do ústřední postavy vepsal řadu autobiografických prvků. Druhá polovina filmu pak zrcadlení mezi autorem Mamma Gógó a hlavní postavou potvrzuje. Zjišťujeme, že režisérova matka jménem Gógó trpí Alzheimerovou chorobou a bude nucena odejít do domu s pečovatelskou službou. Celé dílo se stává aktualizovanou, „skutečnější“ verzí Dětí přírody.
První rovina vyprávění je fragmentarizovaná, místo smysluplného celku ji tvoří řada slabě provázaných scének s dílčími tématy. Fridriksson si sebereflexivně střílí ze své vlastní práce, vkusu mainstreamového publika a chování producentů, nicméně ze stylistického ani významového hlediska nenabízí dostatečně soudržné dílo. S postupně zesilujícím akcentem na postavu režisérovy matky Gógó snímek ztrácí smysluplné směřování úplně. Sleduje projevy matčiny choroby (zapomíná, kam odložila předměty; nevypíná sporák; vytopí sousedy) a fatálně se rozkračuje mezi tragikomickou a melodramatickou. Zároveň jsme tlačeni do identifikace s hlavní postavou, jsme konfrontováni s režisérovými slabostmi: neschopností poskytnout matce domov a oporu či neochotou smířit se s nenávratnou změnou jejího charakteru.
Náhledy do subjektivního vnímání nemocné Gógó se spokojují se s kýčovitými vzpomínkami na manžela a idylickými obrazy z mládí. Fridriksson tím v pokusu o prezentaci prožitků stárnoucí ženy, pro niž je svět v důsledku choroby neustále nový, proměnlivý a nevypočitatelný, totálně selhává. Naopak vyprávění považuji za pravý opak, působí mdle, předvídatelně a šablonovitě.
Za hlavní a jedinou devízu Mamma Gógó považuji obdivuhodnou hravost, která zpoza schematického a nepříliš nápaditého příběhu místy prosvítá: Fridriksson vplétá odkazy na svou tvorbu napříč celým snímkem, ve vzpomínkových sekvencích cituje zapomenutý islandský film 79 af stöðinni a do role režisérovy matky obsazuje islandskou hereckou ikonu Kristbjörg Kjel, která v citovaném snímku účinkovala také. Spolu s ryzí autobiografičností příběhu se tak film svým autorským přístupem značně vymyká jiné současné produkci. Vaz mu zlomila především neúspěšná snaha o propletení melodramatické a satiricky komediální linie, kdy vzniklý podvojný tvar stojí a padá se schopností diváka číst v islandských kinematografických reáliích a ochotou chápat nabízený příběh v kontextu osobních Fridrikssonových zkušeností.
Mamma Gógó Island, 2010, 90 min, premiéra v ČR 31.3. 2011
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
