Králova řeč

Minulý týden dosáhla Králova řeč na nejvyšší metu mainstreamového filmu, získala sošku Oscara za nejlepší snímek.  Od konce roku 2010 zvolna začal být britský titul skloňován jako hlavní favorit Cen Akademie. Ukázalo se, že je obdarován neobyčejnou schopností oslovovat různorodé divácké skupiny. Odmítám čtenáři nabídnout chvalozpěv na precizně vybroušený a pečlivě naleštěný povrch díla. Na následujících řádcích se namísto toho budu pokoušet o objasnění funkčnosti některých prvků a postupů, které v sobě Králova řeč umně ukrývá.

Při odchodu z kina mě zalilo opojné nadšení z opravdovosti a niternosti výpovědi Královy řeči. Nicméně jak první hodiny a dny od projekce ubíhaly a mé vědomí klokotalo a pobublávalo, euforický stav pozvolna vyprchával. Podobné přehodnocování divácké zkušenosti se typicky objevuje u snímků, jež na publikum agresivně apelují, avšak opomíjejí hlubší významovou rovinu. Proto zpětné promýšlení, kypření a rytí vstřebaného filmového materiálu může narušit i neobyčejně pevnou skořápku Královy řeči.

S princem Albertem (Colin Firth), druhorozeným synem krále Jiřího V. a vévodou Yorkským, se seznamujeme roku 1925. Režisér Tom Hooper jej vykresluje jako plachého neurotika, neschopného se před veřejností vypořádat se svou koktavostí. Řadu neúspěšných terapií utne až svérázný Australan Lionel Logue (Geoffrey Rush). Počáteční Albertovu nedůvěru v Logueovy metody rozeženou až znatelné pokroky v léčení. Po smrti Jiřího V. se vlády ujímá Albertův lehkovážný bratr Eduard. Zanedlouho je nucen abdikovat, neboť nepřijatelné chování v Eduardově osobním životě je neslučitelné s jeho nynějším postavením. Před Albertem stojí zásadní úkol – zlepšit svůj projev natolik, aby dokázal plnit reprezentační královské povinnosti, plně využít potenciál tehdy již rozšířeného rozhlasu a v době blížící se války svým veřejným vystupováním morálně podepřít britské obyvatele.

Úspěšnost Královy řeči spočívá v rázném vykročení ze žánru historického dramatu. Hooper důmyslně ohýbá Albertův osud a podřizuje jej dramatické stavbě filmu. Skutečný Lionel Logue totiž výrazně zmírnil Albertovo koktání již během prvních několika měsíců terapie roku 1926 a umožnil mu bez výraznější problémů vystupovat před plénem již s nástupem 30. let. Nechci se pokoušet vyargumentovat, kde se scénáristé dopustili dějinných faulů a kde nikoliv, neboť prolínání fikčních postupů s „pravdivými“ údaji o našem světě považuji za v zásadě nevyhnutelný aspekt filmových děl (nehledě na to, že režisér odlišnosti otevřeně přiznává). Daleko více mne zajímá, jaké dramatické tranformaci slouží Hooperova verze příběhu, kdy Albert koktá ještě těsně před vypuknutím 2. světové války.

Jan Gregor si ve své recenzi (Respekt 10/2011) všímá příklonu k populárním sportovním filmům. Ve vztahu Alberta s Loguem lze snadno rozpoznat dvojici mistr-žák. Svérázný učitel s břitkým humorem vycepuje plachého outsidera v mužného bojovníka. V ději se střídají tréninkové pasáže s momenty boje (zde terapie a projevy) a vedlejší postavy jsou vyhraněny do krajních poloh na ose dobro-zlo. Myslím zejména starostlivou shovívavou Albertovu ženu Alžbětu  a jeho nezodpovědného paranoidního bratra Eduarda. Vyčerpávajícím způsobem ale Královu řeč slovníkem sportovních filmů popsat nelze. Ve chvíli, kdy spolu se strukturou příběhu a typologií postav sledujeme i emotivní bilanci diváka, se daleko naléhavěji nabízí melodramatické čtení. Identifikaci zacílenou na jednu postavu (sportovní filmy) nahrazuje empatie s oběma hlavními hrdiny (melodramata).

Nenechme se zmást nepřítomností milostné zápletky, ta není nutným prvkem melodramat. Přátelství Alberta s Loguem navíc ve své intimitě milostnou linii plnohodnotně zastupuje včetně typické humorné nadsázky, která provází vzájemné seznamování, oťukávání a osmělování. Dále nás Hooper vystavuje opakovanému střídání euforických pozic (vztah se vyvíjí pozitivním směrem) a depresí (dvojice se rozhádá), čímž vzniká charakteristický kolísavý vývoj, kdy právě změna statutu quo vyvolává emotivní reakce.  Vyústěním mnohdy bývá umělé cloumání s divákem. Zážitek z trikového spektáklu bývá přirovnáván k divoké jízdě na horské dráze, melodramatická Králova řeč zase nutí bez odpočinku opakovat emocionální kotouly a veletoče. Důsledkem extrémně vlnitého průběhu je nedostatečné rozpracování motivací postav: Albert například nepochopitelně odmítá poslech cvičného projevu nahraného během první terapie či vyvolává nepřesvědčivě odůvodněnou hádku s Loguem v parku. Násilné dějové zlomy bohužel částečně narušují vyznění  hereckých výkonů Firtha a Rushe – precizně vykreslenou Albertovu nedůvěru v sebe sama na straně jedné a Logueovo zanícení pro obor na straně druhé.

Snímek, ač britský, naplňuje klasickou hollywoodskou vyprávěcí formu s dvěma dějovými liniemi: tu dramatickou tvoří postupné Albertovo usednutí na trůn, melodramatickou pak vztah Alberta s Loguem. Důraz je kladen na propletenost a neoddělitelnost linií, kdy mnoho příběhových prvků slouží jak dramatické, tak melodramatické poloze. Logue si familiérním tykáním připravuje prostor pro účinnou terapii a zároveň se s Albertem sbližuje v osobní rovině. Lidské, opravdové a upřímné chování členů královské rodiny pomáhá zdůraznit Albertovy klady, důvod, proč by právě on byl dobrým králem, zároveň pak popírá zažitá klišé o škrobenosti aristokratů a dovoluje rozvinout rovnocenné přátelství s „obyčejným smrtelníkem“ Loguem.

O Králově řeči se mluví zejména díky jímavému příběhu. Snímek ale disponuje kvalitami i po formální stránce, která pomáhá vyvolat dojem bezprostřední a nepřikrášlené výpovědi. Mezi interiéry vizuálně dominuje Logueova nezabydlená pracovna – akcentuje rovnost, s níž terapeut přistupuje ke všem pacientům. I v další scénách se Hooper pokouší skrze střídmost dosáhnout sladění atmosféry záběru s jeho obsahem. I v detailech minimalizuje množství prvků v záběru a nechává zejména Firtha rozestřít širokou mimickou paletu.

Králova řeč je precizně promazaným strojem. Svižně šlape od začátku do konce, zadrhává se minimálně, má zvláštní kouzlo, je intimní a vřelá. Domnívám se však, že z mysli diváka rychle sejde. Schematický příběh úspěšně ždímá dojmy, ovšem nenabízí vybroušené pojmy. Příznačným je v tomto ohledu triumfální extatický závěr. Hooper naznačuje, že Logue naučil krále mluvit, tím mu umožnil naplno využít svou moc, a tak v zásadě vyhrál Británii válku. Zřejmě absurdní, ovšem dojemné.

Králova řeč VB/Austrálie/USA, 2010, 118 min, premiéra v ČR 10.3. 2011