Nevinnost

Po několikaletém tvůrčím tápání završeným neosobitou a spíše zakázkovou komedií Nestyda se zdálo, že Jan Hřebejk definitivně vyčerpal své síly a nenávratně zmizí v šedivém proudu adaptátorů rezignujících na jakýkoliv pokus o vlastní výpověď. Poté však do kin v krajně překotném tempu dorazila Kawasakiho růže a s ní zcela nečekaný počátek nové tvůrčí etapy. Svěží snímek, jemuž se podařilo zasadit typické hřebejkovsko-jarchovské atributy do vyššího celku až esejisticky pojaté úvahy nad relativním chápáním dávného společenského klopýtnutí, dokonce částečně vrátil režisérovo jméno do zahraničního povědomí. Přesto je nám však známo mnoho příkladů, kdy obdobné „obrody“ vzbudily nové naděje a očekávání, jež však byly záhy promarněny a o to větší zklamání sebou přinesly. Nevinnost je v tomto ohledu již od svého ohlášení poměrně sledovaným projektem a nese sebou tudíž stěžejní otázku, jakými prostředky se Hřebejk rozhodl vstoupit do boje s proklatě dlouhým stínem předchozího filmu, a zdali jeho volba přinesla uspokojující výsledek.

Pro začátek je třeba konstatovat, že Nevinnost je vlastně projektem, který vzniku Kawasakiho růže předcházel a byl na chvíli uložen k ledu, když se nerozlučná dvojice tvůrců odhodlala za velmi limitovaných podmínek natočit mezitím vzniklý scénář. S ním se oba více ztotožnili a neváhali přistoupit i k řadě obětí, aby se přitažlivá látka dostala co nejdříve na plátna. Už toto produkční zázemí může vzbuzovat jisté pochybnosti ohledně nového počinu. Po „srdečním“ až vyvzdorovaném projektu se na řadu totiž dostal film, k němuž tvůrci neměli až tak horlivě vyjádřený vztah, a jenž navíc vychází z několik let staré předlohy (začala vznikat již v době křečovitě „osobního“ Medvídka), vzbuzující svým tématem a dějovými východisky pocit, že v ní teprve krystalizovala  koncepce plasticky  ztvárněná v posledním filmu.

Dlouhodobě krystalizující scénář však přeci jen prošel zvláště v poslední etapě zásadními změnami a obavy z nedokonalosti předlohy se tak naštěstí ve výsledku ukázaly jako liché. Navíc s přihlédnutím k tomu, že režijně-scénáristická koncepce byla doladěna až v samotném průběhu natáčení, jež se tak pro herce měnilo až v poloimprovizační výzvu, si výsledek udržuje až překvapivě soudržný a přesně zacílený tvar.

Hřebejk se v Nevinnosti již podruhé věnuje tématu viny/pomluvy, která se nečekaně dostane na povrch a má zničující důsledky nejen pro protagonistu, jehož se bezprostředně týká, ale v ještě větší míře pro jeho nejbližší. A i když opět přichází s jistým druhem analýzy konfrontující protikladné postoje a reakce (jejichž základní rozestavení je překvapivě blízké předešlému filmu), již od prvních minut vychází najevo, že Nevinnost zřetelně vybočuje z celé jeho dosavadní tvorby. Jestliže Kawasakiho růže představovala závan čerstvého vzduchu do poněkud zatuchlých konvencí, v nichž se Hřebejk v několika předchozích filmech pohyboval jako v bludném kruhu, Nevinnost je přímo průvanem, jenž vybízí k obrácení se zády, čelem vstříc novým impulsům.

Na první poryv větru je však třeba si chvíli počkat. Expozice totiž opět suverénně pracuje s již zaběhnutými motivy, jimiž se rychle skládá obraz soudržné rodiny zdárně čelící malicherním konfliktům. Posvátnost a smysluplnost rodinného svazku je holt Hřebejkovým životním tématem a v tomto případě skutečně nabývá až rétoricky utopických kvalit, což pro někoho může znamenat těžko zkousnutelný vstup do děje. Lékař se spokojenými pacienty, jeho oddaná manželka z dobré rodiny, tolerantní exmanžel s přehledem zvládající postiženého syna či ne tak úspěšná sestra chirurgovy ženy, jež nachází naplnění v klaunském kostýmu – ti všichni vytvářejí takřka ideální mikrosvět mezilidských vztahů, jenž může realističtěji založené povahy rychle odradit. Ovšem vzhledem ke zvolené narativní struktuře, k níž se vyjádřím později, je nutné chápat, že i souhrn notně přibarvených momentek může mít svůj účel.

Když stojaté vody zázemí hlavních postav konečně rozčeří balvan v podobě nerozvážného obvinění zdánlivého protagonisty příběhu nezletilou pacientkou, jež s ním dle svého doznání měla sexuální styk, film začíná vykazovat žánrové znaky kriminálního filmu. I když i v Kawasakiho růži mělo reportérské úsilí zetě obviněného psychiatra rovněž podobu jakéhosi vyšetřování minulosti s výpověďmi svědků, šlo pouze o sběr argumentů, jejichž vyhodnocení bylo z větší části záležitostí diváka. Zde však kriminalistická praxe směřuje nevyhnutelně k zjištění nezvratitelné pravdy, i když přímočará linie je poněkud komplikována nejednoznačným vztahem vyšetřovatele k možnému viníkovi.

Nevinnost se tedy z očekávaného rodinného dramatu rychle změní v klasickou detektivní historku obohacenou o vztahovou tématiku, v níž hraje stěžejní roli všestranné ponížení, kterému se vyhne jen málokterá postava. Právě těchto několik vnitřně vyhrocených okamžiků dává vzpomenout na herecké etudy předešlého filmu, jež jsou zde navíc daleko civilněji vyladěny.  Oproti tomu však neotřelé téma ani důraz na autenticitu vyšetřování se všemi nezbytnými postupy stále nemohou zakrýt jistou neambicióznost v rozvíjení případu, jež je vlastní spíše televizní tvorbě. Rozřešení celého případu se rozhodně nedá označit za uspokojivé a navíc má podobu pouhého potvrzení nijak vynalézavou náhodou a nikoli nečekaného odhalení.

Ze zkušenosti s předchozími Hřebejkovými snímky bylo na místě očekávat, že v tomto bodě nastane klasická konfrontace lékaře s důsledky, které jeho případ výrazně vtiskl do vztahů ostatních členů rodiny, a vše se postupně vyřeší v další pověstné smiřovací stolovací scéně. Ovšem když se obavy tohoto druhu začínají nevyhnutelně naplňovat, děj se nečekaně přesune do zcela odlišné lokality a dojde k dramatické stylové i atmosférické proměně. Narace se rozpadne na velmi intimní subjektivní koláž monologem provázených vzpomínek, jež se mísí i s objektivně vyvolanými flashbacky, jež však samy o sobě nepřinášejí nějaký pronikavě nový pohled na zopakované události, spíše pronikají pod jejich povrch.

Právě pod objektivní slupkou totiž na diváka číhá nečekaný a neotřelý zvrat, jenž navíc, což je nejzajímavější, dokonce přesahuje rovinu fabule. Souvisí s onou zmíněnou zdánlivostí protagonisty, kolem něhož se celý děj točí, i s jistou zastírací rolí zhrzené Lolitky a jí rozpoutané aféry. Tím vlastně dochází i ke v našem kontextu velmi zajímavému zmatení žánrů. V tomto ohledu ne zcela vyhovující kriminální zápletka může závěr filmu postavit do role jakéhosi značně nekoherentního přívěsku, snažícího se psychopatologickou cestou dojít k „pointě“ posledního trikového záběru, jehož vztáhnutí k samotnému vyšetřování by působilo značně nelogicky a nedopovězeně (či by jeho výsledek obrátilo alespoň v subjektivně-morální rovině postavy lékaře).

Tento poslední záběr filmu je však pozoruhodný tím, že zpětně dotvrzuje skrytý a precizní mechanismus druhé žánrové roviny, která vystupuje do popředí až v poslední třetině filmu. V tomto ohledu se týká i onoho skrytého protagonisty a krátkého, na první pohled až zbytečného, okamžiku z vyšetřovací části, jenž je však pro celý vývoj příběhu z hlediska syžetu naprosto určující. Nevinnost takto jen utvrzuje ve čtení, které rozhodně poskytuje daleko větší požitek než omezování filmu pouze na ne zrovna dokonalou kriminální zápletku s prvky rodinného dramatu.

Jde totiž zároveň o v českém kontextu zcela ojedinělou snahu vytvořit čistokrevnou (ale rozhodně ne očistnou) tragédii, naplňující aristotelovské vzorce. Tragédii, začínající idylickým klidem před bouří a postupně se přibližující jen v náznacích postřehnutelnou gradací přes snadno přehlédnutelnou krizi k nečekanému poznání (v tomto případě se kryjícím i s poznáním samotné tragédie, která až nyní získává žánrovou nadvládu), po němž v překotném rytmu následuje zdrcující obrat, nesoucí sebou vskutku zdrcující katastrofické vyústění. To se týká především samotné soudržnosti nedotknutelné rodiny, o níž šlo přece v tomto klasickém dramatickém žánru především. Hřebejk a Jarchovský tak suverénně hodili za hlavu jakýkoliv náznak smířlivosti či naděje a utopili konec v bezvýchodné temnotě, v níž neustále a různými způsoby skloňovaná hesla jako láska a nevinnost získávají hořce ironický nádech.

Ve článcích k filmu se neustále objevovaly pasáže o různorodých druzích lásky, které chce film obsáhnout. Motivů a různých úhlů pohledu se tak nabízelo o poznání více než v předchozím filmu, avšak i přesto vznikl daleko sevřenější tvar, z něhož vybočuje a poměrně zkratkovitě působí pouze předčasně utnutá linie vyšetřovatele a jeho postiženého syna (navíc velmi volně vysvětlující pozici postavy prostřednictvím jeho druhého případu týkajícího se obchodu s bílým masem, jež alespoň poskytnul příležitost pro jeden lahůdkově hororový záběr). Přesto však je tato další významová rovina spíše podružná a nestimuluje k žádnému intelektuálnímu prožitku, k němuž zavdávala Kawasakiho růže řadu silných podnětů. Výrazněji rozhodně působí vodítka pro nápaditou hru s pojmem nevinnost, která vytrvává až do závěrečných titulků, kde poskytne jednoduchou, leč nápaditou tečku za celým dějem.

Je však třeba na místě říci, že vedle originálně vystavěného scénáře, který občas zápasí s nevyrovnaností a nedotažeností některých linií (z nichž bohužel jako poněkud vratký základní nosník působí poněkud  pseudopsychologicky pojatý monolog snažící se vysvětlit motivy vedoucí následně k zoufalému činu, jenž nešťastnou shodou okolností rozpoutává katastrofu), je Hřebejkovi nezbytnou oporou Šáchova kamera.  Mladý kameraman, jenž svým talentem pozvedl již předchozím Hřebejkův snímek, zde v ještě větší míře přichází s podmanivými kompozicemi a vizuálně vstřebává potřebnou náladu . Dokáže tak kongeniálně vystihnout především mírně zvrácenou atmosféru dívčích pasáží, zvláště když se přidá nasládlá hudba alternativní ostravské muzikantky Vladivojny la Chia, která dráždivou nevinnost doslova přenáší do zasněně melancholických not a křehkého zpěvu. Právě těsnou spolupráci těchto dvou složek dosahuje film v našich podmínkách málokdy vídaného audiovizuálního účinku.

Výsledkem je vyrovnaně působící filmový zážitek na sto honů vzdálený televizní epidemii ve vyjadřovacích prostředcích, jehož pocit ještě zveličuje dobře sehraný herecký soubor, jenž s přehledem zvládá i okamžiky improvizace související s angažováním Daniela Czeizela, jenž v dětství prodělal mozkovou obrnu. Přesto vyrovnanost výkonů nedává mnoho možností vyniknout osobitějšímu pojetí rolí, které v případě Kawasakiho růže pronikavě přidalo několika postavám na životnosti, převyšující scénáristickou propracovanost. Ta vlastně v celém léty vycizelovaném tvaru získává zřetelnou nadvládu nad autenticitou, jež dokáže konstrukci přesáhnout jen ve zmíněných momentech potlačovaného ponížení.

I přes všechny uvedené vady lze na závěr konstatovat, že Hřebejk nakonec s úctou vypořádal se záludným úkolem překročit stín předchozího filmu. Délka jeho kroku sice přece jen nestačila, aby byla pokořena přesvědčivost Kawasakiho růže, rovněž postavené na vděčnějších konfrontačních scénách, avšak přeci jen podle mě bylo ono další vykročení nepochybně směřováno správným směrem. V našem filmu se tak objevila neobvyklá a zajímavá vícežánrová záležitost, která navíc dokáže podřídit zvolenému tématu veškeré vyjadřovací prostředky a vytvořit tak soudržný a dokonce vícevrstevný celek, který nakonec dokáže pohltit i řadu scénáristických nedotažeností. Je však třeba se více otevřít intelektuální hře a rezignovat na potřebu společenských přesahů a emotivních katarzí, jež se v režisérově tvorbě staly již jakousi očekávatelnou jistotou. V tomto případě je proto možné, že Hřebejk možná zklame své příznivce. Oproti tomu však může oslovit skupinu diváků, kteří přece jen ve filmu hledají jiné přednosti. Každopádně nezbývá než se zvědavostí čekat, jestli i příště si bude moci toto publikum přijít na své. Úplný návrat k zavedeným jistotám by totiž znamenal po tomto dalším nečekaném odbočení nepochybný krok zpět.

Nevinnost ČR, 98 minut, premiéra v ČR 20.1. 2011

Články obsahující informace o hřebejk:

"Těšín je místo, kde se boří hranice”. Rozhovor s Mikolajem Góralikem o přehlídce Kino na hranici a současném polském filmu
12. 4. 2019 – 19.07

Zaslouží si současná FAMU změnu v „polepšovnu“ českého filmu?
26. 5. 2018 – 16.10

Nenasytná Tiffany: Pábitelský horor
29. 11. 2015 – 10.34

Mezinárodní filmový festival Soluň v rozběhu
3. 11. 2013 – 21.48

další články...