Medvědí ostrovy

Režisér Martin Ryšavý vyrazil v létě s kamerou do Nižněkolymského okresu. Zažít léto kousek od Sibiře ovšem znamená sníh, mráz, led a občas nějaký ten lední medvěd, který se mihne kolem. Nový dokumentární snímek Martina Ryšavého Medvědí ostrovy je věnován věčně zasněžené ruské krajině a se svojí mírně sobí tématikou navazuje na snímek Afoňka už nechce pást soby (2004).

Sníh, spousty sněhu. Zasněžené budovy, hukot větru. Náhle je slyšet hlášení: rusky hovořící muž si stěžuje na nedostatek bot. Nikdo mu neodpovídá. Další scéna: v místnosti rokují čtyři muži o cestě na ostrov Čtyřsloupový. Později vyrážejí na cestu po východosibiřském moři směrem k meteorologické stanici. Jejich pohnutky jsou prosté. Motivace kameramana a zároveň režiséra Martina Ryšavého, který je do této situace navrtal, není ze snímku vůbec zřejmá. Jejich chování mnohem více připomíná prosté putování. Při své cestě si dokonce čtyři muži zaloví soby, ale jinak je jejich návštěva opuštěných ruských budov zcela prosta vzrušení.

Důležitou úlohu hrají od samého začátky hlasy mimo obraz (voice-over). Během celého dokumentu zaznívají krátké dochované zprávy bývalých pracovníků stanice. Zprávy jsou téměř vždy nedatovány, tzn. že zpočátku není zřejmé, zda se jedná či nejedná o výpovědi dalších žijících obyvatel. Jedna ze zpráv pochází od mladšího technika, který si stěžuje na svého vedoucího, kvůli tomu, že mu nadřízený sabotuje jeho práci. Hlasy jsou oproštěné od silnějších emocí, jsou pronášeny v ruském jazyce, jsou krátké a popisné. I když jsou strohé, dobře vypovídají o vztazích mezi bývalými pracovníky. Tato hlášení jsou zpovědí bez rozhřešení.

Ve snímku Martina Ryšavého nejsou Medvědí ostrovy místem smutku, ani místem politováníhodným, ani místem veselým. Žádná hluboká filozofická podstata se nekoná, v tomto světě se splývá a vyčnívá v jednom okamžiku. Tamní obyvatelé splývají s přírodou, budovy se sněhem a medvědi s pozorovateli. Oni spolu žijí a jsou. Obraz velkých celků a celků v exteriérech je spojen polocelky v interiérech. Zdánlivě vzdálený neosobní úhel pohledu je spojován znejišťováním vzdáleností. Tvoří spojnici mezi minulostí a přítomností objevovaných prostor, hlasů mrtvých a obyčejného bytí proti obrazu, který objevuje opuštěnou a zapomenutou stanici meteorologů. Kamera je nehybná, jakoby šetřila s energií, stejně jako to činí postavy před ní. Jedním z mála momentů kdy je kamera v pohybu, je scéna, kdy muži loví soby pro svoji potravu. Emoce postav v dokumentu jsou připodobněny rychlým pohybem kamery, který se po lovu znovu zmírňuje, stejně jako oni.

Po novinářské projekci se, v čele s Mirkou Spáčilovou, rozpoutala diskuse s Martinem Ryšavým, o chuti sobího masa, zdroji elektřiny a „jak se obyvatelům líbilo natáčení“. Film byl dokonce novináři připodobňován k Tarkovskému „očistnému“ Stalkerovi. S novináři je ta legrace, že se za každou cenu snaží vymyslet intelektuální přirovnání. Nikdo si ve filmu ani neumyje ruce, natož, aby si tam někdo umyl duši. Žádná spirituální očista se oproti Stalkerovi nekonala. Všechny otázky se zabývaly realitou, jakoby film novináři vnímali pouze optikou tématu a příběhu, ale nikdo nevnímal svět zobrazující.

Pomalá a celistvá plynulost je podporována nenápadnou hudbou, která hraničí s ruchy hučení a skučení. Hudební uskupení DVA dodalo fascinující dynamiku plynutí, které nenudí. Žádná inovace, ale souznění… Souznění s oproštěnou krajinou a obyčejným životem, který nenudí, i když není nový nebo exoticky rozdílný. A vůbec to není žádný cestovatelský dokument, protože takové nedokážou souznít s prostředím, ale spíše ho „objevují“.

Medvědí ostrovy Česká republika, 62 minut, premiéra v ČR 16.12. 2010

Články obsahující informace o Medvědí ostrovy:

Medvědí ostrovy
16. 12. 2010 – 21.46