Přežít svůj život

Jana Švankmajera považuji za jednoho z mála současných vskutku osobitých českých filmových tvůrců. Jeho minulou tvorbu, zejména tu krátkometrážní, jsem zpravidla přijímal bez větších výhrad, možná až nekriticky. Otevřeně přiznávám, že obdivuji jeho výběr a zpracování témat a okouzluje mne jeho práce s filmovou formou. I ve snímku Přežít svůj život lze jeho rukopis zřetelně rozpoznat. Existuje ovšem hned několik důvodů, kvůli kterým se domnívám, že se jedná o jeho nejslabší celovečerní film.

Snímek vypráví o Evženovi, který se jednoho dne probouzí z neobyčejně živého snu, v němž se setkal s mladou půvabnou dívkou. Neznámá ho neobyčejně přitahovala, ale probudil se dříve, než s ní mohl navázat delší kontakt. Ihned přemýšlí, jak by mohl ve snovém setkávání pokračovat a postupně se jeho touha mění v obsesi. Aby mohl svou noční imaginaci řídit, rozhodne se navštívit psychoanalytičku, která mu během vzájemných sezení postupně objasňuje podvědomé zdroje jeho snů. Evžen je toho názoru, že nepotřebuje svou sérii snů chápat, v poradně pouze hledá cestu ke spolehlivému stimulu k navození příslušných představ. Později se mu podaří zkombinovat znalosti od psychoanalytičky s okultními metodami navozování snů a opakovaně vstupuje do snů, v nichž rozvíjí svůj imaginární vztah, a kde je konfrontován s personifikovanými částmi svého podvědomí.

V prologu snímku, v němž Švankmajer napůl vážně a napůl s nadsázkou seznamuje diváka s okolnostmi vzniku filmu, režisér říká, že se pokusil stvořit psychoanalytickou komedii. Právě komediální ladění by mohlo odůvodnit pro Švankmajera netypicky průhlednou a čitelnou fabuli. Ve snímku je zastíněn fakt, že jak skutečné, tak Evženovy snové scény jsou plné nevysvětlitelných prvků, čímž vzniká dojem logice neodporující organizace příběhu. Ale do většiny „skutečných“ scén prosakuje (ne)logika snu (konfrontující se fotografie Freuda a Junga na stěně psychologické poradny, po ulici se kutálející se melouny, ženy s hlavami slepic žijící v bytě podiného domovníka, …). Stejně tak  i Evženovo snové univerzum není v souladu s psychoanalytickou teorií. Psychoanalýzou bychom například nevysvětlili moment, kdy do Evženova snového světa proniká jeho manželka. Přestože se snové a reálné ve snímku neustále mísí, u jednotlivých elementů filmu nám nečiní obtíže stanovit, do jaké z těchto dvou rovin náleží. Film se stává příliš doslovným, přehledným a dořečeným. Viděné můžeme snadno uchopit, nejsme znějišťováni ani mateni.

Jedno z nejvýraznějších specifik Švankmajerovy tvorby je užívání animovaného reálu – obohacení klasického hraného filmu o postupy animovaného filmu, nejčastěji prací s loutkami či zařazováním sekvencí okénkové animace (snímání okénko po okénku). Pro Přežít svůj život byla zvolena animace papírková (nebo, chcete-li, plošková). Herci byli tvůrci postupně nafoceni v nejrůznějších postojích a jejich obličeje nasnímány při vyslovování jednotlivých slabik. Vystřižené fotografie-papírky byly následně použity v klasické okénkové animaci. Podobným postupem, když se místo fotografií používají kreslené papírky, vzniklo mnoho českých večerníčků (O klukovi z plakátu, Malá Čarodějnice, Kubula a Kuba Kubikula nebo Radovanovy radovánky a další).

Filmové plátno je vždy plochou, nicméně jsme navyklí na prostorový vjem z filmu, jelikož si hloubku obrazu automaticky domýšlíme. Volba papírkové animace ovšem plošnost obrazu akcentuje, čímž způsobuje nejvýraznější odklon od stylu Švankmajerovy předchozí tvorby. Přežít svůj život sice zachovává fotografickou povahu filmu, ale opouští pro Švankmajera typickou techniku animovného reálu. V papírkové animaci se vytrácí fascinace údy, tělními tekutinami, ústy, tvářemi, nosními chřípími a sliznicemi. A tak poslední baštou, v níž se lidská tělesnost opevnila, zůstal hraný detail. Ve svých filmech Švankmajer v detailech nikdy nehledí pouze zblízka. Dostává se pod povrch zobrazovaného, do vnitřku těl.  Přežít svůj život působí právě v detailech. Tělesnost převažuje nad obrazností – dojem prostorovosti nad dojmem plošnosti.

Kromě významové komplikovanosti a lidské tělesnosti se vytratil i další charakteristický a působivý prvek Švankmajerovy tvorby – konfrontace hrdinů s temnou stránkou člověka, temnotou lidské duše, neustále variované setkání s nelidským, mechanickým. Švankmajer vždy svá díla naplňoval stinnými emocemi, strachem, bázlivým údivem a jinými nelibými pocity. Okouzloval zkázou, demolicí, opuštěnými zákoutími a chátrajícími budovami. Jeho hrdinové byli nuceni vydávat se po skřípejících schodištích, otevírat vrzající dvěře, hledět na oprýskané stropy a zašpiněné zdi. Byli vytrženi ze svých všedních životů a strženi pudovou zvědavostí. Jejich životy ohrožovaly důmyslné mechanismy. Obklopovaly je chladné a slizké materiály, kámen, hlína, zapáchající voda. Švankmajer vždy zdůrazňoval zhoubné procesy vadnutí, hniloby a destrukce.

I v Přežít svůj život je hrdinova mentalita vytržena z racionálního způsobu chápání reality. Sen se stává skutečností a skutečnost snem. Jenže divákův způsob myšlení podobně ovlivněn není. Odlehčená poloha posledního Švankmajerova filmu spolu s užitím papírkové animace způsobují, že většina osobitých příznaků režisérovy tvorby citelně chybí, a tak je i divácká zkušenost v porovnání s jinými režisérovými snímky znatelně chudší a fádnější.

Přežít svůj život ČR, 105 min., premiéra v ČR 4.11.2010