Hlava – ruce – srdce

Film o tom, co v něm není? Spokojit se se sloganem nového snímku Davida Jařaba Hlava-ruce-srdce „Film o lásce bez lásky, o válce bez války a magii bez kouzel.“ vede zdánlivě nevyhnutelně k divácké frustraci.

Těžko lze přijmout absenci jako základní charakteristiku díla, když na film jako (audio)vizuální médium je nejčastěji kladen naopak požadavek přítomnosti, bytí na plátně. Tento nárok lze samozřejmě porušit a vědomě pracovat s tím, co je mimo rám, ale stále ještě v diegetickém světě filmu. Ve snímku Hlava-ruce-srdce je však veškerá akce zobrazena, koncentrována v obraze, a mizanscéna je komponována do poslední rekvizity. Vzniká tak napětí mezi viděným a myšleným. Děj se odvíjí lineárně, jeho jednotlivé motivy jsou však velmi netradiční a významy nejasné, což vede k tezi symbolismu zobrazujícího a posléze k tendenci toto zobrazující vztahovat k nediegetickému světu zobrazovaného, světu, který běžně nazýváme realitou.

Hlava-ruce-srdce má mnoho společného s Jařabovým filmovým debutem Vaterland – lovecký deník (2004). Kromě zmiňovaného symbolismu a v návaznosti na něj je to obtížné žánrové zařazení. Jde o historický film? Podobenství? Intimní vztahové drama?

Příběh herečky Kláry Knabelové, poručíka Heinricha Rotha a vojenského vyšetřovatele Karla Vrany -  ústřední trojice postav, kterou svede dohromady pátrání po hlavě, rukou a srdci odňatých z těla zemřevšího Klářina snoubence, plukovníka von Haukwitze – se odehrává v době první světové války. Zasazení děje do této historické epochy, kdy staré již zemřelo a nové se ještě nenarodilo, zcela určuje atmosféru snímku. Ta je vytvářena jednak detailně promyšlenou výpravou Milana Popelky a dobovými kostýmy Sylvy Zimulové Hanákové, a zejména pak nebývale pomalou precizní kamerou Marka Jíchy (všichni tři tito tvůrci jsou dalším společným jmenovatelem Vaterlandu a Hlavy-rukou-srdce).

Kamera pozoruje postavy se stejnou bedlivostí jako prostředí, v němž se pohybují, čímž důslednost výpravy umocňuje. Pomalé tempo vede k odlišnému prožívání času a odkazuje tak rovněž k počátku století, kdy bylo časové plynutí vnímáno odlišně než dnes. V dlouhých záběrech pracuje Jícha s celou plochou širokoúhlého formátu a možnostmi, jež skýtá natáčení digitální kamerou v rozlišení 4K. Nesmírná obrazová postprodukce umožněná digitálním natáčením je ve filmu na první pohled neviditelná – zřejmá je nejvíce její triková část ve scénách živých/oživlých mrtvých či jejich částí – uplatněna je však téměř v každém záběru, nejčastěji v podobě barevné korekce.

Vzhledem k tomu, že stejně jako v případě Vaterlandu je David Jařab nejen režisérem, ale i autorem scénáře k Hlavě-rukou-srdci, lze považovat jeho filmy za veskrze autorské (připočteme-li k tomu navíc stálý okruh spolupracovníků) a jeho tvorbu v českých měřítkách tak za nikoli běžnou. V této souvislosti nelze opomenout fenomén divadla, který bude s jeho filmy vždy a priori spjat, neboť Jařab je původně divadelní režisér a dlouhodobý umělecký šéf divadla Komedie. Ve svých inscenacích v Komedii rekvizity takřka nepoužívá, filmový prostor Hlavy-rukou-srdce je na výpravě naopak založen. Vždyť i samotné části těla z názvu snímku jsou de facto (občas oživlými) rekvizitami.

Tím, co Jařab z divadla na plátno přenesl, je veskrze divadelní způsob projevu a herecké obsazení, které až na pár výjimek v epizodních rolích tvoří herci z divadla Komedie. Viktorii Čermákovou v roli racionální i emotivní herečky Kláry Knabelové lze chápat jako ono srdce, které však bije jen velmi slabě. Je na pováženou, nakolik je minimalistický herecký projev Čermákové schopen odrážet psychologii její postavy. Režisér/scenárista divákovi automaticky nemusí odhalovat motivace jednotlivých postav, pokud však divák tyto motivace postrádá a neúspěšně se po nich pídí, film přestává fungovat, což se v Hlavě-rukou-srdci občas stává. Trochu paradoxně se tak do popředí dostává Martin Finger v úloze striktně racionálního vyšetřovatele Vrany a především vskutku výborný Roman Zach v roli vznětlivého poručíka Rotha.

Hlava-ruce-srdce se všemi svými výše uvedenými charakteristikami zásadně liší od současné české filmové produkce. Je to podstatný film díky tomu, že dává nahlédnout, jak může vypadat jiný filmový surrealismus než ten ve snímcích Jana Švankamajera. Není to jednoduchý a už vůbec ne ziskový film. Stejně jako okultismus, jehož podivné praktiky vedou k smrti plukovníka von Haukwitze, a který je tak spouštěcím mechanismem následného děje filmu, věří i snímek samotný v působení skrytých sil přístupných pouze některým lidem. Nedomnívám se, že to nutně vede k rozdělení divácké obce na chytré intelektuály, kteří film „pochopí“, a ostatní, kteří ne. Hlava-ruce-srdce nemá jedno správné vysvětlení, ale mnoho rovin, z nichž každou lze vykládat různými způsoby. Divák buď přistoupí na tuto neobvyklou hru, v níž výklad nemusí být vysvětlení, a film ho dokáže strhnout; nebo ne a snímek se pro něj stane nepochopitelným a blbým utrpením. Opět, ani jedna varianta není „správně“.

Hlava-ruce-srdce Česká republika 2010, 110 min., premiéra v ČR: 18. 11. 2010

Články obsahující informace o Jařab:

Hlava - ruce - srdce
21. 11. 2010 – 19.23