Socialismus

Podivuji se, s jakou vděčností přistupují čtenáři k tak směšně nesmyslnému žurnalistickému „žánru“, jakým jsou žebříčky nejvýznamějších filmových tvůrců historie. Tyto seznamy vycházejí z téměř neopomenutelnutého (ale opomíjeného) paradoxu. Všichni zvolení režiséři si zařazení vysloužili právě nesnadností zařaditelnosti svých děl, svou odlišností. Těchto imaginárních setkání s ostatními velikány světového filmu se pravidelně účastní i Jean-Luc Godard, jehož nejnovější snímek Socialismus na zmíněný paradox mimoděk poukazuje. Godardův styl se v posledních čtyřiceti letech intenzifikoval ve své radikalitě, až se stalo naprosto nemožným jej jakkoliv škatulkovat. V jeho dílech se před námi rozprostírá klokotající a  pobublávající hybridní mediální prostor – filmový text nepřehledně strukturovaný do nespočetného množství úrovní. Neustále se v něm pokoušíme orientovat, určit body, o které bychom se byli schopni zachytnout. Opakovaně se musíme znovu a znovu nalézat v nepřehledném a dynamicky se proměňujícím okolí významů.

V Socialismu zakoušíme neustálé bloudění. Obecně lze říci, že stav bloudění jako takový v člověku navozuje ambivalentní pocity. Strach a nejistota se střetávají se specifickým vzrušením z nepředpověditelnosti budoucnosti. V zásadě však platí, že bloudíme neradi. Nebudu se proto podivovat nad nepřijetím snímku většinovou částí publika na jihlavském festivalu. Místo toho se pokusím analyzovat, jakým způsobem Godard navozuje potěšení u zbylé, poměrně úzké, skupiny diváků.

Klíčovým prvkem je minimalizace možnosti vnímat Socialismus automaticky, pouze na něj hledět, „porozumět“ mu pohledem. Godard tak zesiluje požadavky na kognitivní práci diváků. Například v kontrastu s Hitchcockovou tvorbou, jíž se necháváme v první řadě odevzdaně unášet, je Socialismus ryzím textem, který vyžaduje aktivní čtení. Je kontextuální houbou nasakující filosofii, politiku a filmovou historii. Podobně jako v režisérově videokonceptu Historie filmu (1989-1998) se i zde komplikovaně proplétají společenské dějiny s dějinami filmu, aby se otevřelo pole s mnoha otázkami. Odpovědi nenásledují, dokonce i samotné kladení otázek je povětšinou přenecháno divákovi. Vzhledem k vysokým požadavkům na vědomou činnost diváka se nabízí přirovnání diváckého zážitku ze Socialismu k pohybu (bloudění) po mentální mapě, tedy spíše k pohybu v tučnému mentálním atlasu, při čemž neustále opakovaně nacházíme a ztrácíme nejrůznější druhy značek (citace textů či filmů, známá světová místa a události z historie).

Godard film strukturoval do tří hlavních částí. Záběry z nich se však místy prolínají. První sekvence se odehrává na výletním parníku ve Středomoří a v sytých barvách ukazuje současný svět. Mezititulky praví opakovaně: „Věci, tak jak jsou“. Opakují a střídají se nejrůznější motivy. Dvojice se prochází po palubě – žena mlčky sleduje kočky na obrazovce přenosného DVD přehrávače – taneční párty provázená zvuky elektronické hudby – rozhovory s pasažéry – konverzace v nejrůznějších jazycích – do bělava zpěněné moře – klidné temně modré moře. Druhá část „Kam kráčíš Evropo“ se odehrává na venkovské benzínové stanici. Nepřímo nás konfrontuje s útržky idejí moderní civilizace. Dívka hladí ochočenou lamu – štáb natáčí reportáž – chlapec maluje dokonalou reprodukci Renoirova obrazu – vřelá atmosféra domova – rovnost – volnost – bratrství. Třetí část ukazuje „Naše lidství“ v montážní sekvenci rychle se proměňujících záběrů a fotografií. Opakovaně nahlížíme na šest lokalit – Egypt, Palestinu, Oděsu, Řecko, Neapol a Barcelonu. Novodobá mytologie je zde prezentována jako náhražka historického poznání – obrazy zastupují složité děje – dojmy se v mžiku stávají reálnější něž realita.

Godard dovádí práci s intertexty do krajnosti a vytváří snímek v plnosti nepřístupný nikomu. Zacykluje mediální reflexi skutečného světa samu do sebe, tematizuje ontologii filmu jako takového. Unáší nás divokým proudem signifikantů, přičemž signifikáty se nám jen bleskově míhají před očima.

K tomu všemu nás Socialismus svou filmovou formou vyhání z měkké sedačky charakteristické pro klasický film a usazuje nás na dřevěnou pryčnu, která tlačí už po prvních deseti minutách. Godard využívá montážní postupy, které prosazoval již ve filmařské skupině Dzigy Vertova. Dále prohlubuje montážní práci v souladu s myšlením Sergeje Ejzenštejna a rozvíjí brechtovský přístup k filmu. Socialismus tak zcela postrádá jednotu, což lze ilustrovat hned na několika příkladech. Godard útočí mezititulkovými hesly podobně jako kubánský režisér Santiago Alvarez. Využívá mnohých obrazových estetik a záznamových formátů. Pohrává si se zdánlivě neumětelskou separací obrazu a zvuku. Vystupuje proti klasické kompozici obrazu, rozptyluje nepřirozeným rámováním, nechává promlouvat postavy mimo obraz. Užívá dlouhé záběry, které přesahují na počátku i na konci akci.

Jako koncept je Socialismus geniální. Musím se ovšem přiznat, že do úzké skupiny diváků, kteří jej nadšeně ocení, já nepatřím. Neubránil jsem se dojmu, že Godardova filmová esej se v montážních postupech místy uchyluje k banálním asociacím a k prvoplánovým srážkám významů. A naopak v dalších pasážích zase natolik abstrahuje, že zbývá prázdné nic. K žádanému konfliktu idejí v těchto místech nemůže dojít, jelikož významy nejsou koherentní, není je možné spojovat v řady. Tato oscilace mezi očividným a nečitelným mě naprosto vyčerpala. Nabízí se námitka, kterou ohledně snímku Počátek formuloval Kamil Fila takto: „Kolikrát jsi to viděl? Jednou? Tak to se nemáme o čem bavit, sorry.“ Uznávám, že opakované ponořování do Godardova myšlenkového světa divákovi jistě odhalí jemnější strukturu pletiva snímku. Socialismus se ovšem praxi opakovaného shlédnutí vehementně brání a je natolik nefilmovým, že už mu druhou šanci nedám. Někdy je dobré, aby recenzent idealizoval divácký subjekt a vyřknul verdikt, udělil filmu kvalitativní hodnocení. V tomto případě se domnívám, že zodpovědnějším rozhodnutím bude se možnosti hodnotit zříci, jelikož tolik potřebné úsilí k hlubšímu  prozkoumání Godardova socialistického bludiště nejsem ochoten vynaložit. Ale jistě budou jiní, kterým to za pokus stát bude a prozkoumají jej až do morku kostí. A třeba se jim můj nynější dojem, že Godard v zásadě nemá co říct, vyjeví jako lichý.

Socialismus Švýcarsko/Francie, 102 min., premiéra v ČR 4.11.2010