To nejlepší z polské animace

Minulé úterý uzavřel poslední večer v La Fabrice sérii promítání krátkých polských animovaných filmů. Všechny předešlé večery vždy měly určité jednotící téma, které uvedlo ukázky z jedné tendence současné polské animace. Jedinou výjimkou byl první blok filmů, jenž 29.9. sérii večerů zahájil a ukázal vítězné snímky z letošního ročníku festivalu Animator 09 v Poznani. I toto úterý, které exkurzi do současného polského animovaného filmu zakončovalo, se neslo ve znamení výběru, jenž nebyl nijak tématicky sladěn. Šlo o výběr dramaturgů toho nejlepšího z polské animace bez ohledu na datum vzniku.

Celkem bylo promítnuto sedm filmů, z nichž první čtyři byly staršího data a tři snímky z nového tisíciletí (jenž šlo oproti starším snímkům vymezit nejen z pohledu historického, ale také způsobem zpracování – využitím softwarové 3D animace).

Witold Giersz: Červené a černé, 1963, 6 min.
Šestiminutový film zasadil Witold Giersz do arény, kde toreador dráždí zuřivého býka. Jednoduchá animace nehledí příliš na detaily a přelévají se v ní velké barevné plochy. Co chvíli si býk s toreadorem střídají pozice oběti a lovce a Giersz toho využívá k nápadité sebereflexi. Oběma hrdinům je tak dovoleno vybíhat z rámu obrazu a pohybovat se i v reálném prostoru, ve kterém je ukázán i sám režisér. Jejich honička mezi dvěma realitami pak poskytuje dostatek možností pro humorné hraní si s významy.

Daniel Szczechura: Cesta, 1963
Jeden z vrcholů večera přišel hned jako druhý v řadě a nesl se ve výrazně meditační atmosféře, která bývá často animátory opomíjená. Výrazně minimalistická animace zobrazuje pohled zvenčí do kupé jedné vlakové soupravy. Spojení dlouhého záběru s neustále se míhajícími železničními sloupy vytváří monotónní rytmus, který se stává zásadní esencí prožitku. Zvuková složka, horizont zelených luk a minimum střihů skoro až asociuje Stalkerovou jízdu do Zóny.

Zbigniew Rybczyński: Tango, 1980, 8 min.
Tango je jediným polským animovaným snímkem, který se může pyšnit popularizovanou cenou Oscar, udělované americkou Akademií. I zde je opakování základním stavebním kamenem, avšak v trochu jiném smyslu. Rybczyński jakoby skládá několik paralelních linií k sobě a vytváří tak několikaplánové divadlo. V prostoru jedné místnosti se tedy pohybují osoby, které jsou však režírovány s takovou grácií, že výsledný mumraj, v němž nikdo do nikoho nenaráží a všechny postavy se organicky doplňují, opravdu působí jako dlouho nacvičovaná taneční kreace. Film si můžete přehrát například zde.

Piotr Dumala: Černá Karkulka, 1983, 6 min.
Variace na téma Červené Karkulky se rozhodně zažitého příběhu nedrží a jde si svou vlastní cestou. Zatímco zvolený druh animace působí jednoduše a místy až infantilně, příběh nabízí sérii převratů, kdy se postavy navzájem pojídají, a film završuje scéna vlka souložícího s babičkou. Jde pouze o proměnu vděčného konceptu, který rozvíjely takové seriály jako například South Park či Happy Tree Friends. Oproti nim však není Černá Karkulka tak provokativní a nepřichází s novými nápady.

Tomasz Bagiński: Katedrála, 2002, 7 min.
Oproti tomu, že autor nemá žádné filmové ani výtvarné vzdělání je obdivuhodné nakolik je snímek Katedrála působivý (vysložil si dokonce nominaci na Oscara). Velmi jednoduchý děj umožňuje divákovi soustředit se především na vizuální stránku díla a objevovat genius loci staré katedrály, jenž je samozřejmě spolu s hlavní postavou kompletně animovaný v počítači. Atmosférou snímek do jisté míry připomíná filmové intra současných videoher, jenž se snaží během několika minut představit úchvatný svět, přestože ho redukují pouze na působivé obrazy bez nějakého většího přesahu.

Marek Skrobecki: Ichtys, 2005, 16 min.
Inspirační zdroje tohoto snímku bychom snad mohli hledat v podivném světě Franze Kafky nebo v dílech surrealistických tvůrců. Mimo čas a mimo jakýkoli specifický prostor se odehrává osud starce, jenž navštíví gotický restaurant na opuštěném ostrově. Film využívá mnoha symbolů a podobenství, jenž se točí kolem témat naděje, čekání a nezastavitelné proměny.

Grzegorz Jokantys: Arka, 2007, 8 min.
Poslední film večera má v živé paměti možná ještě mnoho našich čtenářů. Po nominaci na Zlatou palmu v Cannes si vysloužil i několik poznámek na českých webech. Jde o první Jokantysův samostatný režijní počin, k němuž se odhodlal po několikaletých zkušenostech se speciálními efekty pro hollywoodské blockbustery. Svět je zamořen smrtelným virem a pouze několik málo lidí před ním uniká na obrovských lodích, jenž křižují moře a hledají neinfikovaný kus půdy. Zajímavě budovaná atmosféra získává i obrazovým ztvárněním, které připomíná malířskou techniku šerosvitu. Vysvětlující konec, který variuje již v minulosti tolik užitý koncept, však jinak inspirativní snímek poměrně zplošťuje.