XIV. seminář britského filmu: poznámky k druhé polovině

„Vy byste tu vlastně vůbec neměli bejt.“ Těmito slovy zahájil v sobotu v uherskohradišťském kině Mír Alex Švamberk svůj kinolektorát s názvem „Punk, hudba a kultura“. Výrok se vztahoval k nesamozřejmosti dlouhé životnosti punku a překvapivosti toho, že mladí lidé dodnes poslouchají hudbu, jež vznikla v generaci jejich (pra)rodičů; přesto mi tato věta vytanula na mysli ještě několikrát během „mikulášského“ víkendu – druhé poloviny XIV. semináře britského filmu. Snad i proto, že po několika spořádaných a veskrze snadno přehlédnutelných občanech města byli prvními, koho jsem v Uherském Hradišti potkala, dva skinheadi v blyštivých bombrech a na punkáče rozeznatelné na první pohled – neboť móda hraje v punku významnou roli – jsem po celé dva dny nenarazila.

Vzhledem k Švamberkově nejvyšší erudovanosti v punkové kultuře je škoda, že poslední ze čtyř kinolektorátů (z nichž dva spadaly do sekce „Česká stopa“ a vztahovaly se tak k Čechům ve službách RAF, a dva byly věnovány punku) byl v podstatě parafrází Švamberkova (byť výborného!) příspěvku v katalogu/sborníku Semináře obohacenou o audio/vizuální ukázky. Zdráhám se uvěřit, že všechno, co měl k tématu Švamberk říci (jako autor četných rozhovorů s americkými [kniha Nenech se zas oblbnout. Kapitoly o americkém hardcore a punku. Praha: Maťa. 2006.] i britskými [připravovaná publikace No Future] punkovými hudebníky), bylo obsaženo již v katalogovém textu. Od „výživné a vynikající formy, jak (…) zprostředkovat informace o (…) souvztažnostech kulturního hnutí“, čekám více, včetně většího důrazu na závěrečné divácké otázky (zvláště v komorním počtu auditoria, které se v Míru sešlo a které o to více vybízí k neformální diskuzi).

Třetí den Semináře se jinak nesl ve znamení filmů vztahujících se nejrůznějšími způsoby ke skupině The Clash, respektive Sex Pistols, v předpremiéře byl pak uveden snímek Fish Tank (r. Andrea Arnold, VB-Nizozemsko 2009) a pro všechny, které intelektuálně spíš než fyzicky náročné sezení v kině úplně nevyčerpalo, byl před půlnocí v Míru připraven DJ Orlos se svými punk rock sety.

Jako základ dokumentárního filmu o kytaristovi The Clash Joe Strummer: The Future Is Unwritten (r. Julien Temple, VB-Irsko 2007) zvolil režisér Julien Temple kombinaci dobových záběrů s množstvím vzpomínajících „mluvících hlav“, a to bez jejich jakékoli identifikace. Vzniklý proud výpovědí, v němž není důležité, kdo mluví, ale o kom, se pokouší nahlédnout Strummerovu osobnost z mnoha úhlů pohledu a napříč celou jeho kariérou, jen ve vzácných případech se však dostane hlouběji a skutečně blízko k jeho rozporuplné osobě (např. když jedna z jeho přítelkyň vypráví, že bylo téměř nemožné s ním žít a když Strummer odešel ze školy, kde ona chtěla zůstat, byl jejich vztah již nadále neudržitelný), a ne vždy se Templovi podařilo, aby se méně zasvěcený divák v tomto toku neztratil.

Projekce „nejslavnějšího filmu o anglickém punku“ The Punk Rock Movie (r. Don Letts, VB 1978) začala s více jak půlhodinovým zpožděním a z poměrně početného publika zbylo na jejím konci okolo 10 diváků. Je fakt, že syrový 8mm materiál, v němž obraz nabývá mnohdy kvalit barevných ploch a četné nezřetelné slovní komentáře jsou do českých titulků přeloženy jako „nesrozumitelné“, na snadné sledovanosti snímku v pozdních večerních hodinách nepřidá. Debut Dona Lettse každopádně podává velmi autentickou zprávu o prvních vystoupeních britských punkáčů a jako takový je i sám ryze punkový. A navíc ideální do kina Mír, v němž (ač prostor nedávno prošel rekonstrukcí) hluk nepříjemně doléhající z přilehlého baru po většinu stopáže snímku splynul s hudební vřavou na plátně.

Závěrečný den Semináře přinesl v porovnání s předchozími dny již jen poloviční počet filmů, dva z nich lze však považovat za skutečně zásadní díla vypovídající o punkovém fenoménu skrze jeho nejslavnější představitele – Sex Pistols. První z nich, The Great Rock ‘n’ Roll Swindle (r. Julien Temple, VB 1980), byl promítán v původním anglickém znění bez českých (pod)titulků, což vadilo rozhodně mnohem méně, než že nastavením DVD projektoru byly vertikální kraje obrazu šikmo a nezanedbatelná část filmu byla promítána nad plátno… Struktura Templova prvního celovečerního filmu je dalece vzdálena výše zmíněnému snímku Dona Lettse, který vznikl ve stejném roce. Fiktivní dokument s dobově převratným užitím animovaných pasáží vypovídá o Pistolích specifickým způsobem pečlivě konstruovaného vyprávění jejich pouti od jedné nahrávací firmy k druhé, vždy s účelem získat větší honorář než byl ten předchozí. Na to, jak se slučuje kolotoč závratných finančních částek s punkovou ideologií, odpovídá jeden z členů kapely v dalším Templově snímku, jehož projekce letošní XIV. seminář britského filmu uzavřela: stejně jsou ty peníze už fuč – padly na chlast. Sex Pistols: Děs a běs (Julien Temple, VB-USA 2000) je pozoruhodně syntetickým dílem, které spojuje archivní dobové materiály se záběry ze „Švindlu“ a individuálními rozhovory se členy Sex Pistols, pořízenými v polovině 90. let, kdy se Pistole vydali na turné k dvacátým narozeninám punku. Díky natáčení proti světlu jsou tyto „ikony“ viditelné pouze v tmavých obrysech a jejich přímé výpovědi na kameru tak získávají mnohem větší pozornost, než kdyby se divák mohl zaobírat jejich zevnějškem. Něco z hravosti „Švindlu“ však přeci jen přečkalo dvě dekády a objevuje se i v Děsu a běsu: skrze celý film Temple zařazuje prostřihy z Richarda III. Laurence Oliviera (VB 1955), což je sice na jednu stranu motivováno výrokem Johnnyho Rottena, který říká, že po příchodu k Pistolím se cítil jako tento hrdina Shakespearova dramatu a především anglických dějin, zároveň jsou však záběry z daného snímku pozoruhodnou analogií ambivalentního vztahu Sex Pistols k britskému kulturnímu dědictví, kdy skupina svými agresivními texty nešla proti tradici koruny, ale tomu, co se z ní po válce stalo – viz rozdíl (?) slov crown – crowd, kdy v úvodních titulcích filmu je „n“ v prvním z nich přeškrtnuto, aby ho nahradilo „d“. Punk nejde proti koruně, ale proti davu, který ji slepě uznává.

Uznání si organizátoři – Městská kina Uherské Hradiště – zaslouží  za katalog Semináře, jenž v sobě slučuje sborník několika textů, katalog a především na zadní obálce i program s přímými odkazy na čísla stránek, na kterých čtenář/divák najde daný film uvnitř katalogu. Katalog i jednotlivé texty samostatně jsou navíc ke stažení na internetových stránkách Semináře. Minimálně ze dvou posledních uvedených věcí by si AČFK mohla vzít příklad pro materiály k LFŠ, která bude po XII. semináři archivního filmu (22. – 25. 4. 2010) další filmovým svátkem, který se Uherském Hradišti odehraje (23. 7. – 1. 8. 2010).