Myslíte si, že se vejdu? První reportáž z MFDF Jihlava

Autor: Tomáš Čada

Rezervuji v Praze jízdenku, natěšený na zahajovací ceremoniál. Plno. Stojím v zástupu tlačících se návštěvníků a na film nejsem vpuštěn. Plno. Chci se pohodlně usadit do sedaček v kině. Plno. Jak je možné, že jihlavský festival byl nebývale přeplněn?

Praha Florenc. 27. října. Půl osmé večer. Půlhodiny čekám na autobus, který mne má dopravit do Jihlavy na dokumentární festival. Je mi dávno jasné, že Jasného na zahájení festivalu nestihnu. Co naplat? Jakoby toto čekání v Praze mělo předznamenat nadcházející dny.

Jihlava 28. října. V 16:10 se mačkám společně s řadou návštěvníků před vstupem do sálu Edison v kině Dukla. Promítá se Jihlava pod hákovým křížem, badatel Jiří Vybíhal promítne a okomentuje snímky protektorátní provenience. Šedesát sedaček, které skromný prostor Edisonu skýtá, je beznadějně zaplněno. Lidé se pokouší zabrat alespoň poslední místa po krajích sálu. 16:20. Propracoval jsem se téměř ke vstupu. Když tu mladá uvaděčka, sice s úsměvem na rtech, ale rozhodně, prohlašuje, že další diváky už není sál schopen pojmout: „Nebojte se, po skončení projekce budeme film pro velký zájem opakovat.“ Rázem je v uličce před sálem Edison jako vymeteno. Chvíli přemýšlím nad nepochopitelným tahem dramaturgů, ale pak si oddychuji. Mám přece press kartu, takže bych měl být „privilegovaný“. Pro jistotu si jdu svůj vývod ověřit do pokladny. „Dobrý den, nedostal jsem se teď na projekci filmu. Prý se bude film promítat znova. Myslíte si, že když mám press kartu, že bych se tam mohl dostat? Obávám se, že o film bude stejný zájem, jako před tím,“ vyklopím rovnou na mladíka s uhrovitým obličejem, který se šibalsky culí. „Jasná věc!“ odvětí zvesela. „Kdyby bylo třeba, tak někoho vyneseme,“ dodává žertovně. A já uspokojen odcházím na pivo.

Již třináctý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů se odehrává v centru kraje Vysočina, v Jihlavě. Během akce se do tohoto padesátitisícového města každoročně podívá řada významných hostů z Česka i zahraničí, jež jsou následováni početným procesím diváků. Dík tomu je Jihlava rázem zalidněnější. V posledních letech se počet diváků a hostů dostává s pravidelností přes 1 000. I tak divák, který do Jihlavy přijel, měl možnost navštívit téměř libovolný film. Kapacita sálů byla dostatečná, a tak se člověk vyhnul otravným frontám. V letošním roce se festivalové akce odehrávaly na devíti místech. Kromě promítacích prostor bylo možné navštívit workshopy, přednášky, divadelní představení a koncerty. Filmové produkce probíhaly ve dvou sálech kina Dukla (Reform 160 míst a Edison 60 míst). Dále pak v Domě kultury a odborů (523 míst bez prostorů balkonu) a na jihlavském Masarykově náměstí. Novinkou byl Váš domácí festival – filmy se promítaly ve vybraných jihlavských domácnostech. Oproti loňsku chyběl sál kina Sokol a aula grafické školy. Jen kino Sokol nabízelo dalších 360 míst. Což je citelný úbytek.

Neuplynulo ani třicet minut a přichází pokus číslo dvě. Do kina jdu patnáct minut před začátkem. Ulička před sálem není právě přeplněná, což ve mně vyvolává obavy. Dveře do sálu jsou zavřené a před nimi stojí má „stará známá“. Slečna s milým úsměvem. Obavy ještě vzrostou ve chvíli, kdy mi opět příjemně sděluje, že sál je plný.  „Bohužel, již se dovnitř nikdo nevejde.“ „Mohl bych klidně na zem,“ zkouším to. Zamítavě zavrtí hlavou. „Mohl bych klidně postát někde v rohu,“ nenechávám se odbýt. Slečna je viditelně ochotná a snaží se mi vyjít vstříc. „Tak se podívejte,“ otevírá dveře do sálu a stále má na rtech příjemný úsměv. Kdyby se aspoň chovala jako kráva, mohl bych ji zpražit, ale co teď s ní? „Ani s press kartou?“ zkouším poslední naději. Její reakce je jednoznačná, a tak se odebírám na další pivo. Příště to bude lepší. Příště je hned za půl hodiny. Blok alternativních dokumentů zařazený do sekce Fascinace mi přijde dostatečně nezajímavý. Jaké je mé překvapení, když se dovnitř, opět do Edisonu, málem nedostanu. Tísním se společně asi s dvaceti diváky na schodech. Navzájem si okopáváme nohy a záda. Naštěstí mezi publikem vládne zvláštní „festivalová“ solidarita, a tak nikdo nenadává, když mu je tu a tam přišlápnuta ruka či odkopnut batoh s osobními věcmi. Blok filmů začíná a musím uznat, že z mé strany k mýlce nedošlo.   Experiment pro experiment není zrovna přitažlivý. Diváci se začínají trousit ze sálu. Na konci promítání jich v kině z původního počtu vskutku mnoho nezbývá a mně se v hlavě rodí otázka. Co donutilo lidi, které experiment viditelně nezajímá, k jeho návštěvě?

Sobota 31. října. Vypravuji se za vedoucím produkce festivalu Luďkem Valchářem. Potřebuji zjistit alespoň přibližný údaj o počtu akreditovaných diváků. Pan Valchář je vstřícný. Oznamuje mi, že v současné době je akreditováno přibližně na 1 200 diváků a to bez pozvaných hostů a novinářů. Z toho, co mi poskytl Luděk Valchář, jsem si velmi snadnými počty udělal závěr – návštěvníků je kolem 1 200, kapacita kinosálů však nedosahuje ani 800 míst. Co dělá zbytek? Své počty jsem se rozhodl konfrontovat s vedením festivalu. Jak je možné, že se na zájem diváků nepřipravili?

Neděle 1. listopadu. 15:30. Se svými otázkami jsem se obrátil na Andreu Slovákovou, jednu ze tří hlavních organizátorů. Vstřícné přijetí v kavárně DKO mne nepřekvapilo. V Jihlavě je to zřejmě zvyk. Slečna Slováková nejprve vysvětluje, že se nikdy nestane, aby se všichni diváci šli podívat na snímky zároveň. Sice rád věřím, ale přesto je kapacita sálů nedostačující. Dostáváme se k jádru věci. Festival letos probíhal v poněkud provizorních podmínkách. Řada sponzorů snížila v důsledku finanční krize své příspěvky, proto si vedení nemohlo více promítacích míst dovolit. Jak se dá nedostatek prostor a nepohodlí diváků řešit? Jedním z řešení je zavedením akreditačního stropu po vzoru Uherského Hradiště. To znamená určí se maximální počet vydaných akreditací a více se prodávat nebude. Jenže to je podmíněno změnou ve výdeji akreditací. Musely by se například vytvořit vstupy na jednotlivé dny, které jihlavskému festivalu zatím chybí. Slečna Slováková navíc doufá, že letošní ročník byl mimořádný a v příštím roce si budou moci více sálů dovolit.

To nic nemění na faktu, že na letošním festivale v Jihlavě byla nedostatečná kapacita promítacích míst největší vadou na kráse. Pořadatelům se podařil krok směrem k evropskému formátu, což je fajn, ale ruku v ruce s ním by měl jít i divácký komfort.

autor je studentem filmových studií na FF UK a zúčastnil se festivalového workshopu ‘Média a dokument’