Božský

Božský (v originále Il Divo) se všude po světě setkává s kladným přijetím – v Cannes získal cenu poroty, někteří kritici o něm již dnes mluví jako o kinematografickém milníku a diváci také neodchází ze sálů nespokojeni. U nás byl film uveden již na přehlídce v Karlových Varech, do kin se ale dostal až minulý čtvrtek (22.10.). Jaký Božský doopravdy je?

Božský je především nezvyklým a dokonale řemeslně zvládnutým biografickým snímkem (režisérem i autorem scénáře je Paolo Sorrentino, u nás nepříliš známý, v Evropě však velice uznávaný auteur). Za promyšleného režijního vedení vypráví o několika letech v životě Giulia Andreottiho, známého Itala, který od roku 1954 vykonával nejvyšší politické funkce a byl několikrát nařčen ze spolupráce s mafií (za níž byl dokonce jednou odsouzen a to jenom proto, aby byl po pár dnech opět osvobozen).

Svým uchopením ale připomíná Božský spíše Scorsesovy mafiánské filmy než biografické či politické hity posledních let (Ray, Královna…). Režie je precizní, kamera se odmítá zastavit a neustále proplouvá prostorem, film také obsahuje několik vražedných sekvencí jak vypadlých z konce Coppolova Kmotra. Naštěstí se Sorrentino nepokouší popsat celý Andreottiho život, ale zajímá se pouze o období mezi jeho sedmým zvolením premiérem a prvním soudem zkoumající jeho vztah s mafií.

Samotná osoba Giulia Andreottiho a jeho politické dráhy je neskutečně složitá a především neprůhledná, což se odráží ve dvou vlastnostech filmu. Zaprvé, Andreotti, ztvárněný Toni Sevillem, který hrál také v jiném italském hitu poslední doby – Gomoře, je ve své strnulosti naprosto nečitelný. Jeho tvář neprozrazuje nic a jeho komické vzevření je v naprostém kontrastu s jeho osobností – stejně jako jeho reálná předloha. Je pro diváka hádankou, na kterou mu režisér nedává jednoduchou odpověď. Velkým plusem filmu je právě to, že nijak jednoznačně objekt svého zájmu nehodnotí a soudy nechává na divákovi.

Druhou vlastností filmu je jeho velké zakořenění v italském politickém prostředí. Pro Evropana neznalého tamních poměrů je téměř nemožné vyznat se ve velkém počtu postav, které jsou divákovi představeny. Opravdového vhledu do filmu a jeho pochopení tak nemůže dosáhnout každý, včetně autora tohoto článku. Film působí nedramatizovaně, jako by bylo cílem režiséra popsat realitu, nikoli jednoduchým způsobem uhranout diváka – což je zajisté chvályhodné, pro neznalé je to ale problém. Paolo Sorrentino naštěstí divákům nadělil fascinující formální stránku, která tento relativní neduh dokáže vyrovnat. Dokonale ovládnutá kamera, vynikající herecké výkony, zajímavé spojení vážné a populární hudby, občasné surrealistické momenty, to vše zabaví i nevědomé.

Tak politický film jako Božský se samozřejmě vyjadřuje o politice i na abstraktnější úrovni přístupné všem, zejména některé Andreottiho poznámky o  politice i o životě vůbec jsou zajímavé samy o sobě, stejně tak jako některé záběry, které nesou čitelnější význam (například Andreottiho procházky po ulici, které nemají žádný narativní smysl krásně ilustrují, jak je svět italské politiky odlišný a nebezpečný – Andreotti nemůže vyjít na ulici bez ochranky dvaceti policistů a několika vozů).

O Božském se nedá mluvit jednoduše – je to velice specifický film, který uniká normálnímu uchopení. Jestli je opravdu tak brilantní, jak se o něm píše (podle serveru Rottenttomatoes připadá na čtyřicet tři kladných recenzí jenom čtyři záporné) a nebo ne, může odpovědět pouze člověk, který ho má možnost ho naplno pochopit – italský politolog cinefil. Ano, jde o snímek natolik složitý a uzavřený. Pro nás ostatní bude dílem mistra, po jehož shlédnutí nám zbude v hlavě více otázek než odpovědí. Proč ne?

Božský Itálie, 2008, 118 min, premiéra v ČR 22. 10. 2009