Hlad

Vizuální umělec Steve McQueen (se zemřelou hereckou hvězdou nic společného nemá) je známý především jako videartista. Z jeho předchozí tvorby můžeme jmenovat například krátký snímek Deadpan, variující jednu z grotesek Bustera Keatona. Hunger je jeho debutem na poli hraného celovečerního filmu, který se však očividně nezříká experimentálních technik.

Letmé nahlédnutí do informačních materiálů nám dá základní informace o ději. Film se odehrává ve věznici Maze v severním Irsku (píše se rok 1981), kde se skupina vězňů začne stavět proti praktikám svých dozorců. Nejprve svůj postoj ukazují tím, že odmítají jakoukoli hygienu, když se však nevraživost ostrahy vůči vězňům stupňuje, rozhodnou se podstoupit generální hladovku. Jejich vůdce Bobby Sands jí začne držet jako první a za svůj ideál obětuje život. Přestože se však tento film odehrává ve věznici a ukazuje politicky významnou událost britsko-irských vztahů, tak to není film o vězení a nesnaží se ani vypovídat o nějaké politice.

Ačkoli jsem nyní vlastně prozradil celý děj filmu i se závěrem, myslím, že na tom nesejde. Divákův zážitek a dle mého názoru i hlavní kvality Hladu totiž neleží v jeho příběhu, ale v práci s vizuální stránkou. Koneckonců tu nejsme v Hollywoodu, ve kterém se často umísťuje na konec snímku zásadní zvrat v ději, většinou ve formě happyendu. Ve Hladu je vyvrcholení předvídatelné a nikdo zřejmě neočekává nic jiného, než přesně to, co se nakonec stane. Tohle není tak docela hrdinský příběh, přestože Bobby Sands určité charakteristické znaky tragického hrdiny má.

Film se dá z hlediska narace rozdělit na dvě půle (přestože Steve McQueen a někteří kritici mluví o třech částech). V první části jsme vlastně pouze uváděni do prostředí vězení a jeho opakující se rutiny (např. pašování drobných předmětů do cel, sadistické chování ostrahy, vymočování vězňů na chodbu ad.). Není zde ještě jasný hrdina, čehož McQueen využívá ke skvělému pohrávání si s očekáváním. Je hrdinou jeden z velitelů věznice? Je jím snad nově příchozí vězeň? Po nějakém čase si uvědomíme, že ani jeden a přestože zde lze mluvit o jakémsi kolektivním hrdinovi, je tu věnováno mnoho pozornosti i jednotlivcům.

Například v úvodu filmu dokáže McQueen pracovat s mizanscénou tak, že tvoří jednak esteticky pěkné obrazy a zároveň dokáže bezvadně vystihnout určitou situaci, či popsat jednoduše lidský charakter. Stačí tři záběry a víme o veliteli téměř vše podstatné. Jeho povahu naznačuje úhledně srovnané oblečení či soustředěné zapínání knoflíků košile. Stejně tak jeho od četných ran rozdrásaná ruka nám napoví mnohé. Ošetřuje si jí pouze, když není nikdo další v dohledu, skrývajíc svoji zjevnou zranitelnost. V takových slabých chvilkách je vždy jeho obličej ukázán jen v odrazu zrcadla, jakoby existovala bolest jen tam a mohl jí vidět pouze on. Jeho postava jako by trpěla podobným psychologickým blokem jako nacističtí pohlaváři za druhé světové války, kteří vedli dva separované životy: jeden pracovní, v němž se dopouštěli nejrůznějších hrůz a druhý osobní, docela naruby obrácený, jako otcové rodin. Podobný schizofrenický dualismus můžeme nalézt i zde. Zatímco doma volitel poklidně jí manželkou uvařené jídlo, ve věznici je to on, kdo dává rány. Postavy se však v první půli objevují a zase mizí a zřejmě záměrně se jim nedostává většího prostoru.

Druhá část je od té první oddělená často zmiňovaným čtvrthodinovým statickým záběrem, který nehnutě pozoruje rozhovor Bobbyho Sandse s knězem. Zde se už Bobby dostává do centra pozornosti a stane se jakousi hlavní postavou zbylé poloviny. Tento dlouhý záběr funguje zvláštním způsobem. Nesnaží se například diváka naddistancovat (jak se tomu často děje třeba u Tarra, Bressona či třeba Ceylana), ale naopak ho do scény vtahuje hlouběji, podobně jako se to podařilo například Cristianu Mungiovi ve filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Postavy zde sedí v prázdné místnosti, k nám profilem, hledíce na sebe a osvětleni přirozeným světlem z okna nad nimi. Stoupající kouř z cigaret jen zdůrazňuje nastávání času a neodvratný vrchol jejich rozhovoru, který začíná být s přibývajícími minutami útočivější a sarkastičtější. Běžné střihové pravidlo záběr-protizáběr, užívané při natáčení rozhovorů, se zde neuplatňuje a jednota dlouhého záběru jen podtrhává neoblomnost obou dvou, jasné patové situace, která v jejich dialogu musí nastat a jejich střetávající se názory, ze kterých ani jeden nechce ustoupit.

Hlad lze samozřejmě číst mnohými způsoby. Steve McQueen využívá minimalismu a až na výše zmiňovanou scénu se obchází téměř bez jakýchkoli dialogů a bez hudby (děj se navíc krom několika výjimek odehrává pouze v uzavřených prostorách věznice). Právě s tím, jak rozpracovává jednotlivé obrazy, jaký experimentální rozměr ve filmu objevuje (např. kontrastní umístění zvuků vedoucích k většímu uvědomění ticha; esteticky nevábné exkrementy na zdech se v jeho podání proměňují v umělecká díla, jež diváka fascinují ad.), je jeho film úchvatný, držíc se přesně v rozumném středu mezi přílišnou zainteresovaností a chladnou artovou akademičností.

To co mnozí přičítají především kameře (často bývá zmiňována ona slavná cena Zlaté kamery z minulého ročníku festivalu v Cannes) bych spíše označil za režisérův přístup (u videoartisty se dá myslím předpokládat výraznější vizuální režie) a komplexní autorský vklad.

Artcam uvedl film tradičně již v době, kdy ho lze nalézt v pirátsky pořízených ripech na internetu a tak se dá očekávat, že mnoho případných zájemců radši film shlédne v teple domova než v kině. Je to škoda, tenhle film si velké plátno zaslouží, zvlášť když jde o jeden z nejzajímavějších filmů, který bude brázdit v podzimních měsících kino distribucí.

Hlad Velká Británie, 2008, 96 min, premiéra v ČR 1.10. 2009