MFF Karlovy Vary: Den šestý

Ve středu v podvečer přijel ke grandhotelu Pupp jeden z hlavních hostů festivalu John Malkovich. Dnes dopoledne se pak objevil na tiskové konferenci k předání Křišťálového glóbu. Největší událostí dne ale jistě byla večerní projekce Antikrista Larse von Triera ve Velkém sále hotelu Thermal. Stejně jako v Cannes i  česká předpremiéra vyvolala vlnu ambivalentních emocí. Níže se dočtete, jak film vnímali naši redaktoři.

Minirecenze Martina Horyny

Antikrist (evropská koprodukce, 2009, rež. Lars von Trier ) výborný
uvedeno v sekci: Otevřené oči

Někteří diváci byli explicitní brutalitou zhnuseni a filmem opovrhují, jiní se smáli. Většina z nich totiž nebyla připravena na to, že film, avizovaný jako znechucující psychologický horor, bude hluboce existenciálně  znepokojující zážitek vyžadující symbolické čtení. Je jen otázkou, jaký podíl osazenstva sálu chtěl skutečně vnímat plný obsah snímku a jaká část bezmyšlenkovitě civěla na sugestivní, ale samu o sobě bezobsažnou vizuální složku. Ti druzí totiž viděli jen slupku. Ale vše podstatné se v Antikristovi skrývá pod ní. Pro mne osobně jeden z nejvýraznějších a nejkvalitnějších filmových zážitků posledních let.

Nejsem tvůj přítel (Maďarsko, 2009, rež. György Pálfi) průměrný
uvedeno v sekci: Soutěžní sekce

Nový film György Pálfiho nepřesvědčil, že by označení „provokativní“, se kterým do Varů přijel, bylo oprávněné. Ve výsledku byl spíše nezajímavý. Jde o maďarskou verzi „severské dogmatické kinematografie“ postavenou na improvizaci a nepřipraveném snímání, bez scénáře, bez profesionálních herců, bez pokročilejší filmové techniky. Bohužel (a vzhledem ke způsobu vzniku snímku velmi paradoxně) vzniklé charaktery žijí ve značně vykonstruovaném světě. Tento nedostatek je zásadním, protože právě hmatatelností a přirozenou syrovostí problémů skandinávské Dogma95 ve své době vynikalo.

Minirecenze Huberta Poula

Poslední rozhovor (Nizozemsko, 2008, rež. Noud Heerkens) dobrý
uvedeno v sekce: Dny kritiků Variety

Představte si dvacet pět kamer namontovaných na auto, zachycující téměř výhradně jen obličej telefonující ženy. Na prvním celovečerním hraném debutu Nouda Heerkense je hned na první pohled vidět čemu se jeho tvůrce věnoval předtím. Poslední hovor totiž nestaví na příběhu, ale naopak dává na odiv svůj experimentální rozměr, odkazující k předchozím Heerkensovým videoartům. Zážitek z filmu pak záleží především na tom, do jaké míry jste ochotni přistoupit na  pravidla hry a hledat ve filmu jiné kvality, které jsme u běžných filmů (tzn. u kterých se do popředí dere příběh) často zvyklí přehlížet. Koneckonců i v reálném životě můžeme být fascinováni detaily, které lze najít i při té nejobyčejnější činnosti každodenního života. To byla myšlenka, se kterou jsem spokojeně vycházel ze šera kinosálu.

Anděl u moře (Belgie/Kanada, 2009, rež. Frédéric Dumont) slabý
uvedeno v sekce: Soutěžní sekce

Na filmových festivalech často nacházejí místo i snímky, které nejsou nijak objevné a spíše než aby se pokoušely přinést něco nového, vychytrale si vypůjčují náměty či postupy od jiných vysoce ceněných snímků. Podobně je to i s Andělem u moře. Témata, kterými se zabývá (jako je například funkce  rodiny v současném světě, zodpovědnost jednotlivce vůči ostatním, život jako vězení a tak dále) mají velké humanistické ambice. O to horší však je, že z filmu si neodneseme vlastně nic, protože tyto otázky byli již tolikrát v umění formovány, že se z nich stalo tak trochu prázdné klišé „vysokého umění“. Velké téma samozřejmě ještě dobrý film netvoří a právě Anděl u moře nemá co jiného nabídnout. Stylizace upadá často do lacině efektivních obrazů balancující na hranici kýče.

Antikrist (evropská koprodukce, 2009, rež. Lars von Trier ) výborný
uvedeno v sekci: Otevřené oči

Antichrist byl určitě jeden z neočekávanějších titulů na letošních Varech. Od kontroverzního uvedení v Cannes se o něm neustále mluvilo a vznášela se kolem něj aura „toho snímku, který musíte při první příležitosti vidět“. A ačkoli se o filmu v nejrůznějších článcích prozradilo tolik, výsledné dílo se velmi lišilo od mých (a snad i většinových) představ. Právě třeba tolik zmiňované explicitní násilí či sex zde nejsou prezentovány jako provokující atrakce a nepracují ani tolik s šokem (už jen popisováním v různých již publikovaných textech by o tuto hodnotu totiž dávno přišly, protože diváci moc dobře věděli jaké scény ve filmu očekávat) ale naopak do osobité poetiky filmu zapadají naprosto logicky, přirozeně ba i dokonce nutně. Avšak tyto věci nelze uchopit a popisovat odděleně, protože jejich význam spočívá právě v jejich návaznosti na celek a jejich oddělení od zbytku je jen nešťastně dezinterpretuje. Trier zde úspěšně mísí nízké a vysoké žánry a neustále překvapuje nezkrotnou imaginací. Typické pro Antichrista je, stejně jako pro některé další Trierovy filmy, že vás dokáže stejně rychle do příběhu dostat a identifikovat s postavami jako vás hned vzápětí od snímku distancovat.