Odebírat RSS
RSS komentářůMFF San Sebastian – 16 adeptů na Zlatou mušli
5. 9. 2011 # 11.49 # Festivaly # Jeden komentář
Konečně bylo odhaleno 16 snímků, které se od příštího pátku utkají v hlavní soutěži největšího španělského filmového festivalu. V oficiální porotě usedne již kultovní španělský režisér Álex de la Iglesia (The Day of the Beast, A Sad Trumpet Ballad), dvorní Inarritův scénárista Guillermo Arriaga a norský režisér Bent Hamer (Povídky z kuchyně, Domů na Vánoce). Silnějí ženské zastoupení v ní má trojice hereček – hollywoodská hvězda čínského původu Bai Ling (Southland Tales, Ztraceni), Frances McDormand s výrazným kontem 4 nominací na Oscara, z toho jednou proměněnou (Fargo), a rovněž americká herečka Sophie Okonedo (Hotel Rwanda). Sestavu doplňuje francouzská kameramanka Sophie Maintigneux s dlouhým portfoliem zahrnujícím dokumentární i hrané snímky (spolupracovala například s E. Rohmerem a J-L Godardem).
Nyní se již v krátkosti podívejme, jakým žánrově pestrým výběrem a jakou sestavou zvučných jmen se může letošní ročník pochlubit.
Film 11 Flowers je novým počinem čínského režiséra Wanga Xiaoshuaie, příslušníka tzv. šesté generace, který se pyšní již řadou ocenění z ostatních velkých festivalů (Velká cena poroty z Berlinale za film Kolo v Pekingu – 2001, Velká cena Poroty z Cannes za film Shanghai Dreams – 2005) za poměrně odvážně společensko-kritické snímky. Bude zajímavé sledovat, zda-li poslední snímek dokáže rozehnat pochybnosti ohledně režisérova podléhání festivalovým trendům, v poslední době zastírajícím autentický či soustředěnější pohled na čínskou společnost. Příběh však slibuje poměrně otřepané a zaručené schéma – malý chlapec se střetne s vrahem na útěku a společně se skrývají v lese, kde muž dítě i jeho přátele žádá, aby mu pomohli dostat se pryč. Ozvláštněním však jistě bude situování děje do období krátce před Maovou smrtí.
Řecký tvůrce Filippos Tsitos sice musel dosud svůj talent rozmělňovat především ve sterilních německých kriminálních seriálech, avšak jeho dva celovečerní počiny právem vzbudily mezinárodní pozornost a byly uvedeny v hlavní soutěži na Berlinale a v Locarnu. V obou se zabýval tématem krize identity – v debutu My Sweet Home zachytil fascinující svět vyhoštěnců z celého světa, kteří nachází zázemí v Berlíně, v tragikomedii Platónova Akademie nahlíží na reakce řecké společnosti vůči imigraci, pronikající v tomto případě až do samotných rodinných svazků. Nový snímek Unfair world nabízí opět hořce humorný pohled na eticky rozštěpeného policistu, který odmítá trestat zločince – oběti nespravedlivého světa. Co se však s tímto osobitým pohledem na spravedlnost stane, když sám zabije člověka a bezhlavě se zamiluje do ženy? Tedy opět mírně paradoxní, avšak jemný pohled na předsudky a vlastní vůlí nedotknutelné společenské postavení jedinců.
Prestižnost výběru jistě posvěcuje Kim Ki-duk snímkem Amen, uvedeným zde ve světové premiéře. V něm sleduje bizarní a znepokující cestu mladé korejské dívky po Evropě, kde má najít určitého člověka. Pronásleduje ji však tajuplná osoba skrytá za plynovou maskou. Typická zápletka korejského výstředníka a celosvětově oslavovaného „outsidera“ slibuje, že ani po tříleté pauze od hraného filmu nehodlá Kim Ki-duk zasádněji stočit kormidlo jiným směrem.
Civilnější pohled na vztah muž-žena nabídne britský režisér Terence Davies (Zlatý leopard za téměř autobiografický snímek Vzdálené hlasy, vzdálené životy z r. 1988) v melodramatu The Deep Blue Sea. Stejně jako v předchozích svých dílech zahaluje do elegantního retrohávu příběh manželky uznávaného soudce a sira, jež způsobí všeobecné pobouření tím, že se rozhodne opustit toto soužití kvůli mladému válečnému pilotovi.
Daleko hlouběji do manželského svazku a jeho krizí zasondoval Björn Runge ve švédském psychologickém snímku Happy End. Dle něj je žena v současné společnosti doslova zneužívána a argumenty k tomu nachází v pečlivém sledování několika párů, poznamenaných nečestností a žijících ve světě ovládaném lží a přetvářkou. Šanci, že tento demaskující pohled na partnerské soužití půjde až na dřeň, dává již předchozí režisérovo syrové drama Z očí do očí, odhalující všestrannou destrukci středostavovského rodinného stavu.
Dalším velkým jménem ucházejícím se o další poctu je japonský tvůrce Hirokazu Koreeda, který už několikrát plně zúročil svoji metodu dokumentaristického přístupu k herecké práci. Ta se týká jak špičky současné herecké generace, tak například soustředěné práce s dětmi. Sklon k improvizaci v této složce je však až dialekticky spjat s vizuální podmanivostí záběrů doplňujících rozjímavý styl jeho dramat. V novém snímku I Wish opouští meditace o smrti, věčnosti či odcizení a podobně jako ve snímku Nobody knows vykresluje poetický svět dětství vzdorující obtížným podmínkám. V tomto případě se jedná o rozpadlé manželství rodičů, které rozdělilo dva bratry žijící ve vzdálených městech. Až nová linka rychlovlaku, která je splní dává naději v zázraky.
Mladá argentinská režisérka Ana Katz se v komedii Los Marzianos rovněž zabývá zpřetrhanými rodinnými svazky. Dva bratři, Juan a Luis, blížící se střednímu věku v ní spolu už léta nemluví. Jejich sestra a Luisova manželka jednoho z nich se marně snaží tuto situaci napravit a velkou šanci poskytne až svatba Juanovy dcery, která chce tuto událost bezpodmínečně oslavit s celou rodinou.
Latinskoamerickou tvorbu zastupuje také mexický filmový matador Arturo Ripstein, zakladatel tamější skupiny Nezávislého filmu v šedesátých letech a jeden z předních zástupců magickorealistického proudu v kinematografii. Jeho velmi různorodá filmografie se rozprostírá od zapřísáhlého experimentu, přes klasická díla až ke zcela žánrovým počinům. Většině jeho děl však nechyběl opoziční postoj k dobovému státnímu zřízení či mexické kultuře, a tak se spíše stal mezinárodně proslulým režisérem, zatímco ve své vlasti byl opovrhován a přehlížen. V nejnovějším počinu The Reasons of the Heart přenáší do současného Mexika motivy Flaubertova románu Paní Bovaryová, aniž by však dílo spojoval s širším společenským přesahem, který by mu dal aktualizační posvěcení. Spíše tak lze čekat komorní a nadčasové drama fatální vášně, které se už v Ripsteinově tvorbě rovněž několikrát objevilo.
Španělskou kinematografii zastupuje nový výrazný zástupce temných žánrovek. Tentokráte se jedná o světovou premiéru thrilleru No Rest For The Wicked, znovuoživujícího typické prvky žánru noir. Hlavní postavou je policejní inspektor, jehož slabost pro alkohol tentokráte přinese pořádné komplikace. V noci se omylem připlete k trojnásobné vraždě a uprchlý svědek ho může omylem usvědčit. Film natočil specialista na tento žánrový druh, Enrique Urbizu (akční thriller The Box 507, 2002).
Domácí tvorba však zkouší štěstí ještě dvěma snímky. Dobrodružně laděný dokument katalánského režiséra Isaki Lacuesta The Double Steps se vydává na vzrušující cestu za odhalením vojenského bunkru, který kdysi francouzský malíř Francois Augiéras celý pokryl svým uměním a nechal ho zmizet v písku saharské pouště. V The Sleeping Voice se režisér Benito Zambrano (Solas, Havana Blues) vrátil do občanské války, na kterou nahlíží skrze příběh dvou sester. Jedna z nich je jako těhotná uvězněna, druhá za ní přijíždí, aby se postarala o její dítě. Obě jsou ve spojení s guerillovými oddíly bojujícími v horách. Film je adaptací románu posledního románu Dulce Chacóna,, vydaného roku 2002.
Z Iberského polostrova pochází i portugalský snímek Blood of my blood (režie: Joao Canijo), jenž kráčí v nejlepších tradicích „velkých melodramat“. Nahlíží do každodenního života sociálně slabé rodiny svobodné matky, jejíž dcera si jednoho dne začne vztah se starším ženatým mužem. Matka, kterou podobný vztah dovedl až do lisabonského slumu, se cítí předurčena rozvíjející se poměr zničit, ačkoliv se tím možná navždy s dcerou rozejde.
O možném konečném úspěchu v zatím nepříliš úspěšných režisérských snahách Julie Delpy svědčí i zařazení jejího snímku Le Skylab. Tentokrát se jedná o nostalgickou komedii z konce sedmdesátých let, kdy svět očekával destruktivní střet Země s vesmírnou stanicí. Desetiletou dívku, protagonistku příběhu, však spíše zajímají blížící se babiččiny narozeniny i první lásky.
Do hlavní soutěže se probojovaly i tři snímky začínajících režisérů, které se utkají i o cenu Kutxa-New Directors Award. Celovečerní debut herce Mathieua Demyho (syna proslulého režiséra Jacquese Demyho) Americano vypráví příběh muže, jenž se nemůže smířit se smrtí své matky. Vydává se do mexického velkoměsta, aby našel dívku, která měla k matce velmi blízko a jíž jako dítě znal. Nakonec ji nachází jako striptérku v luxusním baru. Film slibuje i atraktivní obsazení, jemuž vévodí Geraldine Chaplin a Chiara Mastroianni.
Americký režisér Oren Moverman se ve snímku Rampart zaměřuje na zničující existenci válečného veterána a nyní unaveného policisty, užívajícího velmi sporné metody při jednání s lidmi. Když je náhodou nafilmován, jak zmlátí podezřelého, dostává se do emocionální spirály znásobené chybami minulosti i zahrnutím do korupčního skandálu. Hlavní roli ztvárnil Woody Harrelson.
Letošní úrodu filmujících herců i celý přehled uzavírá Sarah Polley filmem Take This Waltz, poměrně tradičním pohledem na milostný trojúhelník, ozvlátněným jemným humorem, avšak i zařazením na tzv. „Černou listinu“ obsahující nejlepší nerealizované scénáře za daný rok, v tomto případě rok 2009. I zde diváky určitě bude lákat i herecké obsazení – ústřední dvojici ztvárnil Seth Rogen a Michelle Williams.
Zdroj: Sansebastianfestival.com
Články obsahující informace o San Sebastian:
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
[...] V sobotu večer vyvrcholil 59. ročník prestižního filmového festivalu v San Sebastianu udílením cen. Výsledek však čekal asi málokdo. Navzdory velmi rozporuplným kritickým ohlasům se totiž laureátem Zlaté mušle stal španělsko-švýcarský snímek The Double Steps režiséra Isaki Lacuesty. Bezesporu šlo o jeden z nejradikálnějších, nejodvážnějších a nejoriginálnějších filmů v soutěži. V esejistickém stylu mísí dokument s hranou fikcí (která navíc mísí různé žánry od road movie po western) a snaží se na skutečném případě vykreslit obecnější téma procesu uměleckého tvoření (více o filmu zde). [...]