Moderní diváctví pod vlivem second screeningu
Proměna diváckých návyků a všudypřítomnost audiovizuálního obsahu v posledních letech zásadně ovlivňuje samotnou podstatu diváctví. Dnešní divák se nenachází jen v kině nebo před televizí, ale také doma s druhou obrazovkou v ruce. Fenomén tzv. second screens, tedy souběžného užívání více zařízení při sledování filmu či seriálu, přestává být okrajovým jevem a stává se nedílnou součástí mediální konsumpce. Rozptýlená pozornost byla dříve vnímána jako selhání diváctví. Dnes vytváří tlak, který formuje podobu filmového a seriálového obsahu. Mění se jeho rytmus, vyprávěcí strategie i hierarchie výrazových prostředků. Tvorba pro druhou obrazovku se projevuje v moderní dokumentární tvorbě, ale čím dál výrazněji i ve fikčních seriálech produkovaných streamovacími platformami.
Normální divák? Rozptýlený.
Fragmentovaná pozornost a multitasking pronikají do našich dnů jako vedlejší produkt každodenní uspěchanosti a tlaku. Čas, který byl dřív věnovaný odlehčené zábavě u televize, je dnes podřízený potřebě být neustále na příjmu. Podle různých studií používá během sledování druhé zařízení přibližně 60-80 % diváků (v závislosti na věku a regionu). Výsledkem je relax, který spočívá v neustálém zahlcení. Mizí tak současně soustředěné sledování i stmelující aspekt lineární televize. Studie second screeningu však ukazují, že multitasking s několika displeji dává divákovi pocit, že je stále produktivní.
Jsou to právě VOD služby jako Netflix nebo HBO Max, které disponují rozsáhlými daty o uživatelském chování a pozorně sledují, jakým způsobem je jejich obsah konzumován a (ne)sledován. Místo snahy o návrat k modelu soustředěného diváctví akceptují tuto second screening normu a obsah optimalizují tak, aby byl srozumitelný i jako podkres. Audiovizuální dílo tak v důsledku funguje téměř jako podcast – obraz ustupuje a klíčové informace se přesouvají do dialogů, které mohou působit až blahosklonně a otupovat jak upadající diváckou pozornost, tak schopnost orientovat se v ději.
Zatímco second screening zásadně ovlivňuje produkci streamovacích platforem pomocí nepřímého tlaku, vztah mezi divákem a obsahem je dvojsečný – VODs svým přístupem zaměřeným na zvuk a hlas vedou diváctvo ke snížení a přehodnocení nároků na audiovizuální média. Současně lze i v kině stále častěji sledovat diváky, pro které je filmové plátno onou druhou obrazovkou a od používání mobilního telefonu je neodradí ani plný sál.
Psát pro druhou obrazovku
Přestože lze zhuštěné dialogy slyšet i v celovečerních filmech, s narůstající popularitou binge-watchingu a seriálů hrajících na pozadí jsou změny patrné především v seriálové tvorbě platforem. V dokumentech se tlak projevuje především posunem k převrácené hierarchii obrazu a zvuku. Populární true crime dokumenty z produkce Netflixu (Twin Flames: jak dát sektě kopačky, Podvodník z Tinderu) staví na dominanci voice-overu, mluveného slova a na častém opakování klíčových informací. Obrazová složka zde zpravidla nepřináší nový význam, ale slouží jako pouhá ilustrace. Tato strategie odpovídá mnohým studiím hlasu ve filmu: podle teoretiků jako je Michel Chion či Charles Wolfe je lidské vnímání vokocentrické – v záplavě zvuků máme tendenci hledat lidský hlas a soustředit se na něj.
Podobný posun lze však pozorovat i ve fikční seriálové tvorbě. Zatímco v minulosti běžela v domácnostech na pozadí televize jako podkres pro domácí práce, v současnosti se sledování vybraných pořadů stává doplňkem mobilního telefonu. Řada novějších titulů pracuje s výraznou explikací děje a motivací postav prostřednictvím dialogu. Seriály jako Noční agent nebo pozdější řady Stranger Things využívají velké množství vysvětlujícího dialogu, který divákovi průběžně připomíná, kdo je kdo, co se právě děje a proč je daná situace důležitá. Informace, které by dříve nesl obraz, mizanscéna či střih, jsou dnes často artikulovány v dialozích, školsky a krkolomně.
Trend zjednodušení děje a přehnaného vysvětlování začínají ostře vnímat samotní diváci. V online diskuzích, recenzích i komentářích se opakovaně objevuje kritika „přeučených dialogů“, „seriálů, které vše říkají nahlas“ nebo pocit, že postavy mluví spíš k divákovi než k sobě navzájem. Je tomu tak právě v případech seriálů jako jsou dříve úspěšné pořady jako zmíněné Stranger Things, Westworld nebo Ty. Změna tónu i množství expozice jsou často intuitivně spojovány s tím, že seriály počítají s mobilem v rukou diváků. Z produkčního hlediska lze tento vývoj možná chápat jako racionalizaci. Platformy optimalizují obsah podle metrik sledovanosti i udržení pozornosti. To, co vyžaduje soustředění, pomalejší čtení obrazu nebo interpretaci, se stává rizikem. Seriál i dokument musí být srozumitelné i při částečné pozornosti, ideálně i tehdy, kdy je obraz vnímán jen periferně. V kombinaci s několikahodinovým binge-watchingem se přizpůsobení scénáře druhé obrazovce jeví jako přirozený důsledek nového typu diváctví.
Tlak rozptýlené pozornosti dnes nepůsobí pouze na úrovni divácké recepce, ale formuje samotnou estetiku současné audiovizuální tvorby. Netflix a další platformy vytvářejí obsah, který je odolný vůči nesoustředěnému sledování, kompatibilní s multitaskingem a optimalizovaný pro fragmentovanou pozornost. Tato odolnost však není neutrální vlastností. Cenou za srozumitelnost je postupný úpadek obrazu i důvěry v divákovu schopnost soustředit se a číst filmový jazyk. Audiovizuální díla, která lze bez větší ztráty pouze poslouchat, přestávají být plnohodnotně audiovizuálními. Nejde o to, že by publikum zhlouplo, ale o pozici, z níž streamovací platformy přetavují audiovizuální díla v periferní šum na pozadí každodenního života.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář