Tomáš Plocek
Letošní ročník karlovarského festivalu jsem se snažil strávit převážně v kinosálech a jako houba nasát co možná nejrozmanitější škálu filmových zážitků, ať už napříč filmovými sekcemi, světovými kinematografiemi nebo žánrovými škatulkami. Nakonec ovšem stejně zapracovalo podvědomí a já šel naproti projekcím takových filmů, které jsou mi tematicky, formálně nebo žánrově blízké. I navzdory (nebo možná právě díky) tomu jsem měl možnost zhlédnout několik snímků, které ve mně rezonovaly i dlouho po skončení projekce, a proto bych se ve svém textu rád podělil o několik takových zážitků. Včetně tipů na filmy, na jejichž uvedení do distribuce se vyplatí počkat.
Romantické norské drama Sny režiséra Daga Johana Haugeruda (uvedené v sekci Horizonty) je završením jeho volné vztahové trilogie (vedle snímků Sex a Láska), jež začátkem roku získalo Zlatého medvěda na Berlinale. Intimní příběh středoškolačky Johanne, která se zamiluje do své učitelky francouzštiny Johanny – a o této zkušenosti se rozhodne napsat knihu –, je příběhem o milostném vzplanutí, ale především o vyprávění, interpretaci a síle vzpomínek. Celý film totiž rámuje vyprávění mladé hrdinky prostřednictvím voiceoveru a o samostatném vztahu se podobně jako její matka s babičkou dozvídáme až zpětně díky Johanninu vyprávění. Co přesně se ve vztahu událo, jestli vůbec nějaký hlubší vztah se starší ženou navázala a jaké byl povahy, zůstává v interpretační moci hrdinky. Film si však neklade za cíl její vyprávění zpochybňovat, pátrat po „objektivní“ pravdě nebo nějaké definitivní verzi událostí. Spíše se s notnou dávkou empatie snaží naladit na její prožívání a ukazuje, že vzpomínky mohou nést stejně legitimní výpovědní hodnotu, jako „tvrdá fakta“. A to i navzdory tomu, že si každý utváříme jiné vzpomínky, které se s postupem časem proměňují.
Soutěžní francouzské drama Z lásky režiséra Nathana Ambrosioniho vypráví o situaci, v níž se ocitá pojišťovací úřednice Jeanne. Stává se totiž proti své vůli pečovatelkou o děti mladší sestry Suzanne, jež své ratolesti opustila a zmizela. Na rozdíl od Snů, které pracují se silně subjektivizovaným vyprávěním, je Z lásky tradičněji pojaté sociální drama, které si naopak drží od svých hrdinů určitý odstup. Snímky však spojuje empatie a křehkost, s níž přistupují k odlišným životním výzvám svých hrdinek. Zároveň v žádném momentě nevynáší hodnotové soudy. Přestože se frustrovaná Jeanne potýká s nově nabytou rodičovskou odpovědností, o kterou nikdy nestála, nachází snímek pochopení nejen pro její situaci, ale podobně citlivě se staví také k prožívání malých dětí a v neposlední řadě ke krkavčí matce. Ta totiž možná své děti opustila, jak naznačuje český název snímku, právě z lásky – jako jediné možné východisko z nelehké situace. Za zmínku stojí také způsob, jakým jsou ve filmu rámovány státní instituce, jež by v tradičním vyprávění podobného ražení představovaly zkostnatělé byrokratické stroje ubíjející hrdinčinu snahu o získání dětí do péče. Ambrosioni ovšem instituce vykresluje prostřednictvím jejich konkrétních zástupců jako lidské jedince, jež mají pro Jeanninu nelehkou situaci až terapeutické pochopení.
Za rozmáchlý terapeutický oblouk bychom mohli označit další ze snímků v hlavní soutěži – španělské drama Až se z řeky stane moře režiséra Pere Vilà Barcelóa. To se na své tříhodinové ploše zabývá traumatem sexuálního násilí, které zažila hrdinka Gaia. Mladá studentka archeologie jako relikty minulosti nachází a ohledává i svůj bolestný kousek historie, a postupně prochází všemi etapami nelehké cesty za uzdravením. Extrémně dlouhé několikaminutové záběry zachycují bolest, apatii, ale také výbuchy vzteku a bezmoci, které s hrdinkou zažívá její starostlivý otec, a potažmo také divák. Zdánlivě banální a každodenní věci a místa najednou vzbuzují dojem bezpečného útočiště nebo naopak tísnivého prostoru, a stejně tak může působit i úplná absence obrazu. Náročná forma fragmentárního vyprávění a místy až didaktické dialogy sice způsobovaly hromadný odliv diváků (zejména mužů) ze sálu, nicméně neprostupný styl odpovídá závažnosti tématu, o němž vypráví. Podobně jako při vyrovnávání se s traumatem i závěr snímku poskytuje naději na uzdravení, která je metaforicky obsažena v názvu filmu. Především ale snímek trpělivě naslouchá přeživším a programově tlumí hlasy, které by měly jinak tendenci přehlušit to podstatné, co má v debatě o sexuálním násilí zaznít.
Hlasy dlouho utlačovaných skupin zesiluje také vítěz cannské sekce Un Certain Regard – celovečerní debut Diega Céspedese Záhadný pohled plameňáka. Almodóvarovsky laděné melodrama z prostředí hornického městečka na severu Chile je příběhem o lidské sounáležitosti, nalezené rodině a síle předsudků, které lze překonat jedině něhou a vzděláním. Holčička Lidia vyrůstá v láskyplné komunitě svérázných trans žen, které žijí v ústraní od zbytku vesnice. Podobně jako ony je i Lidia vystavena šikaně vesničanů, kteří tyto ženy považují za původce záhadného moru sužujícího vesnici. Ten se totiž podle pověr přenáší pohledem dvou mužů, kteří se do sebe zamilují. Stylizovaný příběh z chilského venkova, který je stejnou měrou jímavý a tesklivý jako je vtipný a odvážný, ohledává témata mateřství, nejrůznějších podob lásky a divácky přístupnou formou dává prostor marginalizovaným skupinám, které se dnes ocitají ještě ve větším ohrožení než dřív.
Pravděpodobně divácky nejpřístupnějším (ale rozhodně o nic méně intenzivním) je historické koprodukční drama Vše, co z tebe zbylo. Dvouapůlhodinová kronika jedné palestinské rodiny vypráví příběh o útlaku, utrpení a nespravedlnosti, jimž čelí palestinský lid od roku 1948. Mohutná výprava a dobové kostýmy, děj odehrávající se v několika časových rovinách, hollywoodsky střižené vyprávění a zakořeněné národní trauma, které ani po dekádách útlaku nedošlo svého konce, činí ze snímku jeden z emočně nejintenzivnějších zážitků letošního festivalu. Klasický způsob vyprávění, který se zákonitě neobejde bez patosu a klišé vlastních žánru historického velkofilmu je ve svém přístupu podobný loňskému diváckému hitu Vlny. Na rozdíl od Mádlova přepjatého kýče o národní odvaze v režimu, který již téměř čtyřicet let není součástí naší každodenní reality, je vyprávění matky Hanan (v podání režisérky snímku Cherien Dabis) bolestně aktuální a funkční právě proto, že utrpení a útlak, které Palestinci od konce 40. let zažívají, dosud neskončily a naopak se stupňují v aktuálně probíhající otevřené genocidě. I navzdory některým tendenčním vyprávěcím postupům má tak snímek potenciál zasáhnout díky své stravitelné formě nejširší spektrum diváctva, v čemž tkví jeho hlavní síla.
O něco méně diváckou (nikoli však méně intenzivní) kronikou linoucí se napříč minulým stoletím, je německý snímek Sound of Falling režisérky Maschy Schilinski. Venkovské sídlo kdesi na východě Německa se stává místem, v němž se protínají životy, obavy, hrůzy a sny několika dívek v různých fázích života i různých historických obdobích. Spojuje je především transgenerační trauma, pocity touhy a studu, ale také všudypřítomná smrt, která dívky fascinuje a přitahuje stejnou měrou jako děsí. Jednotu místa a uniformitu venkovského dvorku a přilehlého okolí řeky narušuje fragmentární vyprávění a proplétání časových rovin. Vrstvící se vizuální motivy a pulzující soundtrack potom zintenzivňují atmosféru neklidu, napětí a vzájemného provázání životních zkušeností rozdílných dívek. Zcizující pohledy hrdinek do kamery navíc provokativně narušují divácký odstup a vytrhávají diváctvo z bezpečí skopofilního zážitku, aniž by přišly o svou hypnotickou sílu.
Ve svém krátkém výběru jsem dokázal jmenovat jen zlomek navštívených filmů, jejichž tematická i žánrová různorodost není nakonec tak široká, jak jsem si původně představoval. Jako nit linoucí se napříč mými diváckými zážitky jsou především příběhy o ženské zkušenosti tematizující v různé míře rozličné podoby mateřství, tělesnosti a touhy, ale také traumata, která se do osudů žen a jiných marginalizovaných skupin vpisují na úrovni jejich těl, duší i celých generací.
Další filmy, které stojí za pozornost a nevešly se do textu:
Sbormistr (Ondřej Provazník, 2025)
To, co ničíš (Alireza Khatami, 2025)
Drobná nehoda (Džafar Panahí, 2025)
Letní škola, 2001 (Dužan Duong, 2025)
Duben (Dea Kulumbegašvili, 2024)
Michal Bartoš
Za dobu strávenou v Karlových Varech se mi tradičně ani letos nepoštěstilo vidět všechny filmy, které jsem si vyhlédl dopředu, nebo které mi byly doporučeny v průběhu festivalu. I přesto jsem si v rámci sedmi dnů stihl zažít ledacos. Při přebíhání mezi sály se ze mě stal dramaturg vlastních festivalových dní a aniž bych to plánoval, často jsem si vytvářel double features filmů, které třebaže dle anotací nemohly být odlišnější, ve mně zanechávaly velice podobné dojmy, tematizovaly podobné věci nebo patřily do stejného mikrožánru. Bez spánkové deprivace se tyto asociace mohou zdát volnější, ale tvoří vhodné oslí můstky mezi snímky, které mi utkvěly v paměti.
Filmy o filmech, které nebyly
Dvakrát João Liberada režisérky Pauly Tomás Marques sleduje natáčení snímku o fiktivní portugalské genderově nekonformní postavě z dob portugalské inkvizice, a to očima její představitelky, queer herečky João. Natáčení provází stupňující konflikt hereččina náhledu na postavu a představ režiséra, které leckdy hraničí s exploatací. Marques, vystudovaná socioložka, pokládá otázky o vyobrazení queer historie a pramenech vycházejících z cisheteropatriarchálních struktur prostřednictvím zásahu duše zemřelé do natáčení, který queer perspektivu na minulost přináší Vše je přitom natočeno na 16mm film, který v obraze jako by v kazech zhmotňoval chyby a nepřesnosti, kterých se při převyprávění historie dopouštíme.
Zodiac: film, který nebyl oproti tomu vědomě přebírá styl i obrazy velice populárního a divácky vděčného žánru true crime dokumentu. Nezvyklá dekonstrukce – nebo spíš prvotní konstrukce – nerealizované filmové adaptace knihy o záhadném sériovém vrahovi nastavuje žánru zrcadlo a prostřednictvím montáže vytýká absurdní podobnosti filmů a seriálů, které poslední dekádu zaplavují streamingové platformy. Režisér Charlie Shackleton komentuje žánrové postupy, ale taky častou motivaci pro natáčení a reputaci podobných snímků. Nejde o vyšší princip mravní nebo hledání spravedlnosti, ale o tvorbu obsahu na základě knihy, která má zfilmovatelný příběhový oblouk a přesvědčivého vypravěče. Nikdo snad nečeká, že se tím vyřeší opravdové zločiny.
Generační konflikty
Letní škola, 2001 se dočkala na letošním festivalu dlouho očekávané premiéry a brzy zamíří do kin po celé republice. Ambiciózní projekt Dužana Duonga sleduje osudy tří členů jedné rodiny ve vietnamské komunitě v prostředí chebské tržnice, které spějí k jedné tragické události. Přestože z různých perspektiv představuje film mnohé motivy, v jádru stojí generační konflikt staršího syna Kiena (The Duong Bui). Ten po návratu z Vietnamu z různých důvodů nenachází společnou řeč se svým otcem, ani s mladším bratrem Taiem (Tien Tai To). Pnutí uvnitř rodiny je citelné zejména díky přirozenému herectví představitelů bratrské dvojice, kteří i jako neherci výborně ztvárňují komplikovanou rodinnou dynamiku.
Vše, co z tebe zbylo rovněž zachycuje generační konflikt, ovšem rozpory uvnitř rodiny jsou zde sekundární oproti bojům vně. Na ploše několika dekád sledujeme osud jedné palestinské rodiny, od dědečka po vnuka, od Nakby a počátků etnické čistky palestinského území Izraelem po vysídlení a/nebo smrt všech jejích členů. Kronika jedné rodiny je inspirována nesčetnými příběhy s mnohdy tragičtějšími konci. Podobně jako jiné historické snímky zobrazuje Vše, co z tebe zbylo okupaci Palestiny divácky přístupnou a přímočarou formou, která občas sklouzává k přílišné doslovnosti, ale nejsilnější emoce ve mně zanechávají především momenty, kdy nejhorší zůstává nevyřčeno a generační trauma komunikuje v silných hereckých výkonech, nikoli pouze prostřednictvím dialogů.
Dokonalá neshoda
Nejzjevnější dvojici pojí mé zklamání ze známé produkční a distribuční společností A24 po zhlédnutí titulů Dokonalá shoda a Kdybych měla nohy, tak ti nakopu. Ačkoli jsem nad tímto indie favoritem téměř zlomil hůl po zhlédnutí Dicks: The Musical (2023, snímek neměl kinodistribuci v České republice, což pro jednou vůbec nevadí), ani snížená očekávání snímky nenaplnily.
Dokonalá shoda se i přes počet dialogů okolo „hodnoty“ a „ceny“ lásky v pozdním kapitalismu velice brzy mění na tuctový romantický film se všemi jeho neduhy. Tematizace materialismu se brzy vytrácí a s ní i ústřední konflikt snímku ve formě romantického trojúhelníku. Chudoba přeci ničemu nevadí, dokud dva lidé zažívají jeden konkrétní druh romantické lásky. Zcela konvenčně natočený snímek sice sehnal populární obsazení pro ústřední milostný trojúhelník, avšak nedává nikomu z nich prostor pro psychologizaci postav.
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu přichází po úspěchu z Berlinale, kde představitelka ústřední postavy Rose Byrne získala za svůj výkon Stříbrného mědvěda, a to dle mého názoru zcela zaslouženě. Hereččin výkon představuje berličku pro scénář, který se zásadně bez gradace nese na vlně agrese a frustrace mezi hádkami protagonistky s kýmkoli v její blízkosti. Snímek má zjevně za cíl vyvolat v publiku frustraci, kterou protagonistka jako přepracovaná matka pociťuje, ale nakonec působí jako když béčkový horor spoléhá na lekací scény, aby navodil v publiku tenzi bez substance.
Princezna kosmolesba a nešvar s titulky
Princezna kosmolesba budila vysoká očekávání jako vítězný film letošní Teddy Award. Stejně jako téměř všechny snímky o queer postavách na letošním festivalu se i tento vyhnul klišé zápletce o přijetí vlastní sexuality. Titulní princezna Saira, dcera páru královen planety Klitopolis schované v queer vesmíru, má před sebou ještě těžší cestu k sebepřijetí, a to protože je na planetární poměry loser. Na boj se svými mindráky má přesně jeden den, protože pouze sebejistá princezna dokáže probudit svoji labrydu, mýtickou zbraň, kterou od Sairy potřebují únosci její přítelkyně. Lehká a lechtivá komedie po vzoru originální tvorby Adult Swim, Kentaurie a dalších kultovních animovaných hitů baví nejen aktuálními narážkami, ale i konverzačním humorem vycházejícím z trapnosti hlavní postavy.
Za zmínku taky stojí české titulky, které se drží víc v duchu replik, než aby vycházely z doslovných překladů. Přichází tak s novými vtipy, dvojsmysly a narážkami a připomínají například české znění prvního Shreka. Kvalita překladu mě přitom jindy na letošním festivalu často zklamala. Téměř u každého filmu se našel protichůdný, nesmyslný nebo z kontextu vytržený překlad, který zcela měnil význam replik a celých scén, případně nebyl překlad konzistentní, čemuž ostatně ani Princezna Kosmolesba neunikla, když snímek střídavě referuje k jedné z vedlejších postav se zájmeny ona/její a oni/jejich (anglický originál přitom používá pouze they/them a dokonce obsahuje dva vtipy na tom založené).
Závěr a ostatní tipy
Ačkoli filmy, které mi ve Varech unikly, budu dohánět v dalších týdnech a měsících v distribuci, i tak jsem si přišel na své. Jestliže výše vypsaný užší výběr působí eklekticky, je tomu tak díky různorodosti, kterou považuji za velkou přednost festivalu. Snímky na festivalu spojoval bezpočet dalších tematických i dalších linií ,proto si dovolím ještě zkratkovitě doporučit další tituly, ve kterých bych našel mnoho podobností se svými favority:
Sny (Dag Johan Haugerud, 2024)
To, co ničíš (Alireza Khatami, 2025)
Záhadný pohled plameňáka (Diego Céspedes, 2025)
Napsat komentář