Přelom roku je tradičně příležitostí ohlédnout se a zhodnotit, co se povedlo, nepovedlo a co na nás zanechalo největší dojem. Jako v uplynulých letech tedy přinášíme bilanci členstva naší redakce zahrnující nejen filmy a seriály, ale i události a déle působící projekty objevené letos.

Agáta Trlidová

V roce 2025 se ve filmu odehrála spousta věcí a u většiny z nich jsem nebyla přítomna. Proto místo “Top 5 filmů z roku 2025, které si nemůžete nechat ujít.” nabízím spíš “Top 5 filmů, které jsem v roce 2025 náhodně viděla v kině a přemýšlím o nich dodnes.” Dramaturgy mých filmových zážitků bývají moji přátelé. Ráda jdu na film, aniž bych o něm věděla víc než jeho název a to, jestli si ten název zapamatuji závisí na tom, jak silně na mě dílo zapůsobí. Tento výběr je tedy souborem jen několika málo snímků, na které bych letos možná sama od sebe nešla, ale přesto ve mně zanechaly silný pocit.

Leden 2025 jsem začala přehlídkou KVIFF Classics v kině Světozor, v rámci které se mi podařilo vidět pár filmů, mezi nimi i Armádu stínů Jeana-Pierra Melvilla. Dvouapůlhodinový epos o francouzském odboji za druhé světové války je jenom zástěrka pro teror, kterým Melville své diváky trápí. Hrůza spočívá v kontrastu lidskosti, se kterou narativ prozkoumává své postavy a nelidskosti, se kterou mohou každou minutou zmizet navždy. Melville, který se druhé světové války sám zúčastnil, ji zobrazuje ve vší její kruté nahodilosti a jeho tragika vyplývá z upřímnosti, spíše než z patosu. Po 145 minutách absolutního emočního vypětí jsem v tramvaji brečela tak usilovně, že se mě cizí muž zeptal, jestli jsem v pořádku a já nenašla sílu vysvětlit mu, že strůjcem mého utrpení je dávno mrtvý Francouz.

Druhým, tentokrát optimističtějším, filmovým zážitkem bylo promítání Mickey 17 (Džun-ho Pong, 2025), jednoho z mála letošních filmů na seznamu. Sci-fi příběh o kolonizaci neznámé planety za pomoci umělých dvojníků bývá často kritizován za plochou společenskou satiru a schematický ústřední konflikt. Mně ale udělal nesmírnou radost jako skvěle odehraný, monumentální biják. Možná jsem ráda viděla satiru Donalda Trumpa, která byla napsána v době, kdy ještě nebyla každodenní realitou. Možná jsem ráda viděla milý žánrový film s roztomile ošklivými mimozemšťany.

Na konci července jsem měla možnost zavítat na 51. ročník LFŠ, který s mým nedostatkem nových filmů moc nepomohl. Díky dramaturgické práci Ivy Hejlíčkové se mi poštěstilo poprvé na velkém plátně shlédnout Červené střevíčky dvojice Powell a Pressburger. Strhující muzikál vypráví příběh talentované baletky, která čelí neřešitelnému rozporu mezi absolutní oddaností svému umění a romantickou láskou. Film využívá nadsazené divadelní estetiky k téměř synestetickému ztvárnění pocitů. Hrdinčino vnitřní drama je efektivně použitým patosem komunikováno smrtelně vážně a přesto s vtipem a empatií.

Za zmínku stojí i jeden z mých nejhorších filmových zážitků tohoto roku, kterým byl Richard III. (Laurence Olivier, 1955) v Aule SŠ Jiřího z Poděbrad na stejném festivale. Kombinace únavy, nešťastně rozmístěných židlí v sále, komické série vyrušení z publika a monstrózně teatrálního 160 minutového Richarda mi výrazně zkrátil život.

Další podobně neúspěšnou eskapádou byla moje zvrácená potřeba vidět nový film Rudolfa Havlíka Na Horách. Jedná se o romantický příběh, jehož hlavní hrdinka, samozvaná měšťanka přírodou nepolíbená, zdědí po svém odcizeném otci chatu v Krkonoších. Děj je plný misogynních stereotypů, zvláštních replik a nepovedených hereckých výkonů, ale přesto mi uvízl v hlavě. Nakonec jsem se účastnila dvou promítání, při nichž mi dělalo neskonalou radost smát se úmyslným i neúmyslným humorným momentům a oddávat se estetickým záběrům hor ve stylu National Geographic. Z Na Horách se tak rychle stala moje osobní alternativa pro filmy Evy Toulové, kterým jsem zatím nepřišla na chuť, a vřele ho doporučuji všem milovníkům bizáru, které potěší vidět Igora Orozoviče slaňovat.

Není náhoda, že jsem si při přípravě tohoto výběru vybavovala primárně filmy, které se mi podařilo vidět v kinech. Přestože, jako všichni studenti filmových věd, nechodím do kina ani zdaleka tak často, jak bych chtěla, vždycky si odtud odnesu svoje nejsilnější filmové zážitky.

A protože je můj seznam samozřejmě nekompletní, přidávám krátký soupis filmů, které se do textu nevešly.

Ohnivé ulice (Walter Hill, 1984) v Aero Naslepo byly absolutní muzikálový crowd-pleaser, skvěle nadsazené a radostné.

Carlitova cesta (Brian DePalma, 1993) mi zlomila srdce. Je to jeden z těch samozvaně tragických filmů, u kterých stejně věříte, že dobře dopadnou.

Truchlivé dědictví (Gregg Araki, 2004) je extrémně brutální a zároveň empatický způsobem, který si dodnes nedokážu vysvětlit.

Muž s kinoaparátem (Dziga Vertov, 1929) je film, u kterého jsem nečekala, že budu brečet. Zní to jako klišé, ale přijde mi hypnotický i když mu pořád moc nerozumím.

Kryštof Šubr

Vzhledem k množství snímků, které jsem ještě (nestihl nebo nemohl) vidět, tento článek nevnímám jako definitivní žebříček roku 2025, ale spíše jako nějaké shrnutí věcí, které mi v tomhle kalendářním roce udělaly největší radost, nebo mi obecně nějak imponovaly. Rozhodně nebudu schopen pokrýt ani zdaleka vše a už předem vím, že se budu proklínat za aspoň pár děl, které jsem vynechal.

Na začátek bych rád vypíchnul pár filmů, které jsem letos viděl už po několikáté.

Ohnivé ulice (Walter Hill, 1984)

V plném kině nenahraditelný zážitek, zvláštní kombinace amerických filmů padesátých a osmdesátých let. Jedna z úplně prvních rolí Willema Dafoa.

Lost Highway (David Lynch, 1997)

Zhlédnuto v Aeru krátce po Mistrově smrti. Můj nejoblíbenější film, který kdy natočil. Aktualizace klasických noirů skrze soud s O.J. Simpsonem. Životní role Billa Pullmana.

Hadí oči (Brian De Palma, 1998)

Jako kdyby Alfred Hitchock točil epizodu Scooby-doo. V kině dechberoucí, hudbu Ryuichiho Sakamota si nezasloužíme.

Letošní filmy

Blue Moon (Richard Linklater)

Richard Linklater letos uvedl dva filmy, které se věnují zesnulým mistrům filmového světa. Nová Vlna, sledující natáčení Godardova prvního filmu, rozhodně není špatná, ale osobně mne mnohem více zaujal Blue Moon, který se českým kinům bohužel úplně vyhnul. Celý film se odehrává v jediné lokaci, v baru po uvedení legendárního muzikálu Oklahoma! a stojí na vyčerpávajícím výkonu Ethana Hawka. Další z řady filmů, které potvrzují že Hawke mnohem lépe než jako akční hrdina funguje jako tragická figura na pokraji nervového zhroucení.

Jay Kelly (Noah Baumbach)

Noah Baumbach se po řadě poměrně civilních filmů rozhodl ze svého partnerství s Netflixem vytřískat maximum. Po Bílém šumu podle románu Dona Delilla se vrací s filmem Jay Kelly o stárnoucí hvězdě (George Clooney, do velké míry hrající sám sebe), která je cestou na retrospektivu jeho kariéry konfrontována se svými, většinou špatnými, životními rozhodnutí. I navzdory tomu, že se Baumbachovi nepodařilo dosáhnout kvalit jeho nejlepšího filmu, Meyerowitzovic historek (nový výběr), se jedná o velmi funkční dramedii, která svým melancholickým potrhlým humorem může připomínat režisérovy spolupráce s Wesem Andersonem.

Jedna bitva za druhou (Paul Thomas Anderson)

Thomas Pynchon a Paul Thomas Anderson jsou kombinace snů. Narozdíl od Skryté vady, která je věrnou adaptací původní knihy, si Jedna bitva za druhou z Městečka Vineland bere hlavně samotná témata, smysl pro humor a ze zápletky přebírá jen základní kostru a přetváří ji v obrovský, do IMAXu natočený, blockbuster. Málokterý tvůrce dokáže takhle efektivně balancovat mezi hrůzou a komedií víceméně v každé scéně.

Mission: Impossible – Poslední zúčtování (Christopher McQuarrie)

Poslední díl ikonické série kromě videoherní zápletky jako z Metal Gear Solid a dechberoucí akce, ve které hrdina v důchodovém věku visí kilometry nad zemí z letadla, také nabízí rozšíření metatextu o Cruisově místě v Hollywoodu a pojednání o tom, zda stále potřebujeme filmové hvězdy.

Kdybych měla nohy tak ti nakopu (Mary Bronstein)

První film Mary Bronstein za 17 let vnímá mateřství jako nekonečné nervové zhroucení, kdy je každá odpověď špatně a řešení neexistuje. Jedná se o zvláštní černou komedii, která je ale vystavená okolo tragické postavy. Rose Byrne podává jeden z nejsilnějších a nejkomplexnějších hereckých výkonů roku.

The Mastermind (Kelly Reichardt)

Kelly Reichardt přichází s další ze svých žánrových dekonstrukcí, tentokrát se věnuje heist filmům. Místo klasického šarmantního gentlemana nebo chladnokrevného profesionála, jak je v žánru zvykem, The Mastermind sleduje JB Mooneyho, muže, který se zasekl někde mezi. Více než stylové loupeže a dynamika mezi jednotlivými zloději Reichardt zajímá všechno kolem. Promyšlené krádeže jsou pro protagonistu v podání stále lepšího Joshe O’Connora pouze náhražka osobnosti. Jeho následný útěk před policií je vlastně jeden velký výsměch.

Splitsville (Michael Angelo Covino)

Z mého seznamu asi největší překvapení, film který se zjevil odnikud. Mnohonásobně lepší komedie o sexu a vztazích s Dakotou Johnson v hlavní roli než Dokonalá Shoda.

Některé další filmy z roku 2025, které se nevešly:

28 let poté (Danny Boyle)

After the Hunt (Luca Gudagnino)

Až na dno (Spike lee)

Bláznivá střela (Akiva Schaffer)

Friendship (Andrew DeYoung)

Hodina Zmizení (Zach Cregger)

Hříšníci (Ryan Coogler)

Obex (Albert Birney)

Seven Veils (Atom Egoyan)

The Shrouds (David Cronenberg)

Vzkříšení (Gan Bi)

A mnoho dalších…

Filmy staršího data:

Armáda stínů (Jean-Pierre Melville, 1969)

Traumatický film, který odmítá veškerý cool efekt života v odboji a soustředí se jen na veškerou špínu, zradu a bolest. Nevěřte nikomu.

Between the Lines (Joan Micklin Silver, 1977)

Film u nás téměř neznámé režisérky sleduje redakci undergroundových bostonských novin a osudy jejích jednotlivých členů po zjištění, že jejich publikace bude prodána obrovské značce. Kromě Jeffa Goldbluma je obsazení plné nedoceněných herců, které v hlavní roli jinde skoro neuvidíte. Důležitější než zápletka pro film jsou vztahy postav a jejich pokusy vyrovnat se se smrtí counter culture.

Daddy Longlegs (Benny & Josh Safdie, 2009)

Společný debut bratrů Safdieových (Josh ještě předtím točil The Pleasure of Being Robbed) sledující nezaměstnaného promítače, který se snaží skloubit rodičovství, život v New Yorku a svoji nepřipravenost na dospělý život. Kombinace částečně autobiografického vyprávění a nádherného 16mm filmu mi neskutečně učarovala.

Drtič (George A. Romero, 2000)

Poslední Romerův film před jeho závěrečným návratem k zombie tvorbě je podivná, žánrově nezařaditelná korporátní satira s prvky detektivky, o muži, který se odnaučí emoce, aby zapadal do moderního světa. V mnoha ohledech film funguje podobně jako ostatní filmy o nespokojených mužích z podobné doby (Americké Psycho, Americká Krása, Office Space), ale zároveň ho lze vnímat jako rozlučku s mistrovou kariérou, jako poslední výkřik proti systému, který mu dlouhé dekády podrážel nohy.

Nashville (Robert Altman, 1975)

Navdzory svojí dlouholeté fascinaci Altmanem jsem Nashville z neznámého důvodu vědomě odkládal. Možná to byl jeden z těch filmů, od kterých mám tak vysoké očekávání, že nikdy nemůže být naplněno. Nashville je ale ještě mnohem lepší, než jsem si mohl myslet. Téměř tři hodiny dlouhý film s více než dvaceti postavami odehrávající se v tehdejší metropoli country hudby spíše než jako film působí jako transport do jiného světa, krátká návštěva do života cizinců. Jak je u režiséra zvykem, kamera ve velkých scénách často opouští jednu skupinu postav a začne se věnovat jiné, jako znuděné dítě na rodinné oslavě.

Pár dalších filmů, které se nevešly:

Deathdream/Dead of Night (Bob Clark, 1974)

Matka (Albert Brooks, 1996)

Podzimní sonáta (Ingmar Bergman, 1978)

Qun long xi feng/Pedibac Driver (Sammo Hung, 1952)

Špioni (Fritz Lang, 1928)

Tomáš Plocek

David Lynch

Hned zkraje roku zasáhla audiovizi zpráva o úmrtí režiséra Davida Lynche. Autorský tvůrce, který se kromě osobitých předpovědí počasí na YouTube věnoval filmům, hudbě, fotografii a výtvarnému umění, stojí za jedním z nejkultovnějších televizních seriálů předznamenávajících éru tzv. „Televize kvality“ – Městečkem Twin Peaks. Zčásti kvůli vzdání holdu, zčásti ve snaze dohnat dlouho odkládané resty, jsem se tak v průběhu roku vrátil k prvním dvěma sezónám Městečka Twin Peaks z počátku devadesátých let. Především jsem si ale na velkém plátně připomněl mučivě tragický prequel Ohni se mnou pojď (jeden z nejděsivějších hororů vůbec) a konečně také pokračování, jež vzniklo po dlouhé 25leté pauze – rozsáhlou, 18hodinovou odyseu s podtitulem Návrat. Lynchova surreálná, groteskně zneklidňující a přitom vtipná a jímavá autorská sága, je tak jedním z highlightů mého diváckého roku, a možná i kvůli skonu legendárního režiséra se znovu dostala do popředí zájmu filmového a televizního diváctva (nebo minimálně do mého TikTokového algoritmu).

Pohled do slunce

Německý kandidát na Oscara režisérky Maschy Schilinski mě uchvátil svým spletitým způsobem vyprávění, hlubinným ponorem do transgeneračních traumat, a také podvratným navracením pohledu, jimiž hrdinky často znejišťují pozici diváctva v kině. Propletené osudy čtveřice žen žijících na odlehlém severoněmeckém statku v průběhu 20. století sleduje kamera Fabiana Gampera, jež hypnoticky proplouvá potemnělými pokoji farmy, přebírá subjektivní hledisko protagonistek a spolu se sugestivní zvukovou složkou překonává čas, který je na farmě zároveň v neustálém pohybu i jakémsi podivném ustrnutí.

Není jiná možnost

Jihokorejská kritika hyper-kapitalismu v novém snímku Park Chan-wooka mistrně kombinuje žánrové postupy thrilleru, společenské satiry a černočerné komedie. Příběh bývalého zaměstnance papírny, který se po propuštění z továrny stává zoufalým člověkem ochotným za každou cenu odstranit konkurenci v honbě za pracovním místem, je díky pečlivě komponovaným záběrům a opojné vizuální stránce jedním z nejzábavnějších a současně také nejmrazivějších diváckých zážitků podzimu.

Jedna bitva za druhou

Podobně propracovanou žánrovou hříčkou je také nejnovější počin Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou. V něm režisér propojuje žánr thrilleru, akční podívané, bláznivé komedie a křehkého rodinného melodramatu. Každá scéna je bezchybně vystavěná a diváckou pozornost udržují navracející se motivy (jako tajná hesla a kódy), které se stávají zdrojem mnoha komediálních situací. Snímek tak dokáže mistrně oscilovat mezi absurdní komedií a vážným dramatem, díky čemuž se zdá mohutná 160minutová stopáž snímku jako chvilka.

Drobná nehoda

Letošní vítěz Zlaté palmy v Cannes Drobná nehoda (Džafar Panahí) má podobně černohumorný tón jako Není jiná možnost. Hrdina Vahid se v něm zamýšlí nad otázkou viny a trestu, spravedlnosti a také tenké hranici mezi trýzniteli a trýzněnými. V precizně zrežírované road movie se bývalý politický vězeň vydává na cestu za dalšími bývalými spoluvězni, aby mu pomohli potvrdit identitu uneseného muže, kterého považuje za svého mučitele z vězení. Temnou a tíživou premisu Panahí buduje s neuvěřitelnou lehkostí a humorem, který nijak neubírá na vážnosti tématu a nezeslabuje poselství snímku, jež je navíc pro íránským režimem perzekvovaného režiséra výsostně osobní a aktuální.

Alpha

Po dvojici originálních body hororů o dospívání a studii genderových rolí ve snímcích Raw (2016) a Titan (2021) uvedla režisérka Julie Ducournau v Cannes svůj třetí snímek Alpha. Postapokalyptické melodrama o třináctileté dívce potýkající se s podivnou nemocí a příjezdem odcizeného strýčka opět využívá žánrové tropy body hororu i existenciálních coming of age příběhů. Do třetice však nabízí pouze těžkopádnou alegorii na epidemii AIDS a nepřesvědčivé vyprávění o rozbitých rodinných vztazích neumětelsky mísící časové roviny a směřující k lacinému „zvratu“, jež je ovšem pozornému diváctvu zřejmý přibližně od třetiny snímku. Alpha se tak pro mě stává jedním z největších filmových zklamání roku.

Co se do textu nevešlo, ale nemělo by zůstat opomenuto

1. Ptáče (Andrea Arnold)
   
2. Otec (Tereza Nvotová)
   
3. Nikdo mě nemá rád (Petr Kazda, Tomáš Weinreb)
   
4. Zkouška: 2. série (Nathan Fielder)
   
5. Záhadný pohled plameňáka (Diego Céspedes)
   
6. Chainsaw Man – Film: Reze Arc (Tacuja Jošihara)
   
7. Turecký horor: Part 1–3 (SugarDenny)
   

Co jsem letos objevil sám pro sebe

1. Carol (Todd Haynes, 2015, Film)
   
2. Protektor (Marek Najbrt, 2009, Film)
   
3. Rozkoš (Ninja Thyberg, 2021, Film)
   
4. Nedotýkej se mě (Adina Pintilie, 2018, Film)
   
5. Láska ve spektru: USA (Cian O’Clery, 2022–, Doku-reality)
   
6. SugarDenny (influencerka, popkulturní ikona)
   

Anna Michálková

Za tento rok se mě nejvíce dotkly letošní dokumentární filmy Predátoři, Prázdniny, The Settlers a Žádná jiná země. Při zkoumání proč zrovna tohle kvarteto jsem došla k tomu, že jsou všechny ve své podstatě nimravé a dekonstruktivní. Dokument Predátoři režiséra Davida Osita rozebírá senzacechtivou reality show To Catch a Predator, která proslula taktikou lákání predátorů do pasti prostřednictvím herců v roli nezletilých. Film svou hravou formou i prací s archivními materiály seznamuje diváka s exploatačním pořadem a následně ukazuje jeho rozpad tváří v tvář realitě zábavního průmyslu. Na Predátorech jsem ocenila jak citlivé a vtipné zpracování, tak režisérovo konfrontační finále, které by šlo aplikovat na veškerý byznys stojící na true crime příbězích.

Na druhé straně stojí vesměs vřelé Prázdniny režisérky Victorie Hely-Hutchinson. Intimní časosběrný dokument vykresluje portrét rodiny, které vládne matriarcha v podobě živelné babičky. Záběry z jednotlivých letních prázdnin postupně odhalují křehkou dynamiku mezi ženami v rodině a měnící se hierarchie s tím, jak každá žena sílí i upadá. Na Prázdninách mě fascinovalo nepřikrášlené zachycení rodiny v parném létě, stejně jako bohaté barvy a textury, ze kterých se skládá každé léto v Provence.

Předposledním dokumentem mého výběru jsou The Settlers. Britský novinář a dokumentarista Louis Theroux se ve středometrážním filmu vydává do Pásma Gazy a prostřednictvím rozhovorů odhaluje pokřivené a dehumanizující názory Izraelských osadníků a kolonizátorů. Spolu s časosběrným osobním dokumentem Žádná jiná země Basela Adry filmy dekonstruují představu o “válečném konfliktu” a představují holou realitu genocidy Palestinců i jejich životní podmínky pod neustálým dohledem IDF.

Musím přiznat, že se mi tento rok nedařilo naladit na fikční podívanou a do kina jsem chodila pomálu. O to víc ale musím vyzdvihnout projekt Kino Utajeno, díky kterému jsem se donutila vyrazit do naprosto neznámého prostředí, nechat se jím provést a ovlivnit a následně si užít film naslepo. Moc si vážím interaktivního formátu a propojení filmu, divadla, teplého jídla (!) a performance a jsem zvědavá na další skryté poklady. Též jsem se dokopala na přednášku Birthday hudebního publicisty Pavla Klusáka věnovanou Björk. Prožila jsem tak krásné a stmelující ráno v kinosále v Jihlavě nad videoklipy hypnotické zpěvačky, s níž jsem vyrůstala. Letos si obecně dávám za úkol víc chodit do kina a účastnit se debat, i když mě to bytostně děsí.

Michal Bartoš

Začátkem uplynulého roku mnou, stejně jako zbytkem filmové komunity, otřásla zpráva o smrti Davida Lynche. Autorská tvorba i osobní filosofie zesnulého pop surrealisty inspirovala mě i nespočet dalších lidí napříč světem, a tak jsem tragickou událost vzal jako příležitost připomenout si tvorbu Lynche jako režiséra a malíře, ale také jím inspirovaná díla. Ponořil jsem se zejména do historie her ovlivněných popularitou Městečka Twin Peaks v Japonsku jako Deadly Premonition nebo nedávno znovu vydaný Silent Hill 2. Připomněl jsem si,kolik z mých favoritů jako Alan Wake nebo Disco Elysium, by bez existence Twin Peaks či Inland Empire nikdy nevzniklo. Autorovy oblíbené motivy duality a vrstvení skutečnosti jsem nemohl přehlédnout třeba ve snímku To, co ničíš na letošním KVIFF. Termín „Lynchian“ jsem letos stoprocentně nadužíval a vynechával snad jen u věcí, které stvořil David Lynch sám, jako při procházení jeho výstavy Up in Flames v DOXu nebo sledování osmnáctihodinového maratonu Twin Peaks – The Return v Ponrepu.

Možná je to i kvůli melancholii, kterou ve mně smrt Lynche vyvolala, ale těžko se mi v uplynulém roce hledají nějaké skutečně kladné filmové trendy, které by pojily pozitivní zkušenosti, a ty negativní rozhodně převažují. Poprvé v životě jsem například odešel z projekce snímku na karlovarském festivalu z jiných než časových důvodů – Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je právem vychvalované za herecký výkon Rose Byrne, ale přes monotónnost frustrace protagonistky jsem se nedokázal přenést pár desítek minut před koncem. Ačkoli jsem si své ve Varech nakonec našel a promeškané tituly jsem poctivě zhlédnul po premiéře, zdál se mi letošní ročník slabší než dosud. Totéž bych uvedl i k Mezipatrům, která letos nabídla vcelku strohý program i oproti obdobně zaměřenému Filmovému festivalu inakosti na Slovensku.

Televizní, respektive streamingové zážitky se pro mě nesly v duchu (ne)naplněných očekávání, zejména díky návratu mnoha pořadů po několikaleté pauze. Své jsem už napsal o sledování druhé série Andora, ale nejsilnější dojem ve mně zanechal návrat Zkoušky od Nathana Fieldera. Nemůžu než soucítit s potřebou prolamovat sociální tabu s cílem lidem „porozumět“ a konkrétní mezilidský problém „vyřešit“. Ačkoli je výsledek žánrově (a často i rozumově) těžko uchopitelný, obě série si oprávněně získaly diváckou i kritickou chválu. Očekávaný návrat Odloučení od Apple TV mě okouzlil zejména po estetické stránce – sedmá epizoda, režijní debut kameramanky Jessicy Lee Gagné, patří mezi nejlépe snímaná díla nejen loňského roku. Nový důraz na osobní vztahy postav ale převládl nad původním motivem antikapitalistické satiry, což vyústilo v relativně neuspokojivý závěr série.

Jelikož snaha seskupit další audiovizuální zážitky by vyústila jen v krkolomnější oslí můstky, ostatní výrazné tituly si dovolím zmínit jen s poznámkami (seřazené abecedně):

Dispatch (AdHoc Studio)

Nejpříjemnější překvapení roku, které se vrací k duchu původních TellTale Games titulů s mimořádně empatickými, i když absurdními, postavami.

Heated Rivalry (Jacob Tierney)

Největší test trpělivosti, který si mě získal nečekaným skokem kvality posledních dvou epizod.

Hříšníci (Ryan Coogler) a Jedna bitva za druhou (Paul Thomas Anderson)

Nejprůhledněji politicky angažované, ale přesto divácké filmy, které celý rok drtí konkurenci v diskuzích o nejlepším snímku roku.

Hurikán (Jan Saska)

Nejmilejší český zahraniční úspěch, od Annecy po užší výběr Oscarů.

Kingdom Come: Deliverance II (Warhorse Studios)

Nejhorší česká zahraniční ostuda, kterou cítím výhradně, když čtu komentáře hráčů o „ukradeném“ titulu hry roku.