Vladimír Turner je multidisciplinární umělec kloubící aktivismus, performance, site-specific instalace a film. Jeho první celovečerní projekt právě o performanci ve veřejném prostoru, Veřejně prospěšné práce, se dočkal premiéry na letošním ročníku festivalu Jeden svět a v současnosti probíhají jeho regionální premiéry.
Jedná se o tvůj první celovečerní film. Šel jsi do toho s tím záměrem, stalo se to postupně nebo tam byl nějaký definitivní zlom v průběhu produkce?
Já jsem nikdy neplánoval mít celovečerák, necítil jsem tu potřebu. Vždycky jsem se trochu bál, jestli bych to dramaturgicky zvládnul.
Dlouhodobě ale spolupracuju s Arnikou (pozn. red.: nezisková organizace se zaměřením na environmentalismus) na kampaních, kde jim točím spoty a jednou jsem si říkal, že můžeme zkusit něco víc a natočit třeba dvacetiminutovej film ke kampani Praha- město pro život, která řeší městský témata. Sehnali jsme peníze na menší film, z čehož jsem už tak měl velkou radost, že se nám podařilo spojit můj výtvarnej svět se světem nezisku. Po asi třech natáčecích dnech s Eposem 257 jsem měl materiál na krátkometrážní film už natočený a přišlo mi škoda to neudělat delší.
V tu chvíli mě napadlo, že by to mohla být i středometráž nebo celovečerák a hledal jsem dál finance. Galerie hlavního města Prahy se skrz program Umění pro město snaží dávat umění do veřejnýho prostoru, ať už nastálo, přechodně nebo třeba jen performance. Ti byli tak hodný a smělí, že mi dali další peníze a už to vypadalo na tu středometráž. V tu chvíli jsem poprvé v životě sehnal i producenta, dohodli jsme se s Ondřejem Lukešem a jeho Beginner’s Mind. Všichni byli odvážný, protože šli do něčeho, o čem dopředu nemohli moc vědět a když Ondřej ten film dofinancoval, bylo jasný, že to může být ten celovečerák. Hlavně to diktovaly ty finance, protože poprvé pracuju s regulerním rozpočtem a ne DIY jako dosud.
Oproti té DIY produkci jde taky o tvůj první projekt, který si sám nestříháš, ale dělá na něm střihačka Kateřina Krutská-Vrbová. Kdy ses rozhodl, že bude potřeba dalšího spolupracovnictva na střihu?
Věděl jsem, že to nebudu stříhat já, jakmile jsem na disku měl víc než pár hodin. S Káťou jsme byli velký kamarádi na FAMU, já byl hodně do avantgardy, montážníků a původně jsem chtěl jít na střih. Věděl jsem ale, že už neudržim tu dramaturgii, takže jakmile bylo víc materiálu než bych zvládl, začal jsem Kátě nahazovat udici. Ještě jsem tou dobou neměl peníze, ale postupně jsem ji teasoval a nakonec to dopadlo. Už jsme spolu stříhali Guestlist, takovej performativní taneční film, ale tohle byla první opravdová spolupráce, která byla super.
Ve snímku působí víc lidí z performerských a aktivistických kruhů, jako SHLUK, Epos apod. Docházelo v rámci tvorby snímku k nějakému objevování nových talentů a networkování, nebo jsi pracoval spíš v tvých známých kruzích?
Všichni v tom filmu jsou moji blízcí přátelé a já chtěl, aby to natáčení bylo příjemný, i když už děláme film o nepříjemných tématech. Proto jsem se rozhodl i pro tu formu umění, který má tu možnost přinášet jiný perspektivy, empatii, citlivost, solidaritu a dovoluje nebýt úplně technokratický a faktický. Jakmile jsem si vybral formu, bylo přirozený, že jsem vybral lidi, co jako tvůrce respektuju a zároveň jsem věděl, že bude fajn s nimi být, protože jsme si leccos zažili. Byl jsem ale trošku omezenej tim, že tady není moc lidí nebo kolektivů, co by se mi tam hodily. Nechtěl jsem ukazovat jenom aktivismus, protože chci, aby to podporovalo imaginaci. Taky mě trošku omezilo, že jsem trošku starší a neznal jsem věci mladší generace. K tomu jsem se dostával až v průběhu filmu, k lidem, který dělaj různý intervence ve veřejnym prostoru a je to hrozně fresh. Nedávno jsem objevil jednoho kluka, kterej do metra dával konzole se závěsem na straně vagonu, kde byly ty nový reklamy v tunelech a tak dělali takovou performance, kde jezdili a ty tunely zatahovali, což je vlastně taková něžná věc.
Další lidi chci zahrnout do výstavy a knížky, které budou na film navazovat. Teď bych byl schopnej ten film natočit s o dvacet let mladší generací a mohl by vypadat úplně jinak.
Ve filmu zahrnuješ i záběry, které vyobrazují ilegální činnosti, ale anonymizuješ performerstvo. Stalo se ti, že by ti někdo řekl, nějaké záběry nemáš použít, že by jim to vadilo?
Nějaký nuance tam byly, ale přestože film ukazuje něco za hranicí, my to nevnímáme jako úplně hardcore ilegální guerilla akci. Nikdo se za to nestydí a bere to jako tu veřejně prospěšnou práci pro dobro společnosti. Je to trošku schizofrenní, ale já to nevnímám, že by v tom filmu bylo něco, za co se stydět nebo kvůli čemu se schovávat.
Film zaujímá dost jednoznačný postoj, který se v českém konzervativním prostředí moc nenosí. Setkal ses při produkci/distribuci s nějakým odporem?
Nechtěl jsem to ukázat ve filmu, protože chcem podpořit imaginaci a ne ukazovat nepříjemný věci okolo, ale zrovna v případě akce Pavla Karouse a Jezevek, kdy jsme beranidlem z ležícího Lenina vyráželi symbolicky dveře magistrátu, jsme měli problém.
To měla být původně oficiální akce s podporou nějaký instituce, ale v určitou chvíli přišel Jiří Pošpíšil z TOP09 jako radní za kulturu, kterej Pavla Karouse osobně nesnáší a mluví o něm jako o komoušovi. To je ten klasickej českej antikomunistickej étos. Ten zatahal za nitky a celá podpora projektu se zrušila. Dělal, co mohl, aby se ta akce neodehrála. My ukázali přesně, jak to vypadá, když se něco udělat chce, vybrali jsme peníze přes crowdfunding a celý si to dofinancovali, takže to klaplo.
Film zároveň pod údernějším názvem “Urban Disobedience Toolkit” míří i do zahraničí. Vidíš při řešení distribuce velké rozdíly v nakládání s takhle explicitně antikapitalistickým filmem?
Teď s ním obrážíme festivaly a různý industry programy, tak je vidět, že zahraniční producenti a distributoři se vůbec nepozastavujou nad otázkama, jako že se tam děje něco ilegálního. Přijde jim to jako součást svobodný diskuze, pohled, co do světa patří. Ten rozdíl je v geolokaci, protože my se ve filmu hodně věnujem boji s vizuálním smogem a ten už si jinde regulujou a dostali se přes to.
Různý témata budou rezonovat v různých zemích Myslím, že ten film bude nejatraktivnější pro východní Evropu a potom pro Francii, kde je tradice hnutí situacionistů. Tenhle výraz třeba moc nepoužívám, ale za mě je to vlastně situacionalistickej film. Potom země jako Španělsko, kde je tradice pouliční kultury, protestu, squattingu a resistence. Teď jsme taky měli schůzku s jedním festivalem z Buenos Aires a já měl hroznou radost, protože mi jejich člověk říkal „No to mi teď hrozně potřebujem!“ Já se ho ptal jak je to možný, protože já se radikalizoval a politizoval právě v Buenos Aires, kde jsem před asi 18 lety trávil půl roku. Viděl jsem tam ty masivní protesty se stovkama tisíc lidí a vstřebával jsem to jako houba. Pak jsem se vrátil do Čech a začal dělat víc politicky to, co dělám doteď. Teď tam po osmnácti letech vypadá úplně jinak a vládne tam, kdo tam vládne. Ta společnost se úplně změnila, takže by tam takovej film mohl zase rezonovat.
Film už má za sebou několik projekcí. Jaké jsou reakce ze strany publika?
Já si ČSFD nečtu, takže moc nevím. Popravdě jsem se moc neprobral z toho, že promítáme. Vlastně neočekávám moc od cinefilních kruhů. Tvar toho filmu je dost klasickej, nedělali jsme žádnou avantgardu, ačkoli to avantgardní umění sledujeme. Chtěli jsme, aby byl ten film co nejvíc přístupnej, takže je to nakonec takovej popík. Máme dynamický střihový sekvence na groovy hudbu a k riotům dáváme feel-good beaty, aby to nevypadalo drsně, ale jako že to může udělat každej. Uvidíme, jak nato budou reagovat publika v regionech, i mimo Jeden svět.
Měl jsem zatím pár reakcí od lidí padesát plus, který byly úplně super, ačkoli nešlo o žádný aktivisty. Jednomu pánovi zářili očička jak malýmu a říkal „To já jsem vůbec nevěděl, že jdou takový věci dělat ve městě. To já jsem na to asi už starej, ale je to dobrý!“ Jindy přišel středoškolák, že chce plakát vyvěsit na škole.
Na instagramu už jsme dostali klasický reakce „fuj levičáci“, ale jeden pán mě zarazil, ten filosofoval a napsal, že vizuální smog je znakem rozmanitý společnosti. O tom furt přemýšlim, co tim vlastně myslel.
A jaké byli reakce na vznik filmu v těch „aktivistických“ kruzích, pokud ses nějak poptal třeba během tvorby?
Možná to bude znít pateticky, ale já to vnímám jako jednu velkou rodinu, kde se už docela dlouho pohybuju a naučil jsem se tý empatii a ohleduplnosti. Nejsem ten externí filmař, parazit, co si přišel jen natočit hezkej film, ale táhnem spolu za jeden provaz, takže jsem ani neměl pocit, že bych se musel ptát. Teda zeptat jsem se stejně, ale nikdo neměl problém. Je to vlastně takovej safe space.
Zmiňovals vznik knížky a navazující výstavu, prozradíš nám o nich něco?
Pro mě nejde jen o ten film samotnej, ale beru to jako edukační inspirativní projekt, kterej v lidech zažehne jiskru imaginace a začnou město používat jinak. Nemusej nutně bojovat ani bejt umělci, stačí když se pak třeba podívaj na brownfield za barákem a zjistí, že tam v chatrči žije zajimavej pán nebo běhaj zajíci a bažanti, tak tam začnou chodit dělat oheň. To je efekt, co chci tim filmem rozpoutat. Jsem rád, že kolem toho můžeme diskutovat a dělat doprovodnej program.
Plán na projekci v regionech je vždycky udělat nějakej workshop nebo happening s někym místním, kdo zná tu lokaci a třeba nás vezme poznat jinou vrstvu toho města. Takhle se spolu něco dozvíme a něco zažijem před projekcí. Ty by měly fungovat víc než jen jako jednosměrná komunikace a mít aktivizační aspekt.
Na to navazuje knížka, co budu vydávát u Utopia Libri. Ta se hodně liší od jejich klasickýho formátu a bude víc založená na obrazech se situacionistickým uměním z posledních 20 let. Nebude to historická knížka ani katalog, spíš taková psychogeografická koláž.
Na podzim pak bude v Městské knihovně s Galerií hlavního města Prahy velká výstava Umění aktivismu, kde bychom měli kurátorovat místnost pro městskej aktivismus. Ten film tam bude spíš formou video-instalací a různých fragmentů z ulic, tisků a projektů, co se do filmu nevešli.
Pak ještě s filmem souvisí spuštění webovek publicservice.art, se kterými máte taky plány, že?
Plán je spolu s kolegama ze zahraničí, kteří se pohybujou ve stejných kruzích a dělají na pozicích pedagogů, výzkumníků nebo vedou různý instituce, založit mezinárodní platformu pro sdílení intervenčního umění ve veřejném prostoru, něčeho s politickym nábojem. Teď nic takovýho neexistuje. Dřív existoval rebelart.net, což byl melting pot pro lidi z celýho světa, kde jsme networkovali. To zaniklo, když se z člověka co to vedl stal člověk v obleku v instituci a už na to neměl čas.
Teď všichni používají svoje instagramový profily, ale bůhví co se stane s těma sociálníma sítěma. Já doufám, že všechny brzo shořej a budeme zas žít trochu jinak. Nevěřim tomu, že by mělo smysl tomu filmu založit jen profil na Instagramu, když bychom chtěli mít otevřenou platformu. Ale to je ve vzdálený budoucnosti a budeme to řešit až třeba příští rok.
Abych nás ještě z budoucnosti na závěr vrátil do minulosti. Ve starších vizuálních projektech pracuješ víc v audiovizuálním/mediálním prostoru, jako v O mediální realitě nebo v Liberté. Teď se ale už dlouho věnuješ site-specific umění a pohybuješ se v „reálném“ prostoru. Zvažuješ někdy vrátit se k tematizaci samotných médií?
Asi vlastně ne. Já od té doby dlouho dělal jako kameraman pro publicistický pořady nebo pro nekomerční média a to mě tak vyčerpalo, že jsem se potřeboval vrátit do toho fyzičtějšího světa, což to výtvarný umění dovoluje. V tomhle filmu je vidět, jak si to vlastně užíváme s partou lidí, takže jsem se radši odebral do fyzickýho prostoru a ten mediální se mi ani moc nechce reflektovat.
Napsat komentář