Část diváků nedávnou projekci Antikrista na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech opustilo už během promítání, část se opakovaně smála, jiní po konci beze slova ihned odešli. Ale byli i tací, kteří zůstali dlouho po závěrečných titulcích přikováni k sedačkám hledíce na zavřenou oponu konsternovaným výrazem. Neshoda v názorech na filmová díla je přirozená. Málokdy se ale stane to, aby osazenstvo sálu tak rozdílně reagovalo už během samotné projekce. Antikrist zapůsobil stejně i v Cannes, kde měl letos premiéru, a také na všech dalších místech, kde byl uveden. Od Umučení Krista Mela Gibsona se na mezinárodní scéně neobjevil film, na který by byly tak ostře ambivalentní reakce. U Larse von Triera to není poprvé, vědomě šokuje většinou svých projektů. K tomu, aby se nám podařilo zdůvodnit pověst, které velmi rychle jeho nejnovější film nabyl, si musíme nejdříve objasnit, jaké kontroverzní aspekty v něm lze nalézt.
Není jasné, s jakou koncepcí Trier začínal. Brzy se rozkřiklo, že natáčí psychologický horor. Sám se výroky o svých depresivních stavech přičinil o to, že Antikrist už ve fázi projektu získal neurčitě katarzní auru. Má být filmem, který mu pomáhal v překonání nejtěžšího období jeho osobního života a navrátil mu chuť do režisérské práce. Nehledě na pravdivost takových tvrzení by byla škoda nechat se strhnout vším, co se v médiích napsalo. Očekávání očistného experimentálního hororu, ať si pod tím představíme cokoliv, totiž naštěstí snímek nenaplňuje a nabízí rozhodně víc než jednu tvůrčí či životní krizi. Je hluboce znepokojujícím existenciálním zážitkem, čehož (na rozdíl od Trierových dřívějších snímků) dosahuje složitě symbolickým filmovým jazykem. Na několika místech navíc citacemi odkazuje na snímky Andreje Tarkovského, což vedlo Triera k vložení věnování tomuto slavnému režisérovi před závěrečné titulky.
V hávu, pro Triera nezvykle uhlazeném a stylizovaném, sledujeme prolog, čtyři kapitoly a epilog. Formálně se vzdal kinematografie v duchu manifestu Dogma 95. Nevyužívá improvizace, natáčí se vší dostupnou filmovou technikou. Dramatické momenty sice zachycuje „roztřesenou“ kamerou, jinak jsou však kompozice vyvážené, obraz hutný a „hmatatelný“ a film vizuálně sám o sobě nesmírně poutavý. Stylisticky je promyšlený do nejmenšího detailu. Působivost přesto netkví v okamžitém prožitku či instantní fascinaci, ale v mnohovrstevnatém čtení. V myšlenkách se k nám Antikrist vrací opakovaně s plynoucími dny, a pokud máme tu trpělivost, nacházíme nové úhly pohledu a s nimi další významy. Prostředkem k tomu je překvapivě jednoduchý děj. Manželský pár přichází o syna. Trier zachycuje jednotlivé fáze vyrovnávání se s touto osudovou ztrátou. On (Willem Dafoe), psychoterapeut, se vzpamatovává rychle. Ona (Charlotte Gainsbourg) se hroutí a potřebuje odbornou pomoc. Její stav se však nelepší, uzavírá se stále více sama do sebe. A proto se jí ujme sám manžel a pečlivě prochází cestu jejím nitrem, které je plné bolesti, zoufalství, úzkosti a pocitů beznaděje. Jejich párová jednota je postupně nahrazena odcizením. Později se ukazuje, že to není způsobeno pouze ztrátou dítěte, ale i radikální změnou rolí ve vztahu. Z dvojice muž – žena se stává hierarchicky odlišný pár terapeut – pacient. Citová spřízněnost a neutuchající vzájemný erotický náboj mu dovolují ponořit se nebezpečně hluboko do Jejího podvědomí, z něhož se vynořuje nenávist, opovržení, zlost, strach, sebeobviňování. To vše se odehrává v symbolicky pojmenovaném lese Eden, místě jejich dovolených. Sonda do nitra se postupně stává katalyzátorem Její přeměny v šílenou a posedlou bytost, která promítá své představy do okolní Přírody.
Trier byl v Cannes kritizován zejména za explicitní zobrazení násilí a perverze. Vše došlo až tak daleko, že musel na tiskové konferenci obhajovat, proč vůbec takový film natočil. Přitom si zřejmě málokdo položil otázku, jakou funkci mají tyto nemnohé momenty v kontextu celého snímku. Jsou opodstatněné nebo nejsou? Je důležitá jejich obrazová doslovnost nebo jsou jen prostředkem majícím za cíl šokovat? V porovnání s jinými současnými filmy nelze Antikrista za právě jmenované „prohřešky“ odsoudit. Kdyby chtěl Trier šokovat brutalitou jako takovou, věřím, že by k tomu volil jiné postupy. Znepokojení vyvolané Antikristem je totiž daleko spíše utvářeno silně znepokojujícím kladením vybraných fenoménů bok po boku – sexualita bezprostředně vedle smrti, psychoterapie kontaminovaná osobními city, příroda jako reprezentant zla. Neurčité nebezpečí v Jejím životě vzniká splýváním všech jistot a všech slastí s démonickými silami v člověku. Divák tak prochází pro někoho nepřijatelně skličujícím příběhem. Všechny formální i obsahové složky Trier soustředí na vyvolání pocitu obklopení anonymním zlem. S tím se nám vyjevuje i jedno z možných vysvětlení názvu filmu. Antikrist (ať už je to Ona, dítě, nebo kdokoli jiný) je tím, kdo uvrhne svět do věčných útrap. Je to svět, kde „chaos vládne“, jak praví mršina lišky ve filmu. Je na momentu, který vyvolal nejsilnější smích v sále, něco humorného? Pro někoho mohou podobné momenty představovat, jak si všiml jeden internetový uživatel, úniky z deprese a temnoty: „Konečně si mohli na něco ukázat, ta liška není pravá a mluví! Haha, to se mi ulevilo, je to jen film.“
Antikrist je jedinečným snímkem, mimo jiné i obsazením pouhých dvou herců. Oba, nutně s velkou zodpovědností za výsledný celek, tvoří skvělými výkony základ působivosti filmu. Zůstává otázkou, zda diváci v Karlových Varech měli touhu vnímat jeho plný obsah – možná se uchýlili k pouhému „civění“ na sugestivní vizuální složku, jíž nepřikládali hlubší významy. Film však vyvolává nesčetně otázek, podněcuje k přemýšlení, a po umělecké filmové stránce jde o jeden z nejkvalitnějších snímků posledních několika let. Ale i pro ty, kteří získají po jeho shlédnutí opačný názor, to bude nepochybně silný zážitek.
Antikrist Dánsko/Německo/Francie/Švédsko, 2009, 100 min, premiéra v ČR 22.10. 2009
Napsat komentář