V nedávném článku pro IndieFilm jsem psal o současné snaze DC začlenit do své filmografie superhrdinských filmů i snímky spadajících do jiných žánrů jako je detektivka (Lanterns) nebo horor. Právě do druhého žánru spadá i snímek Clayface. Vypráví o pohledném vycházejícím herci Mattu Hagenovi, jež se zaplete s mafií, která ho nechá znetvořit. Kvůli tomu následně přijde o svou hereckou kariéru. Matta tato událost dovede k doktorce Caitlyn Corr, jejíž experimentální léčba mu nakrátko vrátí krásnou tvář. Postupně se u něj ale začnou vyskytovat mnohé vedlejší účinky. Právě tyto fantaskní prvky jsou primárním zdrojem body hororu, skrze který byl film primárně marketován. Jak se ale tomuto žánrovému experimentu oproti ostatním filmům ze současné DC produkce daří?
Příliš příběhů pro jeden film
Clayface se kromě dvou epizod seriálu Batman s názvem The Feat of Clay zjevně inspiruje také filmem Moucha (1986) od Davida Cronenberga nebo novější Substancí (2024). Inspiraci Substancí lze hledat zejména v hlavní postavě – jak Matt Hagen z Clayface, tak protagonistka Substance jsou herci, jejichž kariéra je ukončena kvůli ztrátě krásy. Oba pak hledají řešení v nebezpečné technologii, která jim sice krásu na čas vrátí, ale dlouhodobě je ještě víc znetvoří. Z Mouchy si naopak Clayface bere mnoho z výstavby děje – protagonista společně se svou partnerkou udělají pokus, který protagonistu pomalu znetvořuje. Film pak sleduje, jak se jejich vztah pod tlakem proměny protagonisty mění.
Na tom, že film vychází kromě své předlohy i z dvou úspěšných body hororů, není samozřejmě nic špatného. Nicméně sám do tohoto narativního mixu zakomponovává ještě mafiánskou linku o pomstě a také motivy dětského traumatu (vlastní mnoha tzv. elevated hororům), které jsou často načaty v jedné či dvou scénách a pak opuštěny. Když je oznámena Mattova nominace na Oscara, podívá se se slzami v očích k nebi a řekne: ,,dokázali jsme to mami.” Tato věta implikuje, že jeho maminka či rodiče budou hrát dál ve filmu nějakou roli. To je ale pravda jen částečně – ještě dvakrát je zmíněný Mattův násilný otec a párkrát fakt, že pochází z chudinské čtvrti, nicméně touto velmi vágní kontextualizací jeho zázemí končí. Film se také snaží komentovat hollywoodskou cancel culture a pomlouvačné kampaně s ní spojené, nicméně jde o komentář nešikovný a nekoherentní.
Všechny tyto linie se nepříliš zdárně perou o divákovu pozornost a celek působí nedodělaně a zmateně.
Horor co nechce strašit
Zmateně působí i styl filmu. Děsivé a nechutné momenty jsou často prokládány momenty, které spíš připomínají psychologický thriller nebo akční komedii. Tyto segmenty se zároveň pořádně neprolínají, takže ačkoliv samy o sobě jsou často zábavné, dohromady dávají silně nekoherentní celek.
Clayface kvůli této nesoudržnosti dává překvapivě málo prostoru nechutným scénám, se kterými máme subžánr body hororu spojen. Těch pár, které ve filmu jsou, je většinou příliš krátkých.
To málo gore scén, které ve filmu jsou, je přitom pojato poměrně kreativně a většina efektů vypadá přesvědčivě. Film měl navíc dvojnásobný rozpočet Substance a dostal rating R, takže ve své krvavosti zjevně nebyl příliš limitován. Roztržitost filmu způsobuje, že všem jeho linkám a aspektům něco chybí a děs tohoto hororu působí opatrně nebo nedotaženě. Clayface je tak body hororem, který nechce dělat nic nechutného a ani nechce příliš strašit.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář