Seriál Lanterns je nejnovější přírůstek do světa DCU, který vzniká pod produkční záštitou Jamese Gunna, a sdílí fikční svět s filmy jako je Superman (2025) nebo letošní Supergirl. Lanterns se však podobně jako Clayface (který měl premiéru 22. října) nebo připravovaný druhý Batman od výše zmíněných filmů o superhrdinech z Kryptonu liší tónem, žánrovým zařazením i estetikou. Zatímco Superman je bombastická akčňárna s typickým Gunnovským humorem, barevností a optimismem, Lanterns mají rozsahem zápletky a stylem blíž seriálu Temný případ (2014) než filmovým počinům ze stejného univerza.
Nejde jen o to, že Lanterns jsou oproti sluníčkovému Supermanovi temní, vulgární a drsní. Seriál je oproti typickým superhrdinským narativům také daleko přízemnější, komornější, problematizuje superhrdinský mýtus a řeší jiná témata, než jaká bychom čekali u snímků, které zatím pod Gunnovým drobnohledem vznikaly. Proč se tedy (nejen) Lanterns tolik odlišují? Co to říká o dlouhodobém směřování světa DCU? A jak si DCU v tomto stojí oproti konkurenčnímu Marvelu?
Tento text není recenzí Lanterns, ale komparací studiových stylů Marvelu a DC. Přesto si nemohu odpustit poznámku, že se dle mého jedná o zábavnou, avšak relativně tuctovou detektivku, kterou povyšuje zejména hlavní herecká dvojice (Kyle Chandler a Aaron Pierre).
Superhrdinové v pojetí Kevina Feigeho a Jamese Gunna
Pro pochopení preprodukční filozofie DCU a její odlišnosti od Marvel Studios vedené Kevinem Feigem je klíčové, jak obecně fungují produkční cykly v rámci klasické hollywoodské produkce. Jednou z mnoha pouček, kterou si odnesete ze studia filmových věd je, že žánry znamenají pro každého aktéra řetězu filmové produkce – od scénáristy až po konzumenta – něco jiného. Divákům a kritikům pomáhají ke kategorizaci filmů, tříbení vkusu a porovnávání jednotlivých snímků. Naopak v rámci produkce – zejména klasické hollywoodské – se jedné o pojem, který nemá žádný nebo pouze minimální vliv na vznik filmu. Hollywood se historicky snažil místo cizelování jednoho žánru zefektivňovat produkci a zároveň opakovat co nejvíce osvědčených postupů a stylistických rozhodnutí, která v minulosti fungovala. Žánr tak byl konstituován skrze strojovou repetici trendů a fungujících schémat, dokud tyto postupy nebyly vyčerpány a nebylo je třeba osvěžit nebo nahradit. Do opozice k tomuto systému bychom mohli postavit barrandovský produkční systém 60. let minulého století. Ten oproti tomu hollywoodskému stál zejména na posuzování scénáře – a to jak kvalitativním, tak ideologickém – spíš než na snaze replikovat předchozí úspěchy. Tyto dva příklady jsou v mnoha ohledech silně zjednodušující, nicméně nám poskytují užitečné dělení pro to, jak lze přistupovat k filmové preprodukci – na základě replikace produkčních postupů a na základě kvality scénáře.
Marvel Studios od svých produkčních počátků spadá relativně zřetelně do kategorie, která má blíž k filosofii klasické hollywoodské produkce. Ačkoliv rukopis Marvel Studios prošel od filmu Iron Man (2008) řadou stylistických proměn (např. pod vlivem Avengers (2012), kteří měli vliv na celkový tón i na přístup k humoru v těchto filmech), byly tyto proměny vždy velmi pozvolné a kromě pár výjimek (např. trilogie Strážců galaxie) nedocházelo k silným výkyvům ve stylu ani výstavbě narativu. Pod dohledem Kevina Feigeho naopak často docházelo k zásahům zejména do postprodukce, které měly snímky více unifikovat, a to často na škodu samotným filmům (viz. The Marvels (2023)). I dnešní experimentálnější pokusy Marvel Studios jako je minisérie VisionQuest nebo seriál Daredevil: Znovuzrození většinou navazují na předchozí zdařilé pokusy.
Naproti tomu DC pod vedením Jamese Gunna své nové projekty zdánlivě vybírá podle logiky, která má mnohem blíž ke zmíněnému Barrandovu 60. let. Gunn se nechal několikrát slyšet, že ho zajímá hlavně dobrý scénář a ne to, jak dobře zapadá do budovaného světa. Toto do značné míry vysvětluje absenci uniformního stylu a vyprávění, které známe od Marvelu. Projekty vznikající pod Gunnem jsou pestré a na první pohled nápadité. Při bližším pohledu je ale patrné, že se do značné míry stále jedná o replikaci trendů. Jenom jde o trendy které vznikly za hranicemi studia DC. Připravovaný Batman je pokračování úspěšného přechozího dílu, Clayface byl zjevně schválen v rámci stoupající obliby indie psychologických a body hororů jako Posedlost (2025) nebo Substance (2024) a Lanterns jsou v mnoha ohledech superhrdinská obdoba první řady seriálu Temný případ.
DC tedy v současnosti netíhne ani k jednomu z těchto dvou extrémů – nepraktikuje ani pragmatickou recyklaci produkčních technik jako Marvel, ani neupřednostňuje kvalitu scénářů za každou cenu. Naopak pragmaticky vybírá scénáře a náměty, které mají na základě zkušeností z jiných než superhrdinských produkcí šanci uspět a ve výsledku dávají dohromady vesmír, který je pestřejší než u jejich konkurence. Pokud představa crossoveru mezi Gunnovým Supermanem a Reevesovým Batmanem působí absurdně, nemusí to nutně být na škodu. V post-marvelovském kulturním klimatu, kde se model nekonečných superhrdinských sérií zdá být vyčerpaný, stejně nehrozí žádné ždímání oblíbených postav jako s Avengers. Gunn sice přichází se svou inovací marvelovského modelu trochu opožděně, ale jeho snažení má potenciál vybudovat zajímavou kolekci filmů, pro které stále existuje publikum.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář