Na úvod je asi důležité zmínit, že jsem tvorbě Cristiana Mungia, předního tvůrce rumunské nové vlny a dvojnásobného výherce Zlaté palmy (k tomu výherce nejlepšího scénáře a nejlepší režie v Cannes) nikdy nepřišel na chuť. I přes to jsem ho ale chápal jako důležitého tvůrce, autora, který se nebojí věnovat tématům, která by jiní považovali za kontroverzní. Přirozeně jsem k němu choval i určitý respekt za to, jak se z malého a niche trhu dokázal vyšvihnout na celosvětovou úroveň. Jeho nejnovější film mne zajímal ať už kvůli svému úspěchu u kritiků, tak pro své téma, u kterého jsem věřil, že Mungiu nabídne minimálně unikátní perspektivu.
Zlatou palmou oceněný Fjord je prozatím největší produkcí rumunského filmaře Cristiana Mungia. Na koprodukci pěti zemí ještě před její premiérou koupila práva distribuční společnost Neon, která v poslední dekádě dostala Oscary mj. za Parazita a Anoru. Kromě již zmíněné Zlaté palmy a velmi pozitivních recenzí si film vysloužil vyslání na Oscary, kde bude reprezentovat Rumunsko.
Film sleduje Mihaie a Lisbet Gheorghiovi, hluboce konzervativní a silně křesťansky založený pár, který se spolu s pěti dětmi přestěhoval z Rumunska do progresivní norské vesnice. On je inženýr, který přijme zdánlivě finančně nevýhodnou pozici v místní škole, ona je sestra zaměstnaná v domě s pečovatelskou službou. Dvě jejich nejstarší děti se začnou kamarádit se stejně starou dívkou ze sousedního domu, dcerou ředitele školy. Po sblížení potomků se však jedna z učitelek, také pracující v norské sociálce Barnevernet, začne obávat, že děti Gheorghiových jsou oběťmi domácího násilí.
Po výslechu potomků a Mihaiove přiznání, že dětem opakovaně „za trest“ naplácal, Barnevernet děti od rodičů odveze a policie započne vyšetřování. Manželé nabudou dojmu, že se jedná o náboženskou diskriminaci a začnou se s institucí soudit. Mungiu svůj snímek založil na skutečném případu rodiny Bodnariových, ke kterému došlo v roce 2015. Pro účely filmového vyprávění případ do určité míry dramatizoval. Na tom není nic špatného, problém však vidím spíše v tom, jakým způsobem je příběh vyprávěn.
Mungiu film hrdě představuje jako podklad k diskuzi, který ožehavé téma neprezentuje z ani jedné strany konfliktu a pouze objektivně zachycuje, k čemu v takové situaci dochází. Snaží se zaujímat postoj neutrálního pozorovatele bez politického či ideologického přesvědčení. Tomu odpovídá i realistické herectví, jednoduchá kamera, využívání pouze diegetické hudby a malá stylizace. Po dvou a půl hodinách ovšem začne být pozorování stejně vypadajících obrazů ve stejně vypadajících místnostech frustrující a nemyslím si, že to omluví autorský záměr. Samozřejmě lze argumentovat, že divákovi nemá být sledování filmu příjemné, ale strohý realismus po určité době začne působit pouze jako lenost. Utrpení postav nutně nemusí znamenat vizuálně nudný film.
Na pováženou je i to, s kým film ve skutečnosti sympatizuje. Je zajímavé, jak detailně film sleduje osud konzervativních rodičů a následně stupňuje jejich mizérii vršením šokujících a tragických událostí. Na druhou kolej pak staví Barnevernet, který v nejdramatičtějších momentech působí jako neznámé, lovecraftovské zlo, které nemá jiný cíl než zničit tradiční rodinu. Zvláštní také je, že v rolích konzervativců jsou přední filmové hvězdy, zatímco Barnevernet reprezentují neznámí norští herci, což automaticky překroutí pohled některých diváků. Netvrdím, že byl film vytvořen se zlým úmyslem, ale způsob vyprávění, který Mungiu zvolil, je minimálně zvláštní.
Za velkou chybu považuji i nedostatek prostoru věnovaného samotným dětem. Ty jsou od chvíle, kdy je Barnevernet odebere od rodičů, víceméně vypuštěny z děje a stávají se pouhým zdrojem konfliktu. Jediné z dětí, které hraje větší roli, je Elia, které se film matně věnuje skrze její romantickou linku s Noorou, dcerou ředitele školy. Tato vedlejší zápletka na začátku působí slibně, jako zajímavé rozšíření fikčního světa prohlubující vztah dětí k rodičům, ale ve výsledku nikam nevede a je na divákovi zjistit, co s ní režisér zamýšlel.
Rád bych k Fjordu napsal i něco pozitivního. Herecké výkony, hlavně ty dětské, jsou poměrně dobré. Tím pro mne pozitiva končí. Ale věřím, že se film ještě dočká velkých úspěchů. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby si příští rok v březnu došel pro Oscara.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář