Už tento týden začíná 27. ročník queer filmového festivalu Mezipatra a členstvo naší redakce si připravilo doporučení, co si z rozmanitého programu festivalu nenechat ujít. Celý program festivalu najdete na jeho stránkách.
Nowhere (1997, Gregg Araki) – Kryštof Šubr
Nowhere (Zkurvená nuda) je závěrečným filmem Teenage Apocalypse Trilogy legendárního Gregga Arakkiho a stejně jako první dva tematizuje konec světa, tentokrát v podobě Babylonského večírku, na který se všichni hrdinové během celého filmu připravují. Samotný režisér svůj film v dobovém tisku shrnul jako „Beverly Hills 90210 na LSD“, nekonečnou teen soap operu, která americkou i českou mládež provázela skrze celou poslední dekádu dvacátého století. Téměř tři stovky kýčovitých a výrazně heterosexuálních epizod otočil na hlavu a proměnil je v osmdesát minut extravagantní, explicitně sexuální a brutálně násilné cesty do pekel. I přes výrazně devadesátkovou stylizaci je však film současný, jak ve všudypřítomnosti obrazovek (jen v tomto filmu se jedná o veřejné televizní vysílání, nikoliv o sociální sítě a chytré telefony) tak ve mladých lidech propadajících znuděné paranoie. Zajímavá je i hluboká empatie a respekt, který Arakki ke svým hrdinům chová. Celý film umně balancuje mezi srandovním a skutečně znepokojujícím, často přechází z mladistvého provokatérství jeho prvních bezrozpočtových filmů na vážná témata jeho temnějších děl jako Truchlivé dědictví, a to zdánlivě během jediného střihu. I přes to nikdy neztrácí strukturu nebo logiku vnitřního světa.
Sex a smrt v kempu Miasma (2026, Jane Schoenbrun) a Sametová extáze (1998, Todd Haynes) – Michal Bartoš
Letošní sapfický slasher a glam rockový muzikál z přelomu tisíciletí nepůsobí jako úplně přirozená dvojice, přesto je spojuje ústřední motiv umění jako cesty k sebepoznání.
Sex a smrt v kempu Miasma sleduje queer režisérku Kris, která dostala na starosti reboot slavné hororové série ve snaze ji přiblížit „woke“ publiku. Pro studio je to sice chladný kalkul jak značku vzdálit její bigotní minulosti, ale pro Kris jako fanynku jde o srdcovou záležitost. Ačkoli za původní final girl Billy přijíždí jen s obdivem a nabídkou role, jejich diskuze se rychle přesouvá na osobní rovinu. Namísto omílání stokrát vedených debat o roli násilí a sexu v hororech se snímek věnuje otázce eskapismu a vnímání sebe sama a ptá se: je špatně chtít se cítit jako spoře oděná tábornice s vrahem v zádech? Autorstvo Jane Schoenbrun při psaní filmu vycházel*[MB1] z osobních zkušeností s filmovým průmyslem, ale také s vlastní sexualitou při/po tranzici.
Todd Haynes a James Lyons namísto vlastní zkušenosti těžili při psaní Sametové extáze těžili inspiraci především z šuškandy okolo osobního života Davida Bowieho, Iggy Popa a dalších hvězd 70. a 80. let. Příběh filmu rámuje pátrání novináře Arthura po zmizelém hudebníkovi Brianovi Sladovi. Prostřednictvím rozhovorů, videoklipů i klasických flashbacků odhaluje profesní i osobní život Briana, britské pěvecké ikony, a jeho androgynní a otevřeně bisexuální alter ego (à la Ziggy Stardust) jménem Maxwell Demon. Arthurovo pátrání nepohání jen oddanost novinařině, vrací se při něm vzpomínkami do let své puberty, fanouškovství Maxwella a objevování vlastní sexuality.
Pro Kris i Arthura probíhá objevování vlastní identity/sexuality odlišně, oba se ale noří do sytě barevných světů daleko od monotónního všedního dne, ať už jde o filmové kulisy polité litry umělé krve nebo glam rockové kostýmy a stage.
Barbara Forever (Brydie O’Connor, 2026) – Anna Bureš
Barbara Forever je celovečerním debutem americké režisérky Brydie O’Connor, která umělkyni Barbaře Hammer věnovala již svůj druhý film. Tím prvním byl krátkometrážní snímek S láskou, Barbara z roku 2022. Barbara Forever letos získala ceny poroty na LGBTQ+ festivalu v San Franciscu, Sundance i Berlinale. Úspěšnou festivalovou cestu završila také na MFDF Ji.hlava, kde si odnesla hlavní cenu v sekci Svědectví.
Barbara Hammer (1939-2019) je označována za průkopnicí queer kinematografie, byla filmařka a umělkyně, která natočila přes 80 filmů. Ve své tvorbě zkoumala intimitu, lesbickou sexualitu i samotnou filmovou formu. Její styl se v průběhu jednotlivých dekád proměňoval a provokoval, mimo jiné právě tím, jak neustále narušoval zažité heteronormativní filmové konvence.
Nechávám vrásky viditelné. Zapomínám na podprsenku, líbám na prvním rande…
Jsem chamtivá. Jsem drzá, jsem hlučná a náročná.
Dokument je poctou Barbařině tvorbě, a to nejen množstvím archivního materiálu, který Brydie O’Connor společně se střihačem Mattem Hixonem zpracovala, ale také způsobem, jakým mapuje vývoj její tvorby a její niterné uvažování o filmu, který se stal neoddělitelnou součástí jejího života.
Jednou z nejvýraznějších charakteristik Barbařiny tvorby je neustálá potřeba experimentovat, která ji poháněla vpřed. Každý nový film jako by pro ni představoval příležitost zkoumat jiné možnosti média, aniž by se nechávala svazovat předchozími postupy. K filmovému materiálu přistupovala podobně jako k vlastnímu tělu, které se v čase proměňuje, stárne a možná na něm přibývá i jizev a niterných poranění. Zároveň se ale stává odolnějším, drsnějším a vytříbenějším.
Zbabělec (Lukas Dhont, 2026) – Tomáš Plocek
Může být válečné peklo místem, kde se člověk cítí skutečně svobodný? Třetí celovečerní film belgického režiséra Lukase Dhonta se tentokrát přesouvá do historických kulis a bahnitých zákopů první světové války, v nichž vypráví příběh o lásce, sebepřijetí i nalezení bezpečného prostoru, paradoxně na místě plném smrti a bolesti. Citlivý příběh sleduje postupné sbližování krejčovského syna Francise a mladého farmáře Pierra při nácviku představení pro armádní divadlo. Ochotnický spolek se pro mladé muže stává malým ostrůvkem naděje uprostřed zmaru, a místem, kde všem na očích a přitom skrytě mohou najít něhu a blízkost. Co se ale stane, když bitevní vřava ustane a rigidní patriarchální pravidla a společenské normy opět začnou hrát prim? Snímek buduje ostré kontrasty mezi scénami křehkého sbližování a prozkoumávání vlastní identity a sugestivními, krvavými hrůzami z válečné fronty. Podobně kontrastní je také využití zpěvu, který může sloužit jako nevinná zábava k rozveselení, ale současně jako mocná zbraň a prostředek demoralizace protivníka. Kamera Dhontova pravidelného spolupracovníka Franka van den Eedena pracuje s hnědo-šedou paletou, která evokuje všudypřítomnou špínu, prach a bahno zákopů, ve kterých hrdiny sleduje v dlouhých detailních záběrech. O intenzivním výkonu herecké dvojice Valentina Campagneho a Emmanuela Macchii svědčí také cena z Cannes za nejlepší mužský herecký výkon, kterou si dvojice z festivalu přivezla. Po jedné z festivalových projekcí do debaty zavítá spoluscenárista snímku Angelo Tijssens.
Napsat komentář