Představ si nevinný večer s přáteli. Máš těsně před svatbou a všechno se vyvíjí téměř dokonale – jediným úkolem je zvládnout svatební proslov tak, aby byl dostatečně intimní, ale ne příliš odhalující, a přitom všechny dojal. Když sedíš na degustační večeři, bavíš se s přáteli a doléváš si oranžové víno, vhodí do toho norský režisér Kristoffer Borgli bombu. Téměř doslova.
Borgli měl už ve svých minulých snímcích potřebu šokovat. V Je mi ze sebe špatně (2022) se mladá Signe pokouší skrz obsesivní narcistní chování zaujmout okolí a získat převahu nad svým partnerem. Drama není narcistické, spíš naopak. Mezi protagonisty Charliem (Robert Pattinson) a Emmou (Zendaya) na první pohled není jediný nesoulad. Jedná se o pohledný, úspěšný a zamilovaný pár, který ale během jedné nevinné večeře zjistí, že o sobě neví zdaleka všechno. Stejně jako předchozí Borgliho filmy, i Drama stojí na satiře.
„And the sex is great!“
Svatba, pro někoho dnes přežitek a zastaralé nefunkční gesto, pro druhé pouto na celý život, který ti dodá jistotu a partnera. O to víc je tento satirický kontrast podpořen ústřední otázkou filmu – co nejhoršího jsi v životě udělal? Co se stane ve chvíli, kdy se nevyslovené tajemství vyřkne a začne určovat pohled na toho, kdo ho vyslovil? Emma svou odpovědí odhalí spíš postoj než čin – a ten nejde vzít zpět. Přiznání se tak nestává úlevou, ale bodem zlomu.
Drama se v tomto ohledu dotýká i kantovské otázky morálky. Nejde o to, co se skutečně stalo, ale o to, co byla Emma ochotná považovat za správné. Její čin zůstal neuskutečněný, přerušený náhodou. Mohl by tak snadno vyšumět. Jenže ve chvíli, kdy o něm začne mluvit, se situace obrací – nejde už o okolnosti, ale o ni samotnou. Přiznání se stává výpovědí o charakteru. Proto se rozpadá i dosud bezproblémový obraz vztahu, na kterém film stojí. V kontextu blížící se svatby tahle trhlina působí o to významněji – narušuje představu, že druhého člověka skutečně známe.
Tento rozpad Borgli neukazuje skrz Emmu, ale Charlieho. Zatímco on se postupně propadá do paranoie, Emma působí odevzdaně – jako by si přála celou situaci uzavřít a zapomenout na ni. Zároveň ale vnímá, že ji musí dál vysvětlovat, protože sleduje, jak se Charlieho nejistota stupňuje. Film se tak čím dál víc upíná k jeho perspektivě. Zvuk i obraz se začínají vychylovat – civilnost se mění v nepříjemnou strojenost, obraz provází kakofonní hudba. Dialogy ztrácejí přirozenost a do původně teplého, tlumeného nasvícení pronikají ostré, bílé výjevy, které působí spíš jako paranoidní projekce než vzpomínky. Celkově je obraz i zvuk spjat s Charlieho prožitkem, který pátrá po tom, kým byla jeho nastávající a jestli je stále svou minulou verzí, nebo už někým jiným.
Emma se tak postupně proměňuje v prázdný střed filmu. Je to ona, kdo spustí celý konflikt, ale zároveň je to postava, ke které nikdy plně nepronikneme. Její motivace zůstává zkratkovitá, její prožívání potlačené. Tato neprostupnost se promítá i do struktury filmu. Po úvodním vyhrocení přichází překvapivě dlouhá fáze vysvětlování, vracení se k situaci a jejího znovuprožívání – jako by film sám nebyl schopný rozhodnout se, jak s Emminým přiznáním naložit. Skutečná eskalace přichází až v den svatby, která měla původně stvrzovat jistotu a stabilitu vztahu.
„Ano“ to nekončí
Během svatby se naplno projeví i Borgliho satira, která obrací romantické vyvrcholení naruby. Obraz ženicha a nevěsty zůstává navenek nedotčený. O to víc neupřímně ale působí. Emma je dál postavou, se kterou se jen obtížně ztotožňujeme. Film důsledně upřednostňuje Charlieho prožívání. Právě z jeho perspektivy se Emmin čin postupně jeví čím dál znepokojivějším, téměř nepřijatelným. Zároveň ale nejde o situaci zcela vzdálenou: jakkoli Emmino přiznání působí závažně, film ho průběžně rozvolňuje satirou a humorem, které znemožňují jednoznačnou reakci.
Drama tak balancuje na hraně. Mohlo by otevřít prostor pro identifikaci, ale vědomě se jí vyhýbá. Místo toho Emmu redukuje na jednorázové rozhodnutí, které lze snáz soudit než pochopit. Zůstává nečitelnou, a právě proto ji lze snadno odsoudit – film tím ale spíš odhaluje naši potřebu rychlých morálních soudů než její „vinu“.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář