Mýtus ženy a jeho narušení: Rozbor eseje Women’s Cinema as Counter-Cinema od Claire Johnston

Claire Johnston byla jedna z hlavních představitelek feministické filmové teorie 70. let, dlouholetá přispěvatelka do několika britských filmových a feministických časopisů, organizátorka filmově-feministických akcí a také členka London Women’s Film Group.¹ V roce 1973 vyšla pod její editorskou taktovkou brožura s názvem Notes on Women’s Cinema. K té Johnston psala úvod, přispěla do ni svou esejí a spolunavrhovala podobu její obálky. Dominantou výrazné červené obálky je krátký odstavec, který výstižně shrnuje obsah brožury:²

Obraz žen ve filmu byl obrazem vytvořeným muži.

Rodící se ženská kinematografie začala transformovat tento obraz.

Tato sbírka textů zkoumá myšlenky a strategie rozvíjené v rámci ženské kinematografie.^3[3]

Tento úvodní text zároveň vyzdvihuje i dvě hlavní témata, kterým se Claire Johnston věnuje ve své eseji Women’s Cinema as Counter-Cinema, která byla poprvé vytištěna v této brožuře: Téma mýtu ženy ve filmu a téma, jak tento mýtus narušit.

Mýtus ženy

Tématem, které prostupuje celým textem Women’s Cinema as Counter-Cinema, je stereotypní vyobrazení žen ve filmu. Johnston se hned na začátku ptá, jak se stalo, že zatímco obraz muže se v průběhu existence filmového média několikrát proměnil, obraz ženy zůstal relativně beze změny. Při hledání odpovědi na tuto otázku vychází především z psychoanalýzy (konkrétně z konceptů rozvíjených Laurou Mulvey), autorské teorie a zejména z Barthesova konceptu mýtu.

Barthesův mýtus vychází z de Saussurovy koncepce znaku, který se skládá z označovaného a označujícího. Nad tímto znakem Barthes staví druhé označované a z původního znaku se stává druhé označující. Toto druhé označované je skrytý význam, vytvořený vládnoucí ideologií, který se snaží působit přirozeně a zmizí kdykoli, kdy je zviditelněný.⁴ V kontextu Women’s Cinema as Counter-Cinema mýtus sexistické ideologie kóduje tuto ideologii do stereotypního vyobrazení ženy, čímž tuto ideologii normalizuje. Tímto způsobem sexistická ideologie udržuje status quo a své mocenské postavení. Žena ve filmu tak ve skutečnosti není skutečnou ženou – nedává např. prostor tematizaci oprese žen v rámci patriarchátu – ale jen věčným a neměnným symbolem. Žena ve filmu je nástrojem, jež má v první řadě potvrdit pozici sexistické ideologie.⁵

Fakt, že obraz ženy ve filmu nemá nic společného s tím, co zdánlivě vyobrazuje, potvrzuje i snaha Johnston o psychoanalytické čtení tohoto fenoménu. Sexistická ideologie musí pro udržení svého dominantního postavení udržet muže ve středu univerza. Proto film nejčastěji staví do centra příběhu mužskou postavu a proto se z mužů stávají charaktery, zatímco ženské postavy jsou redukovány na pouhý spektákl a fetiš. I v těch několika málo případech, kdy se děj filmu soustředí na ženu, je její ženskost potlačena a nahrazena vlastnostmi mužskými. Žena je tak zbavena vlastní existence a symbolicky nahrazena falem. Obraz ženy, která byla připravena o svou feminitu, tedy i nadále pouze potvrzuje postavení sexistické ideologie.⁶

Johnston v návaznosti na Hanse Magnuse Enzensbergera a další levicové myslitele tvrdí, že představa čistého, neutrálního umění, které zachycuje realitu takovou, jaká je, je naivní. Literatura, film i rozhlas jsou vždy zároveň ideologickým nástrojem i produktem dominantní ideologie. Proto není překvapivé, že v rámci sexistické ideologie bude film ze své podstaty sexistický – kamera bude vždy zobrazovat svět tak, jak si jej představuje vládnoucí ideologie. To však podle Johnston neznamená, že by se snaha o zobrazení útlaku žen měla vyhýbat nástrojům, které ovládá patriarchát. Naopak – jakákoli revoluční snaha musí zpochybnit zobrazení reality podle dominantní ideologie, musí se těchto nástrojů sama zmocnit a vytvořit pro ně nový jazyk.⁷

Ačkoliv Women’s Cinema as Counter-Cinema čerpá hned z několika tehdy populárních teorií, text se nikdy pod tlakem této „eklektičnosti“ nerozpadá. To je dáno především tím, že Johnston různé metody využívá k rozvinutí poměrně úzce vymezeného tématu: Barthesova mytologie jí slouží k definování mýtu ženy, psychoanalýza k rozvinutí povahy tohoto mýtu a hlubšímu popisu jeho funkce, a myšlenky Enzensbergera k načrtnutí způsobů, jak tento mýtus narušit. Johnston se v textu opírá ještě o čtvrtý teoretický rámec, skrze který však nenahlíží pouze na fenomén mýtu ženy, ale i na to, jak se tento mýtus manifestuje v konkrétních dílech – o autorskou teorii.

Mýtus ženy v rámci hollywoodské produkce

Johnston nezůstává pouze u teorie, ale své jednotlivé myšlenky dokládá i na konkrétních filmech. Většinu textu věnuje zejména hollywoodské produkci a fungování mýtu v jejím rámci. Johnston přitom nesklouzává k pouhému vyjmenovávání filmů, které opakují mýtus sexistické ideologie, ale snaží se také najít autory (a především autorky), kteří tento mýtus v rámci hollywoodského systému nějak narušovali nebo explicitně kritizovali – či spíše narušovaly a kritizovaly.

V první polovině textu se autorka nejvíce věnuje tvorbě Johna Forda a Howarda Hawkse. Na dílo obou autorů nahlíží prizmatem autorské teorie – nikoli proto, že by ho chtěla chápat jako umělecké vyjádření geniálních jednotlivců, ale proto, že v návaznosti na Petera Wollena tak lze snáze dekódovat podvědomé a nezáměrné významy, které tato díla propojují.⁸

V Hawksově filmografii Johnston nachází řadu rysů mýtu ženy, o nichž jsem se zmiňoval výše. Ačkoliv jsou ženské postavy v Hawksově tvorbě psány zdánlivě progresivně – jako emancipované a nezávislé ženy – musí si pro přijetí do mužského světa osvojit mužské vlastnosti. Dokud tak neučiní, tak jsou pro tento svět zdrojem chaosu a tedy i nebezpečím. Hawksovy snímky jsou tak příkladem filmu, který ženské postavy obírá o jejich feminitu ve prospěch maskulinních vlastností, skrze které tak muž zůstává v centru dění.⁹

V případě tvorby Johna Forda je autorka podstatně smířlivější. V jeho vyobrazení žen nevidí pouhé opakování mýtu – nevidí v něm ženu jako spektákl ani ženu, jejíž ženské vlastnosti jsou nahrazeny těmi mužskými – ale spatřuje v něm potenciál pro progresivní čtení. Žena ve Fordově pojetí často reprezentuje domov a s ním i možnost kultury. Pro Forda není žena objektem fetiše (alespoň ne toho, který Hollywood běžně produkuje), ale symbolem civilizace.¹⁰

Johnston nachází ještě přesvědčivější příklady subverze diskutovaného mýtu v rámci hollywoodské produkce než ve Fordově tvorbě. Podobně jako se v první části textu zaměřovala na dva mužské autory, v druhé části se soustředí na dva filmy dvou režisérek – Not Wanted Idy Lupino a Dance, Girl, Dance Dorothy Arzner.

Johnston uvádí Not Wanted jako příklad filmu, který mýtus ženy podvrací „jen“ implicitně – a zřejmě navzdory záměru samotné režisérky. Díky tomu, že je snímek napsán a natočen z ženské perspektivy, však vytváří disonanci mezi hollywoodskou ikonografií, v jejímž rámci vznikl, a ženským pohledem na svět. Tato disonance je podle Johnston patrná například v závěru Not Wanted, kdy je – místo tradičního obrazu muže odnášejícího ženu v náručí – tato role obrácena.¹¹

Z celé hollywoodské tvorby, které se Johnston ve své eseji věnuje, vyzdvihuje Dance, Girl, Dance jako jediný snímek, který se zcela cíleně snaží narušit a kritizovat mýtus ženy. Díky tomu, že obě protagonistky filmu pracují v rámci kabaretního klubu, má snímek možnost rozpracovat kritiku fenoménu ženy jako spektáklu. Podobně jako u Not Wanted Johnston poukazuje na scénu, která obrací role klasického hollywoodského klišé. V Dance, Girl, Dance je touto scénou moment, kdy se jedna z protagonistek během svého představení obrací na diváky a ukazuje jim, jak je sama vidí. Místo toho, aby tedy sama zůstala pro diváky pouhým vizuálním spektáklem, tak dělá z diváků objekt svého představení.¹²

Johnston v rámci své analýzy hollywoodské produkce jednak ukazuje, jak se běžně manifestuje mýtus ženy v komerčních filmech, ale zároveň poukazuje na to, jak i hollywoodský systém nabízí možnosti subverze tohoto mýtu. Snaží se tak dokázat, že Hollywood by neměl být pouze předmětem útoků, ale také předmětem zkoumání toho, jak mohou i v rámci tohoto systému vznikat progresivní filmy, jejichž strategie mohou inspirovat ženský film.¹³

Narušení mýtu

V závěru eseje se Johnston zamýšlí nad tím, jak by měla vypadat strategie pro vybudování feministického filmu. Zřejmě i s odkazem na fungování skupiny London Women’s Film Group, jejíž produkce probíhala na silně nehierarchické úrovni (všechny členky štábu si během produkce filmu střídaly role) a která zároveň pořádala výukové semináře pro ženy, zdůrazňuje nutnost sdílení informací a zkušeností mezi ženami,¹⁴ stejně jako vytvoření alternativy k tradičně hierarchické struktuře klasické filmové produkce. Zároveň však upozorňuje, že ženský film by neměl skončit u této kolektivní snahy – neměl by se omezovat pouze na vytváření alternativy k průmyslu, kterému dominují především muži, ale měl by také usilovat o proniknutí do tohoto průmyslu.¹⁵

Závěr

Claire Johnston svou esej staví kolem mýtu ženy, jeho fungování a možností jeho subverze. Tento mýtus proměňuje ženu v neměnný symbol, který je pouze nástrojem sexistické ideologie a pomáhá udržovat realitu tohoto systému. Johnston vyzývá k vytvoření alternativy ke kinematografii, která mýtus ženy opakuje a upevňuje, a zároveň nabádá – po vzoru Lupino a Arzner – k proniknutí do této kinematografie a fungování v jejím rámci. Navzdory očekávání nevidí cestu skrze umělecký film (vůči němuž je v pasážích, kterým jsem se v tomto rozboru nevěnoval, mnohem kritičtější než k jeho hollywoodskému protějšku)¹⁶, ale skrze zábavní kinematografii. Nachází v ní totiž příklady zdařilých pokusů o (vědomou či nevědomou) subverzi mýtu ženy a zároveň důležité strategie, které by měl ženský film převzít. Podle Johnston se ženský film nesmí uzavírat sám do sebe; musí se zmocnit nástrojů sexistické ideologie a proniknout do systému, kterému dosud dominovali muži.

Bibliografie

• BARTHES, Roland, Mytologie, Praha: DOKOŘÁN 2004
• FABIAN, Rachel, Reconsidering the Work of Claire Johnston, Feminist Media Histories 4, c. 3, s. 244-273.
• JOHNSTON, Claire (ed.), Notes on Women’s Cinema, Londýn: Society for Education in Film and Television, 1973
• JOHNSTON, Claire, Women’s Cinema as Counter-Cinema. Woman and Film magazine, 1973, s. 24-31.

1. Rachel Fabian, Reconsidering the Work of Claire Johnston, Feminist Media Histories 4, c. 3, s. 245. ↩︎
2. Tamtéž, s. 247-251. ↩︎
3. Překlad ,,The image of women in the cinema has been an image created by men. The emergent women’s cinema has begun the transformation of that image. These notes explore ideas and strategies developed in women’s films.” z Claire Johnston (ed.), Notes on Women’s Cinema, Londýn: Society for Education in Film and Television, 1973 ↩︎
4. Roland Barthes, Mytologie, Praha: DOKOŘÁN 2004, s. 115. ↩︎
5. Claire Johnston, Women’s Cinema as Counter-Cinema. Women and Film magazine, 1973, s. 25. ↩︎
6. Tamtéž, s. 26. ↩︎
7. Tamtéž, s. 28. ↩︎
8. Tamtéž, s. 27. ↩︎
9. Tamtéž. ↩︎
10. Tamtéž. ↩︎
11. Tamtéž, s. 30. ↩︎
12. Tamtéž. ↩︎
13. Tamtéž. ↩︎
14. Reconsidering the Work of Claire Johnston, Feminist Media Histories 4, c. 3, s. 245. ↩︎
15. Claire Johnston, Women’s Cinema as Counter-Cinema. Woman and Film magazine, 1973, s. 30-31. ↩︎
16. Tamtéž, s. 30. ↩︎