Naše tříčlenná IndieFilm delegace se na Letní filmovou školu vypravila s primárním cílem přežít čtyři noci na karimatce, nasát tamní atmosféru a snad z našeho nadšeného utrpení vykřesat i nějaký ten článek. Výsledkem je mimo jiné tato kompilace textů, která mapuje naše kinematografické i jiné zážitky ze tří velmi odlišných pohledů. Nejedná se o ucelený pohled v žádném slova smyslu, ale i v tom spočívá jeho síla.
Plíseň se lepí na paty aneb LFŠ (Kryštof Šubr)
Letošní ročník Letní filmové školy byl mým prvním. Několik let jsem věřil, že se skutečně jedná o nějakou formu školy a jako absolvent Panské jsem neviděl žádný důvod navštívit tuto akci. Z omylu mne vyvedli až moji spolužáci v prvních měsících studia na KFS, když se mne zeptali, zda letos pojedu a mne poprvé napadlo zpochybnit svůj úsudek.
Z šetřivosti a jakési vrozené touhy po dobrodružství, jsme se rozhodli oželet ubytování na hotelu či v AirBNB a namísto toho jsme si do místního gymnázia vzali spacáky a karimatky. Třídu s číselným označením 131 s námi sdílelo zhruba dalších 15 lidí, což je ještě děsivější, než to zní. Takticky jsme se umístili pod vypojenou interaktivní tabuli, odložili batohy a vyrazili jsme do terénu.
Původně jsem měl na každý den naplánovaných 5-6 různých projekcí. Bohužel. Valnou větinu soboty jsem strávil po kavárnách v Uherském Hradišti, zoufale dávajíc dohromady zhruba dvacetistránkový rejstřík historické knihy o Indii, který musel být hotový do nedělního rána. K mému potěšení se ukázalo, že LFŠ a obecně celé Uherské Hradiště je velmi otevřené lidem dohánějícím pracovní povinnosti. Festivalová oblast, která se rozkládá přes většinu městského centra, je plná stánků a kaváren, kde kromě domácích limonád a jiných pochutin nabízí také zásuvky a velmi přátelskou obsluhu. Na festivalu vždycky někde naleznete útočiště.
S vypětím sil jsem stihl alespoň pár promítání. Vrcholem soboty byl celovečerní režijní debut Luboše Kučery Švábi, podivná tragikomedie o zhrzeném urologovi v pornografické patálii, připomínající nejlepší filmy Todda Solondze.
V neděli se protrhla mračna, ale i přesto jsme kromě 3 filmů stihli i velmi opatrnou procházku nočním Hradištěm, která započala návštěvou kuriozního obchodu COOP 24/7 zcela bez zaměstnanců a skončila na druhé straně řeky. Z trojice zhlédnutých filmů není možné vybrat ten nejlepší. Otázka života a smrti, Špioni a Pasqualino Sedmikráska patří mezi to nejlepší, co jsem za celý rok viděl. Navzdory nepříznivému počasí jsem byl velmi spokojený. V neděli také moje jediné boty započaly svůj rozklad.
Pondělí bylo co se filmu týče nejbohatší – Julien Donkey-boy, první část Slečny Mendové, Richard III. a Láska a anarchie, která byla na pozdní večer možná až příliš smutná. To ale mohlo být způsobené sdíleným vztekem, který v nás vyvolal nekonečný a přehnaně divadelní Richard III. Mnohem zajímavější bylo sledovat lidi přicházející a hlavně odcházející ze sálu. Zhruba v první hodině filmu do haly vešel stařík s obrovským turistickým batohem, který všem přítomným oznámil „Já bych si chtěl sednout, ale nic nevidím.“ Následně s pomocí uvaděčky a pár lidí ve vybrané řadě zasedl a z plna hrdla se smál během několika Olivierových monologů. Snad si film užil víc, než já. Den jsme znovu uzavřeli noční procházkou. I po druhé hodině bylo město plné života.
V úterý jsem před svým (zpětně zbytečně brzkým, ale bohužel nutným) odjezdem stihl ještě druhou část Slečny Mendové. Po rozloučení jsem vyrazil na zhruba hodinovou pěší cestu z Uherského Hradiště do Starého města u Uherského hradiště. V cílové stanici jsem se úspěšně posadil do poloprázdného vlaku do Prahy a se zděšením jsem zjistil, že během nedělní průtrže mračen se podrážka mojí boty propadla a následkem vody zplesnivěla. Čtenáři, moje boty jsou sice v popelnici, ale moje srdce? To je na Letní filmové škole.
Poznámky k technické produkci Letní Filmové Školy (Rudolf Jan Suchý)
Jako člověk, který měl na starost technickou produkci tří ročníků studentského filmového festivalu a zároveň pravidelně řeší správné fungování všech audiovizuálních nastavení v Národním muzeu, jsem si za ta léta vypěstoval velmi silné nároky na to, jak má taková technická produkce vypadat. Tyto nároky by šly shrnout poučkou, která se typicky používá zejména u střihové skladby, tedy, že by technická produkce ,,neměla být vidět.”
To znamená, že v momentě, kdy pohasnou světla v sále, zapne se projektor a rozezní reproduktory, divák by správně měl přestat vnímat vše kromě toho, co se děje v samotném filmu. Snaha naplnit tento cíl samozřejmě ztroskotá v momentě, kdy nějaká část projekčního aparátu selže. Může jít o poruchu na projektoru, o skřípající reproduktor nebo o kombinaci jiných, třeba jen drobných poruch. Každá projekce, ať už v rámci běžného kino-představení, nebo v rámci festivalu, může na podobné problémy narazit. Člověk může být sebepřipravenější, ale od určitého okamžiku je zcela odevzdán do rukou štěstěny a nálad techniky, se kterou pracuje. To píši na úvod nejen proto, abych prokázal jak šikovný a všestranný jsem, ale zejména proto, že chápu, jak je technická produkce náročná a v mnoha ohledech nevděčná činnost.
Chovám nejhlubší respekt ke komukoliv, kdo je schopen na ní pracovat v rámci tak velkého festivalu, jako je LFŠ, zvlášť s tak omezenými financemi s kterými musí tento festival pracovat. Nicméně navzdory tomu se mi jen těžko hledá festival, v rámci kterého bych narazil na tolik problémů, které navíc nabývají často bizarních podob. Tento segment je shrnutím těch nejzajímavější, nejpodivnějších a nejčastější technických problémů, na které jste mohli během LFŠ narazit.
Asi nejméně problematická část celé technické produkce byla samotná obrazová složka projekce. S tou byl z mé zkušenosti vlastně jediný problém – na většině projekčních míst festivalu se překrýval obraz hlavního a titulkového projektoru. Na velkých festivalech, stejně jako třeba v některých kinech či dokonce divadlech, se totiž titulky promítají z dedikovaného projektoru na oddělené, menší plátno nacházející se typicky pod hlavním projekčním plátnem. Projektor promítající titulky by pak měl být nainstalován tak, aby kužel světla, který z projektoru vychází, nezasahoval do prostoru hlavního projekční plátna. Ve většině sálů na LFŠ však do projekce s filmem zezdola zasahoval malý světlý obdélník.
To ale nebyl ani zdaleka jediný problém s titulky. U některých filmů byly titulky špatně naformátované a nevešly se proto do rámu (takže třeba chyběly první a poslední dvě písmena), některé titulky byly špatně nakódované, takže byly například dvě repliky spojené do jedné a mezi nimi byl vidět špatně naformátovaný časový kód. O dost bizarnějším problém pak je, že během čekání na film bylo u několika projekcí možné zahlédnout, jak promítač proklikává na titulkovacím platně celé titulky (zřejmě aby je otestoval?), takže divákům nic nebránilo si ještě před začátkem filmu přečíst, co se bude ve snímku dít. Za mě nejabsurdnější problém s titulky bylo možné nalézt v aule SŠ Jiřího z Poděbrad, kde byly titulky promítané na samotné diváctvo.
Problém byl v některých případech i se zvukem. Například v kině Mír byl zdánlivě poškozený jeden z reproduktorů, takže občas v sále zaznělo jemné zařachtání. To však bylo tolerovatelné, minimálně v porovnání s projekcí Richarda III. v již zmíněné aule SŠ Jiřího z Poděbrad. Projekce Richarda III. byla ve zkratce noční můra manifestovaná v podobě filmového představení. Když pominu fakt, že samotný film je sám o sobě tříhodinové utrpení, které je zprzněním Shakespearova díla, tak jeho projekci doprovázely i dva závažné technické problémy. Jednak zde byl již zmíněný problém s titulky promítanými do obecenstva, nicméně daleko méně snesitelný byl zvuk, jehož hlasitost byla z nějakého důvodu šíleně přepálená. Již tak nepříjemná hlasitost projekce šla pak ruku v ruce s nepříliš dobrým ozvučením samotného filmu (projevujícím se zejména všudypřítomnou ozvěnou) a také hereckým projevem Laurence Oliviera, který své herecké nedostatky doháněl zejména skrze křik a hlasitou mluvu.
Navzdory této kritice však žádný ze jmenovaných problémů neměl výrazný vliv na divácký zážitek z představených filmů (až na projekci Richarda III.). Co ale na divácký zážitek vliv mělo, a to v tom nejlepším slova smyslu, byla živá hudba k němým projekcím v kině Hvězda. Navzdory všem zmíněným problémům byly totiž obě projekce s hudebním doprovodem, které jsem navštívil, perfektně technicky odbavené a profesionálně ozvučené, což všechny drobné technické nedostatky hravě vyváží.
Váš dobrý soused Filmovka (Agáta Trlidová)
Bez mučení přiznávám, že jsem Filmovku poprvé navštívila minulý rok. Měla jsem balíček deseti vstupů na projekce, ubytování u příbuzných z vedlejší vesnice, tři dny k dobru a spoustu nevědomého nadšení. Odjížděla jsem opojená nejen jednotlivými tituly a celkovou atmosférou, ale hlavně pocitem, že mě exkluzivní klub filmových znalců alespoň na tu krátkou chvíli přijal. Pro ten stejný pocit jsem se letos vrátila i s několika kolegy a přáteli. Co tedy na LFŠ tak skvěle funguje?
Náladu v Hradišti udává mimo jiné kompaktnost festivalového prostoru. Všechny klíčové lokace se koncentrují v okruhu asi jednoho kilometru s pomyslným centrem ve Smetanových sadech, kde se příhodně nachází občerstvení, stín, lavičky a stany s doprovodným programem. Jedná se tedy o první logické místo, kde návštěvnictvo nabírá síly v pauzách mezi projekcemi, nebo jen tak relaxuje. Celý park se na šest (až sedm) dní naplní lidmi s akreditacemi kolem krku a Filmovými listy v ruce, čímž vzniká nenásilný prostor pro setkávání (nebo jenom sdílení prostoru) a s ním i pocit sounáležitosti.
Štáb Filmovky jde důvěrné atmosféře naproti. Úvody jsou často ve své erudovanosti zároveň vtipné a ne nutně formální. Každodenní reportážní Minuty z Filmovky i další propagační obsah šly letos svým nenuceně civilním střihovým humorem naproti zdejšímu nezvykle mladému publiku. Tam, kde jiné festivaly budí dojem exkluzivity, LFŠ se snaží diváctvo oslovit svou přístupností. Už oficiální přijetí zkrácené přezdívky “Filmovka” naznačuje přátelský vztah s návštěvnictvem.
Kvůli omezenému rozpočtu nesoutěžního festivalu v našich podmínkách také často nic jiného nezbývá. Věrnému návštěvnictvu Filmovky nezáleží na tom, jestli titulky budou opožděné a zvuk nekvalitní, protože se cítí doma. I já bych po svém druhém roce výměnou za další unikátní úvod Ivy Hejlíčkové bez námitek odpustila AČFK jakékoliv technické nedostatky stejně jednoduše, jako kamarádovi, který mě pozval na domácí promítání.
Na Filmovce jsem vypozorovala i jiný druh diváckého chování, na který jsem zatím na jiném festivalu nenarazila. Samozřejmě, že všechno návštěvnictvo na šest dní podlehne kolektivní obsesi nad křížovkou na poslední straně Filmových listů. Zároveň je ale dobrým zvykem imitovat zvuky žvýkačkové bubliny z konce 49. znělky poté, co dohraje ta aktuální, a tleskat již zmíněné Ivě Hejlíčkové trochu hlasitěji než ostatním, nebo klidně předem, protože je prostě oblíbenkyně. Na Filmovce se tvoří specifická divácká kultura, která je v něčem unikátní, aniž by byla elitářská, což je hlavně pro publikum generace Z přitažlivé.
Ať už tedy PR tým LFŠ pracuje přesčas, nebo tato strategie nějak časem přirozeně vyplynula, myslím si, že funguje skvěle. Filmovka svou přístupností osloví zejména mladší návštěvnictvo, které často cení především autenticitu. Zároveň nabízí alternativu k tradičnějším filmovým festivalům, jejichž přitažlivost spočívá v pozlátku a exkluzivitě. Dokud ale tým LFŠ využívá své moci k šíření filmových znalostí a stimulaci ekonomiky na Slovácku, není si, myslím, na co stěžovat.
Napsat komentář