Již tradičně jsou jedním z výstupů Semináře filmové analýzy A na Katedře filmových studií dvě krátké recenze – jedna negativní a druhá pozitivní – věnované filmu, které si studentstvo plnící tento seminář samo vybralo. V článku představujeme dvě recenze: recenzi Kryštofa Šubra věnovanou Zabriskie Point od Michelangela Antonioniho a recenzi od Rudolfa Jana Suchého na film Blade Runner 2049 od Denise Villeneuva.
Zabriskie Point (Kryštof Šubr)
Zabriskie Point je druhý anglicky mluvený film italského režiséra Michelangela Antonioniho. Příběh pojednává o mladém páru, který se do sebe vášnivě zamiluje v kalifornském Údolí smrti. Ona potřebuje zmizet a vyčistit si hlavu. On prchá před policií, obviněn ze zločinu, který nespáchal.
Zabriskie Point vyšel v roce 1970, pouhé dva roky po definitivním pádu Haysova Kodexu a jen pár měsíců poté, co se Schlesingerův Půlnoční kovboj stal prvním filmem s věkovou přístupností X (dnešní NC-17), který vyhrál Oscara za nejlepší film. Amerika se zdánlivě skutečně stávala zemí neomezených možností, místem, kde bylo možné cokoliv. Antonioni tuto volnost však nevnímal čistě pozitivně. Doufal, že filmaři a producenti nově uvolněných hranic využijí, aby ve svých dílech řešili dospělejší a tabuizovanější témata, místo toho však kolem sebe vnímal pouze brutálnější násilí a častější nahotu bez hlubšího smyslu.
Dva hlavní herci, Daria Halprin a Mark Frechette, jsou vedeni jako modelové. Nikoliv však modelové jako u Bressona, spíš jako v reklamě na parfém. Na jejich výkonech nijak nezáleží, nejsou postavami ale pouhými těly, čímž Antonioni zesměšňuje ztrátu lidskosti nejen v akční filmu, jsou pouhé kusy masa. Zároveň ale vytváří kontrast, kdy nelidské karikatury páchají skutečné násilí a způsobují opravdovou škodu. Nejsou uzpůsobeni k životu, ale mohou zabíjet a ničit.
Satira v Zabriskie Point není nijak opatrná, citlivá či chytrá, ale rozhodně je efektivní. Antonioni bojuje ohněm proti ohni, replikuje a následně až do absurdních měřítek maximalizuje známé obrazy. Výbuchy, smrt, sex. Urgentně varuje před glorifikací násilí a lhostejností, která se k němu může vybudovat.
Film se také může opřít o špičkovou formální stránku, Continiho práce s kamerou je vynikající a rozšiřuje režisérův vizuální jazyk – izolace hrdinů ve velkých celcích a nekonečných pustinách, hrůza a respekt z moderní architektury a všudypřítomné změny – pro velkorozpočtový žánrový film. Režisér úspěšně snímek udělalvizuálně atraktivním pro obyčejné diváky, ale zároveň neztrácí svůj autorský rukopis. Jen je škoda, že na film tehdy nikdo nešel. Zkuste si představit svět, kde Michelangelo Antonioni byl jedním z předních blockbusterových tvůrců.
Blade Runner 2049 (Rudolf Jan Suchý)
Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta má nesložitou, ale hlubokou povahu. Film pracuje s velmi jednoduchým příběhem, na kterém se mu ale daří prezentovat relativně komplexní myšlenky. Pokračování Denise Villeneuvea se ale jednoduché narativní struktury prvního dílu vzdává a nahrazuje ji na první pohled možná zajímavější, avšak zbytečně překombinovanou zápletkou.
Narativní struktura prvního dílu v mnohém připomíná žánr dystopie. Jak v dystopiích, tak zde je vyobrazen svět, který je na jednu stranu odrazem těch nejvíce znepokojivých aspektů žitého světa a na stranu druhou odstrašujícím příkladem, kam by mohl náš svět směřovat. Typicky epizodická struktura dystopického žánru a jen malý vliv protagonisty na průběh vypravování pomáhá těmto příběhům akcentovat charakter fikčního světa a motivy s nim spojené. Naproti tomu Blade Runner 2049 odsouvá fikční svět do pozadí a hlavním hybatelem se po vzoru klasického hollywoodského filmu stává protagonista snímku. Z nahodilého toulání po futuristickém L.A. se tak stává cílené hledání, které ovšem nedává tolik prostoru k charakterizaci dystopického světa.
Podobná změna vyprávěcího postupu nemusí být nutně změnou k horšímu. Monotematický příběh věnující se psychologii protagonisty může být stejně tak zajímavý jako polotématičtější vyprávění o světě, ve kterém se protagonista pohybuje. Problém spíše spočívá ve snaze zkombinovat kauzální strukturu klasického filmu a epizodické vyprávění dystopického žánru. Velmi často se totiž stává, že hlavní řetězec příčin a následků je přerušen narativní vsuvkou nebo vedlejší linií, která nepříliš organicky naruší průběh a spád děje a zároveň nijak nerozšíří ani neumocní hlavní téma snímku. Jako příklad lze uvést vedlejší linii počítačové společnice Joi: na jedné straně totiž trpí samotná vedlejší linka, jejíž konec vyjde víceméně naprázdno, poněvadž film se příliš rychle začne zase věnovat centrálnímu konfliktu a nedává divákovi mnoho prostoru pro nějakou emocionální reakci; na straně druhé pak trpí linka hlavní, protože pomyslný vrchol Joina oblouku, kterým je intimní scéna mezi ní a K silně naruší průběh budování ústředního konfliktu.
Díky této dvojaké struktuře trpí i charakterizace postav. Některé postavy, jako například protagonista K. nebo Rick Deckard mají dobře vykreslenou povahu a relativně úplný a uspokojivý charakterový oblouk. Nicméně pak tu jsou postavy, kterým chybí nějaký uspokojivý závěr k jejich příběhu (např. korporátník Wallace, kterému je ve snímku sice věnováno relativně dost prostoru, ale i přesto se zdá, že na něj film k závěru zapoměl) a nebo působí, jako kdyby se do filmu dostaly omylem případně v něm byly jen proto, aby něco vysvětlily protagonistovi (např. šéfka replikantského odboje).
Největším paradoxem Blade Runnera 2049 je, že má oproti svému předchůdci mnohem více ke sdělení. Bohužel v této podobě se motivy a myšlenky zbytečně perou o divákovu pozornost a ztrácí se tak v téměř až schizoidní struktuře filmu. Stejně, jako se slzy ztrácí v dešti.
Texty vznikly pro účely předmětu Seminář filmové analýzy A
Napsat komentář