(Text obsahuje spoilery na film Rogue One: Star Wars Story a první sérii Star Wars: Andor.)
Ze značky Star Wars se za uplynulou dekádu ve vlastnictví společnosti Disney stala podobná mainstreamová instituce jako z Marvel Cinematic Universe (MCU). Podobně jako v případě MCU se jedná o franšízu, která cílí v první řadě na mladé muže, kteří se chtějí cítit jako Anakin Skywalker nebo Han Solo – mytizovaní hrdinové na straně dobra. V současnosti se ale ve fanouškovském diskurzu těchto sérií rozmáhá xenofobní a fašizující rétorika, jak je vidno z kritiky projektů jako Star Wars: Akolytka. Proto je významné, že vznikl též Star Wars: Andor, který počínání individualistického hrdiny relativizuje a připomíná doby, kdy Luka Skywalkera inspiroval Vietkong.
Překvapila už první série z roku 2022. Snad díky tomu, jak nízko byla nasazená laťka předchozí seriálovou produkcí z předaleké galaxie. A díky zaměření na obskurní postavu Cassiana Andora (Diego Luna), povstaleckého důstojníka z filmu Rogue One: Star Wars Story. Tam vystupoval jako ideologický protipól protagonistky Jyn Erso. Kvůli své důvěře k ideálům Povstalecké aliance se na závěr filmu hrdinsky obětoval. Šlo o míň zajímavého Hana Sola s důvěřivější povahou. Seriál ale sliboval pokrýt období pěti let Cassianova života od prvního setkání s Povstalci po chvíle před krádeží plánů k Hvězdě smrti.
Prvních dvanáct padesátiminutových epizod nakonec pokrylo pouze první rok, během kterého protagonista pátral po své sestře a s vidinou zisku se zapojil do protiimperiální mise. Dokud Cassian jedná sám, platí za to jeho blízcí. Utéct imperiální mašinérii se mu stejně nedaří. Lekce, kterou v rámci série absolvuje nejméně třikrát, je nutnost kolektivní akce. Nejprve ho o ní přesvědčuje mladý idealista Karis (Alex Lawther), později díky rozpoutání vzpoury osvobodí vězně z imperiálního pracovního tábora. Ve finální epizodě – v momentu největší katarze – pak řeč Cassianovy zesnulé matky (Fiona Shaw) zburcuje k povstání město pod imperiální okupací.
Dalšími tvářemi Povstalců v první sérii byli Mon Mothma (Genevieve O’Reilly) a Luthen Rael (Stellan Skarsgård), ideologicky velice rozdílné osobnosti, které kvůli svému prominentnímu postavení operují v utajení na hlavní imperiální planetě Coruscant a do seriálu přinášejí prvky špionážního thrilleru.
Díky silnému hereckému obsazení – a to i mimo zmíněné prominentní role – a scénáři, který umně pracoval s temnějšími motivy v jinak zaběhlém fikčním vesmíru, si seriál vysloužil mnoho nominací na ceny kritiky. Chvíli ale zůstalo ve hvězdách, kdy se fanoušci dočkají druhé závěrečné série, která byla oznámena ještě před premiérou první. Po téměř třech letech se dočkali.
Na první pohled došlo k výrazné dramaturgické změně Dvanáct epizod se dělí do čtyř trojic, které vypráví vždy o jednom roce Cassianova života, čemuž odpovídá i jejich společné týdenní vydání. Jednotlivé dějové linky i proměny postav jsou proto mnohem dynamičtější a trojice budí dojem tříhodinových filmů, které vždy začínají in media res, ale vesměs sledují pokaždé stejné narativní schéma.
Paradoxně nejméně proměnlivým se v nových epizodách jeví samotný protagonista. Diego Luna v druhé sérii dostává podstatně méně prostoru, především proto, že se dříve zdrženlivý protagonista po událostech první série ocitá pevně na straně povstání proti Impériu. Jakékoli zaváhání, které obvykle trvá nanejvýš jednu scénu nebo se odehraje v elipse mezi trojicemi epizod, je odsouzeno k záhubě, stejně jako brzy Cassian sám. Jeho upozadění může někdy působit zvláštně, ale nikdy se z něj nestává pasivní figura, která pouze reaguje na dění okolo. Cassian na své straně nemá Sílu, ani nepatří do jednoho z rodů, kolem kterých se tři generace točí galaktické dění, jeho hrdinství proto tkví především v podpoře ostatních Povstalců a každodenním odporu proti Impériu.
Rovněž se vrací Mon Mothma i Luthen Rael, kteří spolu se svými blízkými hrají mnohem významnější roli, neboť trojice epizod se věnují také konsolidaci Povstalců a jejich organizace do podoby, jak ji zná diváctvo filmů. Fanoušci, kteří vedle filmů a seriálů například čtou knihy z nového kánonu Star Wars, ví přesně, jak daleko to má Mon Mothma v kariéře i životě dotáhnout, s čímž druhá série nápaditě pracujeNázorové schizma těchto a dalších povstaleckých vůdců se stává jádrem konfliktu mezi mnoha dalšími vedlejšími postavami, které se čím dál častěji musí uchýlit k násilí ve snaze vzdorovat imperiálnímu vlivu.
Podobně jako v první sérii jsou to právě tyto vedlejší postavy – jejichž osudy fanoušci narozdíl od Andora nebo Mothmy nebudou znát dopředu z dalších titulů franšízy – na kterých stojí nejzdařilejší dramatické momenty druhé série. Širší časový rámec umožňuje sledovat radikalizaci Povstalců tváří v tvář agresivnějšímu fašistickému režimu Impéria. Menší ojedinělé akce nebo sabotáž vykonávají obyčejní lidé bez zkušeností, kteří riskují vše pro nejistou svobodu.
Drama ve Star Wars: Andor funguje především díky vyobrazení Impéria téměř beze změn od jeho podoby v původní trilogii. Georgem Lucasem přiznané inspirace jako Třetí říše a USA zůstaly zachovány, ale změnila se perspektiva, ze které je vnímají protagonisté v rámci fikčního světa i publikum v aktuálním kontextu.
Na rozdíl od trilogie filmů není v jádru příběhu mytický campbellovský hrdina, ale bezpočet bezejmenných zoufalých lidí (a dalších druhů), kteří si o něčem jako ochromení Impéria jedním torpédem mohou nechat zdát. Do popředí se dostává patos Povstalců jako nedisciplinované masy se společným cílem a zoufalstvím, ale velice rozdílnými prostředky odboje. Postava Cassiana Andora slouží hlavně jako avatar běžného člověka, který najde odvahu vzdorovat fašismu, i když nemá zvláštní schopnosti a není vyvolený.
Odspoda hledí Star Wars: Andor i na Impérium. Většina jeho představitelů jsou nižší úředníci a stormtroopeři, kteří svou autoritu svévolně zneužívají. Hlavní tváří Impéria a Cassianovým protikladem zde není mocný Sith v černém brnění, ale imperiální úředník Syril Karn (Kyle Soller); incel, ve kterém vyvolává úzkost kontakt s vlastní matkou a místo galaktické vlády sní o kariéře ve středním managementu. Ani nadřízené orgány nebudí strach prvoplánově, ale spíš implikovanou všedností své práce. Ve Star Wars: Andor neprobíhají tajemná setkání zahalených figur v komnatách, ale interaktivní prezentace v jednacích místnostech a debaty o dopadech násilných čistek na popularitu Impéria u širší veřejnosti.
Toto banální zobrazení fašismu a imperialismu aktualizuje Impérium pro současné publikum, podobně jako když na sklonku osmdesátých let George Lucas čerpal inspiraci z války ve Vietnamu a partyzánského boje. Diváctvo zvyklé sympatizovat s protagonistou tak musí konfrontovat hrozbu představovanou muži v žehlených oblecích, kteří si odhlasují etnickou čistku a disent umlčí či nechají zmizet. Fašizace probíhající v našem světě se do fikčního světa propsala jen částečně a mnohé z imperiálních kroků působí jako slabší odvary počínání americké, ruské nebo izraelské vlády.
Cassian Andor nečelí pouze Impériu odkazujícímu k minulosti. Aluze na aktuální migrační politiku, zneužívání moci a ignorování práv ho staví do nezáviděníhodné pozice oponenta impéria podobného těm, která vidíme dnes. Když je v první sérii Cassian bezdůvodně zatčen a bez obhajoby odsouzen do tajného vězení, stává se obětí obdobného zacházení, jakému lidé čelí v současných totalitách. Na rozdíl od publika Cassian nemá jistotu, že imperiální hrozba bude poražena. Zbývá mu jen vůle vzdorovat a nespoléhat se na příchod hrdiny. Především ale ví, že nemůže bojovat sám, což z něj dělá Povstalce pro současnost.
Editor: Martin Šrajer
Napsat komentář