Ohlédnutí redakce IndieFilmu za rokem 2024
17. 1. 2025 # 1.49 # Aktuálně # Bez komentářeTomáš Plocek
Loňský rok byl bohatý na podnětná a inspirativní díla domácí kinematografie. Vedle osobité a vizuálně opojné Amerikánky Viktora Tauše je to také střídmě natočené, ale scenáristicky suverénní drama Rok vdovy režisérky Veroniky Liškové. Dokumentární snímek Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být je nicméně senzací a filmem světové úrovně, který se právem umisťuje v žebříčcích nejlepších českých snímků roku 2024. Portrét fotografky Libuše Jarcovjákové, složený z tisíce jejích fotografií doprovázených čtenými zápisky ze soukromých deníků protagonistky, je intimním, melancholickým a mnohovrstevnatým filmem, který v diváctvu ještě dlouho doznívá. Ohledává univerzální témata, jako je nejisté navigování vlastním životem, touha po blízkosti a trnitá cesta za svobodou a sebenaplněním. Díky dynamickému střihu a autentickému voiceoveru Jarcovjákové nabízí snímek emocemi nabitý zážitek, který dalece přesahuje klasické dokumentární medailonky.
Snímkem MaXXXine završil americký režisér Ti West svou volnou hororovou trilogii o různých podobách touhy a ctižádosti ztělesněné pornoherečkou Maxine Minx, která ze všeho nejvíc touží prorazit v tom „správném“ filmovém průmyslu. Stylizovaná krvavá jízda, odehrávající se v neony prosvětleném Hollywoodu osmdesátých let v rozpuku satanské paniky a obsese sériovými vrahy, je poctou brakové kinematografii, italskému giallu, Alfredu Hitchcockovi a celé odvrácené straně továrny na sny. Ať už se diváctvo vyžívá v obskurních referencích na klasické pornografické snímky, hollywoodské divy němé éry, nebo si jen užívá krvavou lázeň Maxine v podání Mii Goth, je Westova trilogie ideální volbou.
Nejnovější počin íránského režiséra Mohammada Rasoulofa, který musel uprchnout ze své domovské země, aby se vyhnul vězení, je palčivě aktuálním politickým dramatem. Semínko posvátného fíkovníku vypráví příběh semknuté teheránské rodiny, která se pod náporem celonárodních politických protestů začíná rozpadat a hlavě rodiny Imanovi hrozí, že bude jeho neotřesitelná otcovská autorita zpochybněna. Syrové záběry z protestů za práva žen z roku 2022, které vypukly po vraždě dvaadvacetileté Mahsy Amini, zasazují fiktivní příběh do kontextu mrazivé reality. Zároveň fungují jako trefná metafora otřesů patriarchálních systémů daleko za hranicemi Íránu. Druhá polovina snímku pak rafinovaně přechází v takřka čistokrevnou žánrovou podívanou a stupňující se thrillerová zápletka nenechá diváctvo vydechnout po celou svou tříhodinovou stopáž.
V záplavě letošních muzikálových zklamání počínaje mdlým remakem Protivných sprostých holek a nesnesitelně banálním a prázdným Jokerem: Folie à Deux konče, pro mě byl debut Margherity Vicario Gloria! takřka zjevením. Italsko-švýcarský snímek o žačkách hudební školy na sklonku 18. století je svěží a zábavnou pseudo-historickou hříčkou o ženské sounáležitosti, tematizující vymazávání velkých žen z historie psané muži. Poťouchlé využití anachronismů, míšení hudebních stylů a odpor vůči „správným postupům“ vyprávění historických fresek v lecčem připomíná feministicky vzdorný životopis císařovny Sisi Korzet (Marie Kreutzer, 2022).
Z japonských televizních obrazovek v říjnu po čtvrt století na delší dobu zmizel kolosální pirátský epos One Piece. Anime série adaptující stejnojmennou mangu Eiičiróa Ody, která letos poprvé začala vycházet také v oficiálním českém překladu, si po 1122 odvysílaných epizodách bere pauzu do dubna 2025. Na rozloučenou si však producenti z Toei Animation připravili speciální epizodu One Piece Fan Letter. V krátkém příběhu změnila režisérka Megumi Išitani perspektivu vyprávění a namísto sledování osudů pirátské posádky Slamáků hledajících bájný poklad, se zaměřila na zkušenosti mladé bezejmenné Dívky. Ta podobně jako fanouškovská základna vně fikčního světa s napětím sleduje dobrodružství Luffyho a jeho střety s oficiální vládou či autoritářskými systémy na různých ostrovech, které na své cestě destabilizuje. Patosem a nostalgií nabitá epizoda je díky své pastelové animaci a oblým, jemným liniím (kontrastující s dosavadním animačním stylem série) nejen láskyplnou poklonou rozsáhlé franšíze, rozpínající se napříč médii a dekádami. Je především milostným dopisem věrnému fanoušstvu a oslavou fanouškovské participace, která spojuje a umožňuje prožívat své oblíbené příběhy s ostatními.
Největším zklamáním roku je pro mě letošní miláček kritiky a diváctva Substance s Demi Moore a Margaret Qualley v hlavních rolích. Chladné, sterilní kompozice záběrů střídající makrodetaily s velkými celky a kakofonický elektro soundtrack skladatele Raffertie jsou největšími přednostmi snímku. Jejich kvality ovšem zastiňuje bezzubá kritika ageismu a mizogynie v zábavním průmyslu, kterou snímek komunikuje jen v prázdných frázích a ještě navíc stylistickými prostředky, jež tyto stereotypy utvrzují. Četné využití „male-gaze“ záběrů bez jakékoli následné reflexe nejenže dominantní ideologii nijak nezpochybňuje, zároveň zůstává v kombinaci se slepým spoléháním na šokování publika explicitními gore scénami naprosto vyprázdněnou a nudnou podívanou. Ta navíc zejména ve svém závěru přechází do roviny absurdní komedie, v níž se jakýkoli kritický náboj body hororů (údajně po vzoru Davida Cronenberga) vytrácí a nahrazuje jej pouze plytká přehlídka banalit.
Adéla Semerádová
Z uplynulého roku si v paměti chci uchovat počiny režisérů a režisérek, jež ve své tvorbě mapují témata spojená s péčí, křehkostí, osobní i společenskou identitou a sociálními otázkami. Při pokusu reflektovat minulý rok na poli audiovize mi v myšlenkách vyvstává spojující motiv: snaha chápat sebe, okolní chaotický svět a svou pozici v něm.
Tuzemská díla: Přiblížit se sobě i svému okolí
Ještě nejsem, kým chci být je pulzujícím a intimním ponorem do života fotografky Libuše Jarcovjákové. Režisérka Klára Tasovská spolu s autorským kolektivem vytvořila niterný a vrstevnatý film přesahující hranice tradičního dokumentárního medailonku. Snímek je hravou oslavou spojení fotografického a filmového média. Pohyblivý obraz je tvořen sledem tisíců fotografii, jež jsou střihem tvarovány a oživovány. Dílo je aktem přeměny soukromého života na veřejné vizuální dílo. To zobrazuje zkušenost queer outsiderky a umělkyně, zachycující lidi všech vrstev společnosti, kterých byla sama součástí. Libuše Jarcovjáková si skrze hledáček analogového fotoaparátu razí cestu okolním, neustále se měnícím světem. Ještě nejsem, kým chci být mapuje fragmenty paměti a ohledává hranice sebepoznání. Surovost a zranitelnost je přítomna také ve voice overu, který čte sama umělkyně ze svých deníkových zápisů. Toto pnutí tvoří vzájemný dialog. Fotoaparát se stává nástrojem, pomocí něhož se Jarcovjáková snaží pátrat po možnostech poznání okolního světa i sebe samé. Díky výrazné práci s jednotlivými vrstvami materiálu vyniká interpretační neohraničenost fotografií a nejednoznačnost života samotného.
Dajori režijní dvojice Martina Páva a Nicolase Kourka je citlivým vhledem do dynamiky romské rodiny Hučkových a jejich každodennosti v pohraničním městě Varnsdorf. Časosběrný formát odkrývá rozmanité vrstvy fungování domácnosti. Marie do své péče přijímá dvě děti sestry Ivety, která se ocitá na ulici. Po dobu tří let filmaři sledují, jak Anabel a Samuel hledají své místo ve světě i v nové rodině. Snímek demonstruje, že rodina nemusí být definovaná přímými biologickými vazbami. Marie a její manžel Enrice tvoří bezpodmínečně pečující zázemí navzdory konvenční představě. Krom harmonických a láskyplných okamžiků jsou ve filmu prezentovány také chvíle křiku, únavy či netrpělivosti a frustrace. Marie například řeší zvednutý nájem či vztahové problémy. Samuel zase vstupuje do puberty a vzdoruje svým pěstounům. Páv a Kourek akcentují sounáležitost a lidskost namísto stereotypizujících obrazů „jinakosti“. Rodina se dotýká otázek natolik společensky univerzálních, že napojení je okamžité. Dlužno dodat, že film specifika romské kultury nevynechává, stejně tak ani otázku rasismu. Avšak děje se tak jakoby mezi řečí a pouze tehdy, kdy rodina dané situace prožívá. Dajori romské etnikum zobrazuje bez zatíženosti, determinace a redukce. Snímek vyzdvihuje křehkost i tvrdost bytí jako takového. Namísto zjednodušujících nebo exotizujících pohledů autoři umocňují podstatu hodnot, které nás lidsky spojují. Dajori výpovědí je o touze po blízkosti, bezpečí a stabilním zázemí.
Vlastně se nic nestalo citlivým způsobem mapuje velmi složitý a spletitý systém vztahů rozšířený a deformovaný digitální dimenzí. Režisér Jan Vejnar a scenáristka Darja Miková zprostředkovávají vztah Žofie a Romana, který upadá do stereotypu. Roman problém ve vztahu řeší únikem do světa pornografie na platformě OnlyFans, což Žofie považuje za nepřípustné. Nalomená důvěra zastupuje nevyslovitelné pocity studu, konformity a odcizení. Žofie odmítá komunikovat, a tak ze vztahu utíká. Sebevědomí se snaží získat zpět online tvorbou erotického obsahu také na Óefku. Autorstvo současně prezentuje příběh Andrei, kamarádky Žofie. Andrea pracuje v korporátu, přivydělává si na OnlyFans a dříve účinkovala v reality show. Řeší otázky týkají se předpojatosti, sexuálního obtěžování a slut shamingu. I přes velké dosahy na sociálních sítích trpí osamělostí, ztrátou blízkosti a intimity. Pokouší se najít si svou pozici ve světě orientovaném na výkon a dokonalost. Tato premisa se stává východiskem k úvaze nad proměnou vztahů v době mediálního přesycení, komodifikace tělesna či lásky. Platformy se stále více infiltrují do našich životů na té nejintimnější úrovni. Dávají nám moc modifikovat naši identitu, budovat vysněný sebeobraz. Ovšem, mohou také měnit dynamiku našich vztahů a posouvat jejich hranice. Vlastně se nic nestalo vypráví o niterných a tabuizovaných otázkách lidské zranitelnosti a intimitě v době definované online prostorem.
Zahraniční díla: Pocitová spoušť
Smrt Dicka Johnsona je odvážný, hravý a křehký dokumentární snímek režisérky Kristen Johnson. Autorka se pokouší vyrovnat s nevyhnutelnou smrtí svého otce, jenž trpí Alzheimerovou chorobou. Film balancuje mezi spektakulárními obrazy a intimním loučením dcery s otcem. Dcera a otec vedou otevřené rozhovory o smrti, kterou společně demytizují. Tíživé téma umírání a truchlení Kristen Johnson pojímá svébytným způsobem. Inscenuje různé způsoby otcovy smrti, a dokonce uspořádá jeho pohřeb. Jde o způsob, jak převzít kontrolu nad neočekávaností smrti. Vzít její podobu, místo a čas do vlastních rukou a předejít šoku. Mezi často groteskními a hyperbolizovanými obrazy fiktivního úmrtí však sledujeme skutečné mizení, kontinuální ztrácení a proměny nemocného otce. Místy lze jen stěží rozlišit, zda je jedná o opravdový záznam smrti nebo zda je to jedna ze společných scének. Jednou Dick zkolabuje, jindy na něj pro změnu spadne klavír. Snímek je pozoruhodný důslednou prací s emocemi, nad nimiž má autorka kontrolu. Má šanci alespoň částečně určovat rytmus fatální ztráty. Dick Johnson se pomalu ale intenzivně vytrácí. Nakonec zůstává jen jeho tělo. Důsledkem nemoci pro něj již není možné hovořit. Smrt Dicka Johnsona je ovšem především oslavou života, vztahu mezi dcerou a otcem, a také otevřeným dialogem o smrti jako neoddělitelné součásti bytí. Odvážit se překročit pomyslnou hranici nevyslovitelného. Dovolit si truchlit ale také smát se, cítit chuť žít a zachovat si jemnost a hravost. Kristen a Dick Johnsonovi ukazují, jak se takové hodnoty mohou stát nástrojem pro zpracování nevyhnutelné smrti.
Gruzínská režisérka Dea Kulumbegashvila ve snímku April zprostředkovává studii ženského utrpení v patriarchálním světě. Na ploše takřka tří hodin autorka zkoumá ženská práva a tělo jako politické území, nad kterým ženy ztrácejí kontrolu. Poetiku April definují napjaté, zlověstné a niterně podmanivé obrazy nesoucí význam nad rámec dialogů. Rytmus snímku osciluje mezi několika extrémy. Pozorovatelné je pnutí mezi vysoce stylizovanými surreálními obrazy tělesného hororu přes estetiku observačních dokumentů až po slow cinema. Volba takového pojetí struktury snímku je velmi symptomatická a apelativní. Zblízka, se vší tíživostí a nepohodlím s protagonistkou sdílíme všechny nelidské momenty nastavené patriarchální společnost. Některé záběry jsou svou délkou iritující, jiné zase velmi explicitní. Tato frustrace je obrazovým komentářem ke stavu současné limitující společnosti. Kdyby byla práva žen nastavena spravedlivěji, podobné situace by nikdo z nás zažívat nemuselx.
Mimo kino/monitor
Loňskou debatu v tuzemské audiovizi považuji za zcela zásadní. Od utnutého projevu Darii Kascheevy o mateřství ve filmovém průmyslu přes debatu ARASu o pracovních podmínkách a udržitelnosti po vyostřenou debatu kolem podcastu Slast. Všechny tyto momenty propojuje snaha o rovné příležitosti a otevírání palčivých tématech. Tento veřejný dialog tvoří důležitý a potřebný prostor pro pečující a spravedlivý audiovizuální průmysl.
Honorable mention
Kniha Raving od McKenzie Wark je hravým prolínáním mezi teoretickým textem a pulzujícím světem ravu, disociace a touhy. Autorka akcentuje nutnost vzájemné péče, možnosti osvobození se ve světě útlaku, a oslavuje trans a queer bytí.
Ema Fischerová
I když jsem ještě nedohnala všechny resty za rok 2024, velká část toho, co jsem vidět stihla, mě nadchla. V loňském roce jsem s radostí sledovala hlavně tuzemskou produkci – vzniklo tu totiž vícero děl, která by obstála i v mezinárodním srovnání a nezdráhala bych se je označit za jedinečná.
Pomyslný film roku pro mě představuje Amerikánka režiséra Viktora Tauše. Přestože by se z pouhého popisu děje mohlo zdát, že jde o obyčejný příběh o traumatizované dospívající hrdince, výsledné mnohovrstevnaté dílo zanechává mnohem komplexnější dojem. Epizody z různých etap dívčina života propojuje výrazná výtvarná stylizace: syté (až přesaturované) barvy kostýmů i kulis nesou symbolickou hodnotu a pojí se ke konkrétním místům, postavám nebo jejich rysům. Výrazná mizanscéna tak staví samotného diváka do pozice zvídavého dítěte, které se jen snaží zorientovat v obsáhlém a proměnlivém filmovém světě.
Filmová adaptace původního divadelního představení si zachovala některé z teatrálních prvků, zatímco jiné přetavila do jedinečně filmové řeči. Komplexita výsledného díla se rodí právě z kombinace vícero mediálních principů: diskontinuálních střihových sekvencí, scénografie, která se blíží spíše výtvarným plastikám než běžným filmovým či divadelním kulisám, divadelních hereckých přednesů nebo barevnosti a pečlivého aranžmá obrazů.
Pomyslný – rozhodně však neméně zdařilý – protipól k Amerikánce tvoří snímek Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské. Kde může Amerikánka místy působit zbrkle a překombinovaně, volí dokument střídmější minimalistický přístup. Namísto pohyblivých saturovaných vzpomínek se zde setkáváme s černobílými fotografiemi a voiceoverem Lucie Jarcovjákové, která předčítá ze svých deníků. Obraz i fotografčin komentář divákům poskytují nový, svěží pohled na období československého socialismu. Tvorba Jarcovjákové nejenže dokumentuje cenné historické svědectví československé queer komunity, zároveň také zprostředkovává vzácný hlas člověka stojícího mimo mainstream.
Obzvlášť hodnotným se totiž dokument stává ve srovnání se současnou populární tvorbou tematizující naši historii. I když se filmy typu Vlny nepochybně opírají o podrobnou historickou průpravu, vždy se točí buď okolo zlomových událostí (srpen 68), nebo významných osobností (Bratři, Milada…), a ve výsledku tak příliš neobohacují způsob, jakým nad naším historickým dědictvím uvažujeme. Tasovská spolu s Jarcovjákovou vyzdvihují skupiny, které stojí mimo tento většinový diskurz, a otevírají tak prostor pro nové otázky a celkovou komplexnější dějinnou reflexi.
Michal Bartoš
Po každém ohlédnutí za uplynulým rokem v mém případě následuje prozření, jak málo věnuji času aktuální produkci, a každoroční příslib, že se konečně polepším. Ani v roce 2024 mi to nevyšlo, a tak má i první vybraný snímek své místo jen díky technické kličce v podobě několik měsíců opožděné distribuce v České republice.
Zimní prázdniny se vymykají vzorci amerických vánočních komedií. Namísto rodinných nebo romantických strastí sleduje snímek tři velice odlišné lidi, kteří si po dobu titulních prázdnin v sedmdesátých letech zbyli na internátním kampusu chlapecké školy v Nové Anglii. Nerudný učitel, mladistvý rebel a kuchařka, které nedávno zemřel sotva dospělý syn ve válce, pozvolna vytváří svoji vlastní netradiční zvolenou rodinu. Tu spojují různé druhy odcizení od kolektivu třídně i rasově jednotvárného internátu. Vzdálenost protagonistů od jejich okolí se následně zhmotňuje ve velkých bílých zasněžených plochách, které je dělí od zbytku města. Chladné exteriéry ale střídá dobová teplá barevná paleta oranžové a hnědé ve školních chodbách, která spolu s vyzněním filmu zahřeje u srdce mnohem víc, než sledování tuctových rodin okolo krbů v závěru libovolné americké klasiky.
Za zmínku z první poloviny roku pak stojí ještě debut Deva Patela Opičí muž, který co se týče nápadité bojové choreografie následuje v krvavých šlépějích série John Wick. Osobní důvody protagonisty ale doplňuje o mýtickou alegorii a výrazný třídní rozměr neférových soubojů muže ze slumu s vlivnými politiky a gangstery.
Jelikož jsem si jist, že snímek Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být bude (zcela zaslouženě) figurovat i v textech dalšího členstva redakce, dovolím si namísto toho vyzdvihnout pár dalších snímků uvedených na letošním ročníku karlovarského festivalu.
Podobně intimně jako portrét Libuše Jarcovjakové na mě zapůsobil celovečerní debut švédské umělkyně Victorie Verseau Trans Memoria. Z původně zamýšleného fikčního filmu inscenujícího setkání autorky se svojí nyní zesnulou kamarádkou Meril se v rané fázi natáčení stala polemika o paměti a stopách, které za sebou zanecháme. Na místo vlastní významné změny – thajskou kliniku, kde podstoupila změnu pohlaví – přivádí Verseau dvě trans herečky, které podobná operace teprve čeká.
Mísením videí z doby vlastní tranzice a současné reflexe všech tří žen zároveň vytváří komplexní obraz osobní zkušenosti a toho, jak přístup k péči afirmující genderovou identitu zachraňuje životy.
Do Varů si po Berlinale a Cinéma du Réel našel cestu i dokument Guillauma Cailleau a Bena Russella Přímá akce. Vyobrazení francouzské aktivistické komuny ve stylu slow cinema se vymyká tendenci podobná antisystémová hnutí a jejich činnost přikrášlovat nebo naopak apriori hanit. Přímá akce jako titulní strategie totiž spočívá v bezpočtu dílčích rutinních činností, od pasení komunálního dobytka po přípravu jídla pro stovku aktivistů. Samotný snímek se tak skládá z pár tuctů hypnotických záběrů statické kamery, které od publika vyžadují stejnou trpělivost, jako od svého subjektu.
Zcela opačný dojem, s o to silnějším politickým vyzněním, budí fikcionalizovaný portrét irské rapové skupiny Kneecap. Členové skupiny v něm provádí přímou akci po svém a stávají se díky své hudbě apoštoly irského jazyka a anti-imperialismu v Severním Irsku. Texty o sexu, ketaminu a útěcích před policií s sebou na jazykové rovině nesou pomalu obrozenecké ambice, které frenetická stylizace příběhu samozvaných feniánů přibližuje mladšímu publiku.
Na podzim se mi díky festivalu Mezipatra podařilo vidět na velkém plátně Osvícení televizí, snímek od režisérstva Jane Schoenbrun, v jehož tuzemské uvedení jsem doufal od květnové premiéry v USA. Příběh mladých queer lidí nacházejících útěk z dysforické reality, třebaže ji tak nejsou sami připraveni pojmenovat, ve mně nepřekvapivě rezonoval. V kontextu aktuálních debat o queer a trans reprezentaci v mainstreamových snímcích jako je Emilia Pérez mi přijde o to důležitější dávat platformu autorstvu, které nespoléhá v reprezentaci jen na klišé a nebojí se říct, že jsme se všichni někdy chtěli cítit jako Buffy nebo Faith.
Příjemným překvapením pro mě na Mezipatrech byla také projekce prvních dvou epizod chystané talk show Chi Chi na gauči. Streamovací služba České televize iVysílání je od roku 2022 útočištěm pro veřejnoprávní obsah s mladším a progresivnějším cílovým publikem, což je proti srsti mnohým lidem neznalým smyslu existence veřejnoprávních médií. Mnoho takových názorů padlo v průběhu Mezipater v souvislosti s podcastem Lindy Bartošové Slast, takže jsem se neubránil myšlence na pravděpodobné reakce a jejich rozvádění v DVTV, které nadcházející premiéra pořadu o queer životě a dragu přinese. Charisma svérázné moderátorky a jejího hoststva si jistě získá loajální diváctvo, přestože formát spoléhá zejména na přetrvávající fascinaci mladých lidí televizním bizárem.
Ze zážitků mimo kino ve mně utkvěly zejména dvě nezávisle vyvíjené hry. Tactical Breach Wizards jsem sledoval už v průběhu vývoje díky renomé vedoucího vývojáře Toma Francise. Stejně jako jeho dva předchozí tituly se i nová hra vyznačuje komickým tónem a důrazem na defenestraci jako herní mechaniku. Nejvíc si nová hra polepšila změnou z jednoho protagonisty na tým s rozličnými osobnostmi, jejichž dynamika dává víc prostoru charakteristickým důvtipným dialogům.
10 Dead Doves původně vzniklo jako krátký retro horor v kompilační hře Haunted PS1 Demo Disc: Spectral Mall, který tvůrci po úspěšném crowdfundingu loni vydali jako samostatný titul. Estetika adventur z nultých let, do kterých je příběh zasazen, dodává surreálnému hororu atmosféru, jako bychom narazili na zapomenutou adaptaci epizody Akt X. Podobně jako v epizodách zmíněného seriálu proti děsivým situacím kontrastují realistické, často komické dialogy ústřední dvojice, Marcuse a Seana. Jejich vztah a důvod, proč se vydali na cestu Apalačskou stezkou, průběžně vyplývá z flashbacků a posouvá samotný rámec příběhu.
Autor: Redakce
Editor: Martin Šrajer