Současný angloamerický, „civilizovaný“ svět je řízen a, dá se říci, i přímo podmíněn tendenci, která se snaží udržet trvalý stav lidského soužití a udržet ho v důležité rovnováze. Vhodným výrazem pro toto nastavení společnosti může být slovo pacifismus. Snaha svým postojem zabránit jakékoliv řetězové reakci následující po pomstychtivém jednání se zdá být nezpochybnitelnou cestou k lepšímu světu. Susanne Bier se však ve svém novém psychologickém dramatu snaží dokázat, že i v našich trochu artificiálně spoutaných životních podmínkách není možné uniknout budování nových a nových nebezpečných řetězců. Onen lepší svět, který se zdá být všude kolem nás, je pod jí nabízenými hledisky spíše velmi křehkou slupkou, jež přesouvá zdánlivou skutečnost do sfér společného ideálu. Stačí jediný moment a všeobecně přijímaný lepší svět se opět může zvrátit pouze v touhu po něm.
Susanne Bier (a její dvorní scénárista Ander Thomas Jensen) i svým novým snímkem pokračuje v zaběhnuté linii intimních melodramat, propojující individuální rodinné a vztahové problémy s teritoriálním přesahem a dodávající jim tak na naléhavosti i univerzálnosti. V těchto ambicích je možno číst překonávání komplexu z malé, takřka sousedsky založené země, svými reáliemi až popírající existenci možného konfliktu. Vnější dějiště se tak může stát roznětkou pro trýznivé a v daných podmínkách nepřirozeně vypjaté milostné drama (Bratři), nositelem konfrontace na základě silného kontrastu (Po svatbě) či, jak je tomu v tomto snímku, zrcadlem zvětšujícím podstatu vnitřního konfliktu poznamenaného dítěte na stěžejní problém současného člověka.
Jak vidno, Bierová v žádném případě neužívá exotické lokace samoúčelně a právě díky jejich vnášení může být nazvána režisérkou, která skutečně dokáže svými tématy překročovat hranice a bez potíží oslovit zahraniční publikum. Zvláště v tomto snímku dosahuje Bier v sepjetí obou světů nejhlubšího účinku, jelikož nachází odezvu v samotném nitru dvou stěžejních postav a paradoxně skrze nevyhnutelné zapojení do nového řetězce sebou nese i vysvobození z řetězce jiného.
V prvé řadě se jedná o postavu Eliasova otce, lékaře bojující v Africe kromě tropických nemocí i s ozbrojenou tlupou, vyřezávající nastávajícím matkám plody z těla. Krajně vypjatá a dynamická atmosféra jeho afrických misí výrazně kontrastuje s líně plynoucím až banálním životem v rodném Dánsku, do něhož se občas vrací a kvůli rozchodu s manželkou většinu času tráví sám na chatě v zálivu. Středoškolák Elias, který zná otce pouze z jeho odloučeného vegetování se tak snadno nechá zlanařit na stranu svého nového přítele Christiana.
Christian je postava, vnášející do příběhu ústřední konflikt zvláště brutálním způsobem. Vypořádá se s výrostkem, každodenně šikanujícího Eliase a hlásá nutnost odplaty takřka jako svoji životní filosofii. Rezignace je pro něj neomluvitelná prohra. Tento názor, zajímavým způsobem klíčící z otřesné zkušenosti smrti jeho vlastní matky, nebo spíše ze vztahu jeho nejbližšího okolí k této události, brzy nalezne živnou půdu na „selhání“ Eliasova otce. Pro něj je stěžejní vést své syny k bezkonfliktnímu jednání, a tudíž se nechá opakovaně udeřit obhroublým automechanikem. Pro Christiana není však důležitá morální výhra připočtená na stranu otce jeho spolužáka, ale nadále přetrvávající pocit vítězství na straně násilníka. A v tuto chvíli se společně s Eliasem rozhodne vzít situaci do vlastních rukou a dovést ji až k zničujícímu vyvrcholení, zatímco otec zpět v Africe zakusí, že Christianův nevyzrálý názor, brzy vnímaný jako patologická vada, má velmi blízko k základní přirozenosti člověka i přirozenosti jeho vztahu k druhým.
Precizně zkonstruované drama získává přednost i v tom, že i když se na plátně klasicky zhušťuje akce a graduje napětí, neslouží narůstající konfrontace k vyvolávání maximálního emočního účinku, ale k plastickému modelování výchozí problematiky na úrovni samotného diváka. Hlavní úloha proplétajících se linií slouží k tomu, aby přinesla vždy jinak natočený úhel pohledu na obě morální koncepce, avšak přesto ponechala prostor pro divákovo vlastní zhodnocení. Lepší svět skutečně nenabízí pevné stanovisko a nesnaží se divákovi vnutit názor. Pouze problematizuje otázku pádnými argumenty a teprve buduje vyzývavou rovnováhu mezi oběma stranami.
Když se ryska ustálí, přichází poslední dějství zpochybňující dokonce i pevnou hranici, která oba přístupy odděluje a zcela mění způsob tázání. Přestává už záležet na tom, za jakých podmínek je omluvitelné či žádoucí uchýlit se k pomstě, ale zda-li sebou prožitek msty přece jen nenese i určité ztotožnění s druhou stranou, očistu a prostor pro budoucí odpuštění. Poslední dějství totiž náhle postaví Christiana a Eliasovi rodiče do zoufalé konfrontace, v níž se obrací dosavadní role a nutnost konečné volby se tak stane nevyhnutelnou a vzhledem k zainteresování všech postav i stěžejní zkouškou charakterů. V tomto ohledu jsou zúročena i předchozí a ne tak palčivá dilemata a díky jejich otiskům do psychiky postav děj poměrně logicky dochází k závěrečnému řešení.
Bohužel však režisérka v závěru nedovedla odolat melodramatickým svodům a i přes jeho obhájitelnost se rozhodla využít rovněž možnosti navrátit téma předtím načrtnuté manželské krize a definitivně ji vyřešit. Soustředění na hlavní problematiku se tak v závěru tříští a žánrovými konvencemi se nebezpečně dostává na povrch, což může svádět k tomu, že řešení může být bráno odpoutaně od nitra postav a tím se jevit méně přijatelně. Rovněž využitím jedné v ději se častokrát opakující lokace byl děj popostrčen k rozhodujícímu okamžiku jedním z nejčastějších klišé rodinných dramat. Alespoň, že tato scéna disponuje hlubší emotivností, danou na povrch statickou, uvnitř však neobyčejně zformovanou postavou Christiana. A rozhodně i hereckým výkonem debutujícího Williama Jøhnka Nielsena, jenž dokázal obě složky působivě propojit a stvořit jak mrazivý, tak soucit a obdiv zasluhující charakter.
Film rovněž zaujme vytříbeným vizuálním ztvárněním, které navazuje na nejlepší tradici skandinávského filmu. Pocitová rovina postav je zvýrazňována atmosférou přírodního a povětrnostního rámce, avšak spíše v implicitním a intuitivním propojení, než v rozumově uchopitelné symbolice či ryzí expresivnosti. I když kamera Mortena Søborga občas dává vzpomenout na postupy skupiny Dogma svým intimním napojením na postavy, syrovost je vystřídána za profesionální zvládnutí světla a kompozice a to především ve scénách, v nichž se člověk jeví až jako podružný element. Rovinatá a nazlátlá dánská krajina navíc hned několikrát připomene vzdálenou africkou savanu, čímž se dospívá efektu zrušení hranic a vzdáleností, univerzality povznášející individuální situace.
Lepší svět již volbou tématu slibuje uchopení jedné z mnoha otázek zaktualizovaných dnešní civilizací. I když se jedná především o záležitost morálky, Bier nenabízí žádné kazatelské stanovisko, nýbrž jen zkomplikuje na počátku možná příliš jasnou volbu a snaží se pro ni najít jednoznačnější uplatnění. Na tomto hledání zručně konstruuje drama, jež dodává intelektuální reflexi přitažlivý a dynamický obal. Snímek tak nenabízí složitou analýzu, ta je skutečně ponechána až na divákovi, kterému se téma atraktivním způsobem otevřelo. I když ve snímku nakonec tradičně vyklenutý příběh vítězí nad sběrem argumentů a podnětů, přesto je s nimi nadále pevně spjat a soudržnost obou rovin je i navzdory oslabení zachována.
Nakonec ani nelze než souhlasit s americkými akademiky, jejichž kritérium silného příběhu s co nejhladším obloukem a aktuálnosti výpovědi o světě režisérka příkladně naplňuje (nominaci na Oscara získal i její film Po svatbě). Hlavní hodnotící měřítko tak nakonec závisí na vlastním divákově vztahu k danému typu dramatu, pro něž je důležitější stále přítomná výchozí myšlenka a emoce na obou stranách plátna, než autenticita a neokázalost.
Lepší svět Dánsko/Švédsko, 113 min., premiéra v ČR 24.2.2011 {SEARCH:In a better world}
Napsat komentář