Martin Dušek se již potřetí vrátil do drsně podmanivého severočeského kraje a podařilo se mu dovršit jeho jihlavský hattrick. Oběma jeho předchozím filmům (Poustevna, das ist Paradies – 2007, Ženy SHR – 2010), které se střídmostí nezaujatého pozorování zachytily životní horizonty obyvatel česko-německého pohraničí, se podařilo na festivalu získat hlavní cenu. V letošním vítězném domácím snímku K oblakům vzhlížíme Dušek opět neodolal údělu jedinců z vykořeněného kouta naší vlasti, jež jsou uzavřeni do svého těsného mikrosvěta a nevykazují žádnou schopnost ani touhu jej jakkoli přesáhnout. Tentokrát však nesplétá panoramatickou mozaiku z několika životních osudů, ale jako středobod si volí reprezentativního zástupce mladé a ztracené generace dnešního Mostecka.
Oddaného milovníka tuningu Ráďu si ovšem nevybírá si jako pouhého průvodce po svérázném světě automobilových fetišistů – naopak fenomén autotuningových srazů Duškovi posloužil jako vděčné ztělesnění úzkého horizontu, který Ráďa sám jen tak nepřehlédne. Na to je až příliš oslepen vulgárním pozlátkem, které zaměňuje za představu velkého světa, zatímco svět skutečný, otevřený trvalé seberealizaci, ubíhá kdesi mimo zorné pole. Skutečnost, že je Ráďa vyznavačem pouze vizuálního tuningu a samotné jádro pod karosérií a vypolstrovaným interiérem nemá daleko k vraku, samo vypovídá mnohé o jeho postojích k životu.
Nejvíce fascinující na Duškově čerstvém počinu je, jak dokáže skladbou obyčejných a nenápadných detailů vyčerpat na ploše pouhých šedesáti minut celý Ráďův život. Díky metodě trpělivé a vnímavé observace mohl režisér z velkého množství natočeného materiálu vydestilovat právě ty okamžiky, které odkrývají něco víc než pouhé všední úkony a kdesi na pozadí dějů postupně vytvářejí soudržný obraz celé jedné lidské existence. Objevily se reakce, že Duškova zvolená metoda je nehumánní, že využil své intelektuální nadřazenosti, aby mohl zesměšnit potenciálního adepta na životního ztroskotance. Já naopak z filmu žádnou zlomyslnou ironii necítím. Dušek naopak pečlivou skladbou prozíravě zvolených detailů a drobných situací dokázal překročit svůj charakteristický odstup, pro nějž se hodí označení bezcitná fascinace. Důraz na neustále přicházející momenty čekání, zachycené pohledy bez adresáta i převracející se dominance mužské a ženské iniciativy během srazů a mimo ně, to vše ukazuje Ráďovu životní situací v lidštějším světle a napomáhá ji přetvářet v neokázalou elegii. Film sice občas vyprovokuje pobavený úsměv, přesto ve výsledku dosahuje síly formanovského smutného povzdechu, který dokázal prohloubit obdobně povrchní životní tápání Černého Petra (1963) i Anduly z Lásek jedné plavovlásky (1965).
Rozhodně je smutné, že se jediný lidský život může vtěsnat se vším všudy do pouhé hodiny a ještě je plný opakujících se situací a dlouhých zámlk trapného či nerozhodného přešlapování. Výsledným dojmem je naprostá stagnace, neboť i když jakýmsi vývojem prochází alespoň Ráďův vztahový život, jeho nová životní partnerka je uváděna do naprosto shodných situací a dialogů, jako by v setrvačném soustrojí mladíkova života skutečně hrála roli kdykoli nahraditelné součástky. Nositelem lidštějšího přístupu je především podpovrchová kontinuita, jež propojuje jen zdánlivě náhodně zvolené situace a kterou Dušek dodal příběhu své postavy zřetelný směr a smysl. Pro Ráďu je jeho automobil středem světa, kolem tohoto ohniska je však kompletní vzduchoprázdno. Zanedbává kvůli tuningu vše, v čem nenachází naplnění, obětuje mu veškeré peníze, je ochotný překopávat svůj vztahový život, aby jeho automobilová vášeň nemusela ustupovat jiným ohledům. Dokonce ani není schopen v situacích, v jakých jej film zastihuje, mluvit o něčem jiném než o autech či továrních ještěrkách. V opačném případě mu nezbývá než bezradně mlčet. Ráďovým snem je získat uznání ve světě tuningářů, proto Dušek stěžejní pozornost věnuje jeho účasti na velkolepých soutěžních srazech. Zatímco poprvé se mu podaří zazářit mezi elitou, napodruhé už jakékoliv zadostiučinění chybí a zbývá jen dlouhý prázdný pohled k nočním oblakům, v němž se v tu chvíli odráží vše podstatné.
Ráďova setrvačná existence však pokračuje dál ve své jednotvárné jízdě, uvnitř auta s téměř prázdnou nádrží, které nutně potřebuje nové součástky, lak i kartáče myčky. Auta, jež na silnici už žádnou pozornost nevyvolá, v Duškově snímku však vzbuzuje jako působivý symbol lítost nad lhostejností či slepotou postavy vůči vlastnímu životu, který nezadržitelně směřuje ke krachu. K oblakům vzhlížíme je vlastně portrétem člověka spokojeně zakleslého v sebedestruktivním mechanismu. Duškovo „sociální drama“ i v observačním módu dokáže soustředěně vyprávět niterný příběh a přesvědčivě jej vést k emocionálnímu i myšlenkovému vyústění. Přesto má ambici tuto implicitní narativní linii překračovat a věnovat pozornost rovněž širším kontextům současného severočeského prostředí. Především prostřednictvím postav z Ráďova okolí vstupují do filmu témata matek samoživitelek, neperspektivní práce v zahraničí či pravicového extremismu. I když jde o nedopovězené útržky, jejichž přítomnost působí značně odstředivě, mají ve snímku své místo. Generační obraz se díky nim neuzavírá v nezodpovědném útěku do světa vyšperkovaných aut, ale představuje také druhou stranu – realitu, z níž je naopak takřka nemožné uniknout a před níž nestačí jen zavřít oči. Právě toto je svět, v němž musí nedospělé snění dříve či později skončit hořkým procitnutím.
{SEARCH:Tuček}
Napsat komentář