Letošní ročník jihlavského festivalu pro mě z hlediska filmových zážitků zůstal do značné míry velkou neznámou. Jako oddaný dobrovolník jsem totiž daleko více času strávil na „druhé straně“ a do kinosálu jsem se dostal velmi ojediněle. Místo toho jsem měl příležitost poznat, jak značné potíže může způsobit absence významného grantu. Letošní ročník totiž byl skutečně velkou improvizací, což nebylo těžké poznat ani pro lidi „z venku“. Nedostatek pracovních sil, poměrně zásadní technické i organizační problémy (některé projekce se posouvaly o více než půl hodiny), spoléhání na jazykové schopnosti návštěvníků festivalu z důvodu šetření na tlumočnících, i nouzově jednoduchá image. Festivalové budovy zahalily průhledné igelitové pláště, vlající v ostrém jihlavském severáku. Jejich výklad se zdál být skutečně velmi volný a oproti minulému roku se nepodařilo vytvořit tak jednotnou vizuálně-myšlenkovou koncepci.

To, že letošní festival skutečně pronásledovala smůla již od jeho příprav, dokládá i středeční rána pro již zavedené návštěvníky této události. V dopoledních hodinách totiž lehl popelem tradiční festivalový stan – hlavní základna, místo setkávání a nevázané zábavy. Pulsující srdce akce se tak rozptýlilo po městě a tím festival získal mnohem zdrženlivější a umrtvenější ráz.

Pro mnohé návštěvníky dokonce požár stanu působil jako určité zhmotnění symbolu tohoto ročníku – hořícího keře, vyjadřujícího především znepokojivý nepokoj, jenž zachvátil dnešní svět. Při festivalové znělce se tak po celý týden v sálech ozýval zasvěcený smích, i když  propojení motivu se skutečností bylo do jisté míry i mrazivé. Motiv prázdného nákupního košíku na plakátech pak jen doplnil poměrně pesimistické hledisko organizátorů ohledně směřování našeho světa. Až za vrchol nihilismu se dá pak považovat slavnostní zahájení a zakončení festivalu ve stylu potápějícího se Titanicu, na němž ještě hraje kapela a lidé tančí. V režii souboru Vosto5 však jako vždy šly všechny chmury stranou.

Přesto však pořadatelé všechny vyjmenované problémy zvládly s grácií a bravurou, festival si dokázal uchovat svojí důstojnost a do jisté míry působil ještě neformálněji, než bylo zvykem. Navíc bohatá škála doprovodných akcí a filmových sekcí neskýtala ani moc příležitostí ke kritickému reptání. Co se týče různorodosti zážitků a zajímavých zkušeností, těžko lze najít v historii festivalu obdobu. Šlo rozhodně o velmi přijatelnou satisfakci za nutné ústupky finanční situaci.

Co se týče filmové nabídky, v tomto ohledu nejsem tento rok příliš zasvěcen. Dokonce jsem neviděl ani jeden z oceněných snímků. Místo toho, abych dával dohromady všechny paběrky, které jsem za festivalový týden nastřádal, soustředím se pouze na jeden zajímavý fenomén. Letošní ročník se totiž objevila nová sekce s názvem Zoon politikon. Impulsem se stal současný trend na katedře dokumentaristiky FAMU, kde se objevila skupinka tvůrcu, kteří se rozhodli zatočit se zakořeněnou apolitičností tamnějších počinů. Jihlava nabídla poměrně komplexní a možná i vyčerpávající přehlídku pěti děl – vesměs portrétů současných politických osobností našeho národa.

Během diskuzí bylo několikrát opakováno, že na katedře vzniká jakási vlna tvůrců, pro něž je politika vděčnou látkou. Zajímavý určitě byl značný rozptyl, jímž mladí režiséři k této tématice přistupovali. Přesto však nelze nevytknout viditelně malou obratnost všech zúčastněních v politickém dění. Místo filmů o politice, či filmů s politickým názorem vznikly spíše observační filmy o politicích, v několika případech i bez jasného záměru. Označení „Nová vlna“ je tak spíše nafouknutou bublinou, možná s optimismem řečeno teprve zárodkem něčeho zásadnějšího. Alespoň některé počiny v sobě nesou určitý příslib do budoucna.

Rozhodně největší publicitu si vysloužil půlhodinový snímek Jana Látala Paroubkové. Do jisté míry i proto, že na projekci s notnou dávkou odvahy i sebevědomí dorazil sám zobrazený protagonista s chotí. Místo portrétu kontroverzního politika však snímek nabízel odlišné téma – obecnější rovinu toho, jak funguje vytváření mediálního obrazu. Paroubek je ve filmu spíše vnímán jako oběť – hromosvod nepojmenovaného a vnitřně přítomného vzteku mladých lidí (bohužel nám komplikující otázka dalších generací z filmu nějak vymizela), do jehož obrazů se svým způsobem projektuje každý z nás.

Režisér se přiznal, že je v politických otázkách naprosto negramotný a že klíč k uchopení filmu přinesl až spásný nápad. Bohužel, dle mě šlo stále o nápad z nouze. Snímek je postaven na čtyřiceti stažených fotografiích, z nichž si řada oslovených vybírá „svého“ Paroubka. Po zbytek filmu pak tvůrce suchopárně přesvědčuje o tom, že je jeho výchozí teze správná. Když nakonec přidává i rozhovor se samotným politikem v jeho soukromí, ztrácejí jeho otázky jakýkoliv smysl v kontextu díla. Problém značné repetitivnosti filmu nakonec dokázal hutně odhalit mladík, který po politikovi jako první mrštil vejce. Ten zásadní problém vztahu lidu k Paroubkovi dokázal chytře vyjádřit pár větami a vše korunoval velmi výmluvným a neokázale geniálním a spontánním činem. Poté, co mrštil vajíčko po počasí a dosáhl tak samotné podstaty problému, se zbytek začal jevit jako omáčka, jež nedokáže v žádném momentu podobně uhodit hřebíček na hlavičku.

V páru s Paroubkem byl promítán i portrét dnes poněkud upozaděného politika Vladimír Špidla: Běžec na svém místě. Viktor Portel oproti svému kolegovi načrtává výrazně osobní portrét, snažá se najít rovnováhu mezi veřejným životem svého osamělého běžce a jeho ne tak na „odiv“ vystavenou podobou. Přitom nijak nezastírá své sympatie k bývalému premiérovi s přijatelnými ideály, jenž však stále naráží na své omezené možnosti k jejich prosazení. Jakmile Portel ve filmu odkryje i jeho slabé a lidské stránky, dosahuje portrét až donkichotských kvalit a nabízí zajímavý prostor pro soucit navzdory ironii. Mladému tvůrci se tím podařilo poměrně přesně vyjádřit Špidlovu roli v české politice a zachovat si názorové stanovisko. Navíc snímek v konkurenci vynikl vynikajícím nápadem. Špidlova politická evoluce je totiž podána jednoduchými animovanými vložkami, znázorňujícími polistopadový vývoj politické scény  jako běžeckou dráhu. Tak výstižný, neotřelý a zábavný pohled na tuto sféru jsem dlouho neviděl. Jde o jasný důkaz toho, že právě v jednoduchosti, neokázalosti a jasné vůli k vyjádření tkví síla.

Druhý blok s trojící snímků zahájila Apolena Rychlíková snímkem Hájek na zámku, Petr v podzámčí. Rovněž se rozhodla vykreslit portrét výrazné politické osobnosti, tentokrát kancléře prezidenta republiky Petra Hájka. Nakonec však střet s touto personou dovedl sympatickou tvůrkyni do autu a Hájek si jednoduše nakreslil svůj vlastní autoportrét. Film z toho důvodu není těměř ničím jiným než líně plynoucí řekou jeho kontroverzních ultrakonzervativních názorů a většinovou společností nepřijatelných bonmotů. Dokumentaristka přitom většinou jen naslouchá a nenachází odvahu či argumenty k jakékoliv konfrontaci. Snímek tak pomalu skomírá bez jediného oživení. Může nanejvýš na tuto postavu neznalé upozornit, jinak ji zachycuje ve stejné jednorozměrnosti, jako činí klasická média. Čtyřicet minut je pro takto zvolený přístup (režisérka si prý přála nabídnout portrét Hájka skrze jeho instituci, bohužel jsem ve filmu nevnímal výraznější náznak tohoto záměru) přeci jen příliš dlouhá doba.

Blok uzavřely dva snímky, zabývající se současným pohledem na problém vysídlení Němců. I přes velmi odlišný vztah k tématu se nakonec až překvapivě doplňovaly. Dá se až říct, že kdyby nebylo Martina Duška, počin Petry Nesvačilové Řekni, kde ty Němci jsou by ztratil velmi důležitý argument,  který ji při tvorbě snímku tak nějak unikl. Snažila se totiž svým příspěvkem vyjádřit, že jakkoli je otázka Benešových dekretů v dnešním Německu stále živá a kontroverzní, pro skutečné pamětníky události již jde o dávno překonanou minulost. Dokonce si zvolila i průhlednou metodu jasné konfrontace – dva staříci kráčejí po pozemcích bývalé vesnice, jejíž základy dávno zmizely v lesním podrostu, a vzpomínají na děvčata, sousedy, mládí. Nad poválečným chováním Čechů jen mávnou rukou. Do toho náhle vpadne postava silně obézního poslance evropského parlamentu Berndta Posselta, kterou se režisérka rozhodla pojmout jako monstrózní karikaturu.

Jednoduchá a jednoznačná myšlenka se však rozplývá právě kvůli přemrštěné pozornosti na tohoto zapáleného zástupce mladší generace, jenž si na sudetském problému vytvořil svoji politickou kariéru. Do toho kamera doslova nasává nepodstatné detaily, interakce s postavou Posselta je založena téměř celá na improvizaci, čímž je jen posilován pocit absence jakékoliv koncepce. Přesto ani při odhalení východiska nelze říci, že by byla silně zjednodušující myšlenka nějakým způsobem přesáhnuta či vůbec obhájena. Na to byly hlavní postavy až příliš extrahované z celku. I když dílo působilo živě a bylo obratně natočeno, nakonec minulo svůj cíl. Otázka jedné z divaček, o čem to dílo vlastně mělo vypovídat, se bohužel stala nevyhnutelnou.

Naopak Martin Dušek ve svém filmu Mein Kroj neoperoval s problematickým apriorním konceptem a založil svůj náhled na sudetskou otázku na čisté provokaci, jejíž následky nemohl dopředu znát. Vlastně mu ani nešlo o to, nějak se zabývat problémem vývoje vztahu k tomuto tématu u našich západních sousedů. Spíše si na počátku zábavně pohrával s otázkou, co je to vlastně kroj, předci, historická kontinuita, vykořeněnost. Když však dorazí pro odpovědi na sudetoněmecký sjezd ve svém umělém kroji, který je jakousi kompilací parodující identitu středoevropského člověka, reakce jsou překvapivé a bezprostřední. Dochází k zajímavé konfrontaci se všemi generacemi i zástupci zákona. Právě v ní Dušek našel východisko z pasti, do níž se dostala jeho spolužačka. Na ploše pouhých několika minut se zajímavě a autenticky ukázal různorodý vztah k dávné křivdě, který sice do jisté míry potvrdil její tezi, ale bohužel zcela nezávisle na její osobě.

Dušek, i přes jistou ztrátu souvislosti s původním, spíše bizarním nápadem, na tomto snímku prokázal svoji bezprostřednost, vnímavost, odvahu, otevřený vztah ke kontextu a vývoji situací, vzácný smysl pro vyhmatávání absurdity. Právě proto si vysloužil nadšený potlesk a z mé strany i naděje, že tato první salva angažovanějšího přístupu famáckých dokumentaristů nebude jen výstřelem doprázdna. Uvidíme na příštím ročníku festivalu. Dle reakcí tvůrců na dotazy lze prozatím říct, že i ve svém dalším směřování nehodlají ze započaté cesty uhýbat.

Články obsahující informace o Jihlava:

MFDF Jihlava: Masterclass Petera Kubelky
4. 11. 2011 – 23.37

Jak Jihlava objevila novou "novou vlnu"
1. 11. 2011 – 0.32

Vítězné snímky MFDF Jihlava
31. 10. 2011 – 17.46

Co nabídne patnáctý ročník MFDF Jihlava
16. 10. 2011 – 22.47

další články...

Nyní Žižek společně s režisérkou výše zmíněného snímku Sophií Fiennes dokončil natáčení dalšího celovečerního opusu s názvem The Perverts Guide To Ideology. Jedná se o britsko-irskou koprodukci, na níž se podílí například fond BFI či televizní stanice Channel 4.

Tentokrát moderní guru psychoanalýzy nebude zkoumat otisky našich traumat na filmovém plátně, jimž musíme během sledování filmu čelit. Zaměří se na jinou oblast zájmu tohoto teoretického směru – ideologickou manipulaci. Opět poskytne bohatý filmový materiál, na němž bude dokazovat mechanismy filmového aparátu, které nevědomě formují naše přesvědčení a praktiky. Podle Žižka jsou ideologií nevědomé fantazie, které neustále strukturují náš každodenní život. Mínění člověka téměř nikdy nemůže být míněním přímým, vždy je již zprostředkované někým či něčím jiným. A právě film může posloužit jako velmi názorná ukázka tohoto procesu, protože je v dnešním světem jedním z hlavních producentů ideologické bariéry mezi námi a realitou.

Zajímavý a odlehčený výklad bude opět probíhat v dekoracích inspirovaných významnými filmy. Žižek se například ocitne ve světě Taxikáře, muzikálu Za zvuků hudby, Temného rytíře, Triumfu vůle a dokonce i na palubě Titanicu. Přesto i v tomto případě bude nutné dopředu počítat s tím, že více než o filmech samotných se dozvíme o nás divácích a nyní navíc i o podstatě samotného světa kolem nás. V tomto je psychoanalytický přístup, jenž hledá na filmovém materiálu již předem stanovené odpovědi z mimofilmové sféry nekompromisní. Den, kdy opět z pláten tyto odpovědi zazní v  podmanivém přízvuku Žižekovy angličtiny prozatím stanoven není.

Zdroj: Cineuropa.org

Články obsahující informace o Žižek:

Aktuálně: Slavoj Žižek opět perverzním průvodcem
23. 10. 2011 – 21.08

Je to proto, že se festival připojil k výzvě za propuštění íránského režiséra Džafara Panafího a jeho případu věnoval jak plakát, tak znělku Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. Ty pracují s mnohovýznamovým symbolem hořícího keře, odkazujícím k neklidu kolem režisérova osudu, letošním sociálním nepokojům, nehynoucímu lidskému zápalu pro věc či společensky burcujícímu sebeupálení.  V české premiéře tu bude jistě s notnou dávkou emocí uveden Panafího nejnovější počin natočený v domácím vězení pod názvem Není to film.

Patnáctý ročník se však bude točit i kolem další významné osobnosti světové kinematografie, Cenu za přínos světové kinematografii si zde totiž převezme italský režisér a scénárista Vittorio de Seta. Jeho filmografie není příliš obsáhlá a dokumentární snímky jsou v ní především záležitostí padesátých let. Do mezinárodního podvědomí jej dostal polodokumentární snímek z roku 1960 Bandité z Orgosola o chudých sardinských pastevcích ovcí, do něhož obsadil tamní neherce. Film mu na benátském festivalu vynesl cenu pro nejlepšího debutujícího režiséra.

Osobní přítomností poctí festival i španělský tvůrce Basilio Martín Patino, jehož nejvýznamnější snímky budou festivalem uvedeny v samostatné retrospektivě, sahající až do šedesátých let. Tehdy Patino začal točit inovativní dokumentární díla s výrazným kreativním nábojem, v nichž zejména mapoval dějiny a epizody občanské války s důrazem na kritiku diktátorství. Není divu, že se často ocital v hledáčku cenzurních orgánů Francova režimu.

Letošní ročník přijde i s několika organizačními a programovými novinkami. Ojedinělým projektem je Inspirační fórum, v jehož rámci se setkají na festivalu přítomní filmaři se čtyřmi výraznými  a odvážnými osobami různých profesí (výtvarné umění, literatura, věda) z různých koutů světa. Společně budou hledat a iniciovat témata, která dosud nebyla zpracována dokumentární tvorbou. Fórum je rozděleno do tří částí, z nichž pouze první bude veřejná.

Další novinkou je soutěžní výstava plakátů filmových festivalů z let 2010-2011, věnovaná velkým i malým festivalům  ze všech kontinentů. Vítěznému festivalu bude věnována retrospektivní výstava plakátů v roce 2012 a udělena bude i cena diváků. Plakáty budou ke shlédnutí v Oblastní galerii vysočiny (akreditační centrum).

Aby toho nebylo málo, uskuteční se v rámci MFDF díky spolupráci s ČRo i nultý ročník přehlídky tuzemských i zahraničních rozhlasových dokumentů (27. – 29. 10. v sále DIOD). Vybráno bylo 13 pořadů a několik ukázek. ČRo se tento rok bude podílet i na lahůdkovém a nevšedním hudebním programu (punkový šanson Hugo Paczolta, taneční elektronický projekt Elektroakustický Floex).

Nyní se konečně dočkáváme k nabídce soutěžních sekcí. V hlavní soutěži o nejlepší světový dokument Opus Bonum soupeří letos 16 počinů vzniklých za poslední dva roky. Rozpětí je opět veliké – od experimentální filmové poemy o problematice uchování paměti Archa ráje (Marcelo Felix, Portugalsko), přes groteskní portrét o detektivovi, suplujícím v patnáctimilionové Kalkatě roli neschopné policie (Bengálský detektiv – Phil Cox, VB/Indie), syrový příběh tří dívek z východní Evropy, jejichž hledání lepšího života skončilo v Německu pod nadvládou pasáků (Dopis z Německa,Sebastian Mez, Německo), až po drásavé a velmi osobní téma blížící se smrti.

Poslední problematika je hlavním námětem dvou snímků – belgického Epilogu režiséra Manna Lanssense, o matce tří dětí, která připravuje rodinu na svoji blížící se smrt. Poetičtější a možná i optimističtější nádech bude mít indický film Na schodech (režie: Rajesh S. Jala) o vdově, odcházející do posvátného Varanasí čekat na vlastní úmrtí a právě zde ukončit i koloběh věčné reinkarnace. Jinde to totiž není možné.

Velmi originálním pohledem na značně vytěžované téma války mexické narkomafie bezesporu bude snímek Noční hlídač (Natalia Almada, Mexiko/Francie), jež nabízí až surrealistickou procházku se zasvěceným znalcem po utěšeně se rozšiřujícím hřbitově s opulentními hrobkami.

Podobný způsob metafory nabízí i film Zámek (Massimo D´Anolfi a Martina Parenti, Itálie) zasazený do prostředí letiště, kde se neustále testují nová bezpečnostní opatření. To se stává symbolem západního světa, který se posedlostí z vlastní bezpečnosti vzdává hodnot individuální svobody. Naopak až vědeckou hodnotu má etnograficky laděný snímek Sipo´hi (Sebastián Lingiardi, Argentina) zachycující legendy a mýty ohroženého jihoamerického kmene.

Sekce Mezi moři, v němž soutěží dokumentární snímky ze střední a východní Evropy rovněž hýří pestrostí. Gruzínský snímek Bakhmaro (Salomé Jashi) je portrétem staré cihlové budovy, která se stává modelem celé země a zároveň Noemovou archou, rumunsko-polská Cesta na onen svět (Anca Damian) naopak užívá různých animačních technik, aby odvyprávěla absurdní příběh Rumuna, který zemřel v polské věznici na následky hladovky.

Výstředností zavání i bosenský Film z mobilu (Nedzad Begovic), vizuální deník muže středního věku s absurdním obrazovým uvažováním natočený na mobilní telefon. Andrea Slováková na festivalu uvede svůj filmový esej Nadohled na téma klasických a postmoderních dohlížecích mechanismů, přibližovaných osobami bývalých tajných agentů i vězňů.

Odlehčenější podívanou slibuje letošní bulharský festivalový hit – snímek Pravidla svobodného života (Tonislav Hristov) jenž je strhující dokumentární komedií o čtyřech svobodných mužích, kteří hledají v Helsinkách lásku. Polský film Ukolébavka z Phnompenhu (Pawel Kloc) sleduje s obdobným ironickým odstupem příběh kambodžské alkoholičky a jejího chronicky chudého izraelského přítele, kteří se starají o děti, aniž jsou schopni se postarat sami o sebe,

V sekci Česká radost se lze setkat jak s již renomovanými jmény, tak s možnými budoucími přísliby. Filip Remunda zde například uvede film Epochální výlet pana Třísky do Ruska, ironické svědectví o rusko-českých vztazích z pohledu venkovského učitele, jenž se vydává po stopách svého dědečka – legionáře až na Sibiř. Martin Mareček se vydal s kamerou ještě dále, až do africké Zambie, kde sleduje české odborníky, instalující v chudé zemi solární panely, a skrze ně i střet dvou mentalit. Jeho film nese výstižný název Pod sluncem tma. Premiéru bude na festivalu mít i nový opus Karla Vachka Tmář a jeho rod, který sám označuje za „filmový román“, v němž zkoumá hranice mezi niternou a institucionalizovanou vírou v Boha, mystikou a magií, vědou a mýtem.

Z počinů méně známých tvůrců, kteří mají šanci překvapit, stojí za zmínku především film Jakuba Wagnera Povídky malostranské po 130 letech, v němž se snaží transformovat klasické literární dílo do dnešního prostředí Malé Strany, hledat podobné typy obyvatel, pomíjivost času, i to co zůstává obecně platné. Jan Foukal se rovněž zabývá proměnami české mentality v čase ve snímku The Making Of, v němž reflektuje proměnu revolučního ducha po dvaceti letech svobody, rekonstruuje listopadové události roku 1989 a dává je do kontrastu s oslavami jejich výročí, jež se stalo jakousi prázdnou a přehnanou hrou na revoluci.

Z tohoto letmého výběru je zřejmé, že letošní festival opět s přehledem uspokojí sebenáročnějšího návštěvníka. Navíc s přihlédnutím k doprovodnému programu, bezkonkurenčnímu v ohledu k předcházejícím ročníkům, je teprve zaděláno na několik dní přeplněných dojmy. Na závěr tedy alespoň přidám ještě jeden typ z oblíbeného divadelního stanu. Kromě již tradičního humoru neúnavného souboru Vosto5 totiž tentokrát uspokojí i náročnějšího filmového myslitele. Katedra střihové skladby z FAMU v čele s Martinem Čihákem zde totiž předvede autoský projekt Kinéma – spojení světelných obrazů, loutek a kontextu českého myšlení o filmu od jeho prehistorie až po komunistickou éru. Proč takhle nezajít za mrazivého večera do teplé náruče přeplněného stanu a nesetkat se zde s prorokem Purkyněm, bezúčelným poutníkem Hackensmiedem či ke kulturněpolitickým hodům přizvaným Nezvalem?

Zdroj: preskitt MFDF Jihlava

Články obsahující informace o Jihlava:

MFDF Jihlava: Masterclass Petera Kubelky
4. 11. 2011 – 23.37

Jak Jihlava objevila novou "novou vlnu"
1. 11. 2011 – 0.32

Vítězné snímky MFDF Jihlava
31. 10. 2011 – 17.46

Co nabídne patnáctý ročník MFDF Jihlava
16. 10. 2011 – 22.47

další články...

]]> http://www.indiefilm.cz/2011/10/16/co-nabidne-patnacty-rocnik-mfdf-jihlava/feed/ 0 http://www.indiefilm.cz/2011/10/07/aktualne-bernardo-bertolucci-opet-na-reziserskem-kresle/ http://www.indiefilm.cz/2011/10/07/aktualne-bernardo-bertolucci-opet-na-reziserskem-kresle/#comments Fri, 07 Oct 2011 19:37:43 +0000 Jakub Jiřiště http://www.indiefilm.cz/?p=10119 Je to už plných osm let, kdy byl do kin uveden zatím poslední Bertolucciho snímek Snílci, který již zaváněl určitou dávkou bilance a nostalgie, přehodnocením vlastních buřičských počátků, v němž anarchismus vystřídal ironický nadhled, uvolněnost i něha. To však neznamená, že by film nechtěl šokovat, to by asi Bertolucci zradil sám sebe. Zároveň se Snílci staly i svéráznou a inteligentní poctou kinematografii podloženou úctyhodným odkazovým aparátem. Přesto netradiční rozvolnění narace a důraz na tělesnost působil na širší publikum a kritiku stále natolik radikálně, že film uznávaného režiséra rozhodně nebyl přijat jednoznačně, spíše s neskrývanými rozpaky.

Od této se Bertolucci snažil dovést k realizaci historickou romanci z 16. století s ústřední postavou hudebního skladatele a vraha Carla Gesualda a tím navázat na svou linii velkých pláten obklopujících dramaticky vděčné historické osobnosti. Od tohoto pondělí však začíná realizovat komornější příběh s názvem Io e Te (Me and You), adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Niccola Ammanitiho.

Protagonistou je čtrnáctiletý chlapec Lorenzo strádající problematickými vztahy se svoji rodinou a širším okolím. Proto se rozhodne ztrávit zimní prázdniny ukrytý ve sklepě domu, zatímco rodiče mají za to, že absolvuje lyžařský výcvik. Bertolucci se vyjádřil, že mu přijde trochu problematické adaptovat příběh, který již přečetlo na půl milionu čténářů, avšak věří, že se mu podaří v předloze najít skrytá tajemství a nabídnout tak i jim nový zážitek.

Natáčení již předcházel rozsáhlý a pečlivý konkurs na hlavní představitele. Nakonec se na plátnech objeví dosud neznámí Jacopo Olmo Antinori a Tea Falco v roli jeho rebelantské a drohově závislé  nevlastní sestry, která výrazně naruší kýžený azyl.

S ohledem na dosavadní Bertolucciho filmy stojí za pozornost i fakt, že nejde o „nadnárodní“ snímek v široké koprodukci, ale o ryze italské dílo. Navíc režisér po více než  30 letech natáčí film ve svém mateřském jazyce. Netradiční je i délka natáčení, jelikož snímek se do kin má dostat až roku 2013.

Tato lhůta však není způsobena ani původně ohlášenou touhou natočit film ve 3D formátu (jak bylo ohlášeno v květnu). Nedávno dokonce označil tento způsob natáčení za vulgárně komerční a příliš drahý. Velmi zajímavý obrat v pár měsících (snad velký tvůrce náhodou nenarazil v onom mezidobí na film V peřině, což by mohlo být jedno z opodstatnění). Vzhledem k obsahu filmu je docela obtížné si představit, jak by tento postup byl organicky do vyprávění začleněn – snad v souvislosti s dívčinou drogovou závislostí?

Je otázkou, jak se tvůrci takových klasik jako Konformista či Poslední tango v Paříži podaří navázat na svoji úctyhodnou filmařskou dráhu. Komorní snímek, odehrávající se takřka celý v jediné lokaci, působí spíše jako vykročení novým směrem či v horším případě jako usazení neúnavného světoběžníka. Pro ty, co nechtějí čekat až do dalekého data premiéry, je možné sehnat si snímek Jáma (I´m Not Scared, režie: Gabriele Salvatores) z roku 2002, adaptaci emotivní předlohy stejného autora, která nese podobné atributy – chlapec uvězněný v hluboké jámě, nedorozumění mezi dětmi a rodiči – dvěma neslučitelnými světy.

Zdroje: Cineuropa. org a Indiewire.com

Články obsahující informace o Bertolucci:

Aktuálně: Bernardo Bertolucci opět na režisérském křesle
7. 10. 2011 – 20.37

Cannes 2010: Sekce Quinzaine des Réalisateurs
9. 5. 2010 – 21.59

DVD a Blu-ray tipy na duben
31. 3. 2010 – 18.36

Evropská kinematografie dominovala i v ostatních kategoriích – speciální cenu poroty získal rovněž docela překvapivě dosud příliš neoslovující režírující herečka Julie Delpy za osobitou a mírně nostalgickou rodinnou komedii Skylab. Naopak velké šance nakonec proměnil již renomovaný  řecký filmař Filippos Tstitos za ocenění pro nějlepšího režiséra a herce. Jeho tragikomický snímek Unfair World o idealistickém policistovi mu konečně vynesl první výraznější ocenění.

Doma zůstala tentokrát i cena pro nejlepší herečku – Maria León oslovila svým výkonem v srdcervoucím a vskutku mainstreamovém příběhu dvou sester ohrožovaných občanskou válkou The Sleeping Voice. Asociace FIPRESCI nakonec ocenila dle ohlasů snad největšího adepta na hlavní cenu, výjimečné portugalské drama Blood of My Blood, nabízející ukázkově vyhrocené melodrama podbarvené silným sociálním akcentem.

Mimo evropský kontinent tentorkát putovala pouze cena za nejlepší scénář. Získal ji Hirokazu Kore-eda za japonský poetický snímek I Wish o dvou bratrech, které po letech odloučení opět spojí nová linka rychlovlaku.

Přehled oceněných:

ZLATÁ MUŠLE
The Double Steps; režie Isaki Lacuesta (Španělsko, Švýcarsko)

ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY
Skylab; režie Julie Delpy (Francie)

NEJLEPŠÍ REŽIE
Filippos Tsitos za film Unfair World (Řecko)

NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ
Hirokazu Kore-eda za film I Wish (Japonsko)

NEJLEPŠÍ KAMERA
Ulf Brantas za film Happy End (Švédsko)

NEJLEPŠÍ HEREC
Antonis Kafetzopoulos za film Unfair World (Řecko)

NEJLEPŠÍ HEREČKA
Maria León za film The Sleeping Voice (Španělsko)

KUTXA NEW DIRECTORS AWARD
The River Used to Be a Man; režie Jan Zabeil (Německo)

SPECIÁLNÍ UZNÁNÍ
A Beautiful Valley; režie Hadar Friedlich (Izrael, Francie)
Still Life; režie Sebastian Meise (Rakousko)

CENA SEKCE HORIZONTY
Las Acacias; režie Pablo Giorgelli (Španělsko, Argentina)

SPECIÁLNÍ UZNÁNÍ SEKCE HORIZONTY
Stories That Only Exist When Remembered; režie Julia Murat (Argentina, Brazílie, Francie)
Miss Bala; režie Gerardo Naranjo (Mexiko)

CENA PUBLIKA
The Artist; režie Michael Hazanavicius (Francie)

EUROPEAN FILM AWARD
Where Do We Go Now?; režie Nadine Labaki (Libanon, Francie)

EUSKALTEL YOUTH AWARD
Wild Bill; režieDexter Fletcher (Velká Británie)

SERBITZU ZINEMIRA AWARD
Two Brothers; režie Imanol Rayo (Baskicko)

Zdroj: Cineuropa.org

Články obsahující informace o San Sebastian:

Aktuálně: Dostává kurdská kinematografie svou šanci?
18. 11. 2011 – 13.45

Kontroverzní vítěz Zlaté mušle
26. 9. 2011 – 20.47

Ocenění z torontského festivalu
20. 9. 2011 – 20.01

MFF San Sebastian - 16 adeptů na Zlatou mušli
5. 9. 2011 – 11.49

další články...

Jedním z těch, kteří napomáhali opětovnému rozběhu kinematografie, byl i režisér Nae Caranfil, točící však ještě před zmíněnou krizí. K novému proudu přispěl komedií Filantropica, satiricky vykreslující kapitalistický zázrak v porevolučním Rumunsku a jeho absurdní dopady. Výrazná reklamní estetika a trochu efektní „pozlátko“ jej však už tehdy vzdalovali od tvorby jeho souputníků. Přesto však nechyběly přesně namířené ironické postřehy, které pod slupkou divácké přístupnosti vytvářeli poměrně trefnou sondu do rozpolcené rumunské společnosti dnešních dnů.

Naopak novou éru již zcela vyjadřuje „únikové téma“ průkopnických filmových počátků zachycených v rozmáchlém a výrazně vlasteneckém kostýmním velkofilmu Nakonec zůstane ticho. Přestože oba předchozí filmy zrovna nepatřily mezi festivalové stálice, podařilo se Caranfilovi nyní rozběhnout produkci s opravdu mezinárodními parametry. Snad proto, že se z hlediska návštěvnosti jedná o miláčka rumunského filmového publika. Jeho nový film Closer to the Moon, jenž se právě začal natáčet v Bukurešti, se totiž může opřít o taková herecká esa, jako je Vera Farmiga (Sirota, Lítám v tom) a Mark Strong (Sunshine, Hvězdný prach).

Rozpočet snímku se šplhá až k 7 milionům dolarů. Stejně jako v předchozím spektáklu i zde se Caranfil opírá o skutečnou událost z rumunské historie. Poodkryje totiž divákům zákulisí jedné z největších evropských bankovních loupeží všech dob. R. 1959 pět mužů a jedna žena, kteří měli důležité konexe jak s komunistickou stranou, tak židovskou komunitou, vyloupili Rumunskou národní banku. Po dvou měsících vyšetřování byli dopadeni a donuceni hrát v propagandistickém filmu o jejich zločinu, poté byli muži popraveni a žena uvězněna. Po pětiletém žaláři emigrovala do Izraele.

Snímek nesl zpočátku název Alice in Comradeland, již roku 2007 Caranfilův scénář získal grant ve výši 600 000 Euro od Národního filmového centra, přílišné náklady však odsunuly realizaci o čtyři roky. Zajímavý je i původ nového názvu, souvisí totiž s prosbou jednoho z protagonistů, aby ho místo popravy vyslali do vesmíru.

Vera Farmiga samozřejmě ztvární jedinou ženu z lupičské tlupy a Mark Strong zúročí své výsadní postavení jako bývalý kriminalista, jenž se stává hlavním organizátorem celého projektu. Obě postavy pojí bývalý románek, který nezůstal bez následků – celou situaci tak komplikuje i to, že ženská hrdinka je také matkou. I zbytek obsazení  spoléhá na zahraniční posily, jedná se však o evropské herce vedlejších rolí. Známější bude snad Harry Lloyd ze seriálu Hra o trůny.

Jelikož tak nákladný snímek překračuje prostředky rumunské kinematografie, točí se v koprodukci s Francií a Polskem, jeho jazykem však bude angličtina. S premiérou se počítá až na rok 2013.

Zdroj: Cineuropa.org

Články obsahující informace o Rumunsko:

Mezinárodní filmový festival v Soluni svým programem úspěšně láká na řecký film
26. 10. 2011 – 21.12

Co nabídne patnáctý ročník MFDF Jihlava
16. 10. 2011 – 22.47

Aktuálně: Rumunský spektákl á la Caranfil no. 2
23. 9. 2011 – 19.58

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

další články...

Diváci mohou rozdělovat své sympatie mezi hranými snímky všech sekcí, dokumenty a půlnočními projekcemi – v každém okruhu jsou pak vybrány tři nejúspěšnější snímky (jejichž pořadí je vždy hierarchické).

U fikčních snímků publikum projevilo výraznou slabost pro blízký východ. Na nejvyšší příčku dosáhla muzikálová komedie Nadine Labaki Where do we go now?, jejíž děj se odehrává v libanonské vesničce poznamenané léty násilí a konfliktů. Zdejší obyvatelky, jak muslimky, tak křesťanky, se snaží dělat vše možné, aby odvrátily pomstychtivé myšlenky mužů a utnuly tak nekonečný cyklus. Jejich vynalézavost nezná mezí – jednou jde o dovoz showgirls, jindy o chutné hašišové koláčky. Když je však dočasný smír přerušen, získává tento boj vážnější a palčivější podobu.

Jméno libanonské režisérky není žádná neznámá, její debut Caramel okouzlil na řadě festivalů svým barvitým obrazem, který v almodóvarovsky empatickém stylu vykresluje intimní život čtyř odlišných kadeřnic z křesťanské části Bejrútu v patrialchální společnosti. Tento divácky přívětivý snímek  byl např. oceněn cenou publika v San Sebastianu, výrazných ohlasů se mu dostalo však i na torontském festivalu, kde byl další počin výrazné režisérky určitě přijat s otevřenou náručí.

U Nadine Labaki se tak začíná utvářet poměrně silný osobitý styl – důraz na pozici ženy ve společnosti zmítané celou škálou již tradičních konfliktů podaný barvitou, až pitoreskní formou, mísící zlehčující nadhled s vážnými a hlubšími momenty, stejně jako evropský způsob vyprávění s typickými prvky a stereotypy blízkovýchodní kinematografie (což je výraznější v jásavě muzikálovém pojetí novějšího díla). Důležitou „ideologií“ u ní je svět ženské sounáležitosti, jehož neotřesitelnost je dostatečně známa z Almodóvarovy tvorby, avšak u této režisérky dosahuje až formy politicko-společenského apelu.

Příjemná exkurze do méně příjemného prostředí dokonce odsunula na druhé místo takový kalibr, jakým je drama Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin (viz recenze zde), které i přes kosmopolitní ráz dokáže na pozadí děje vypovědět o íránské současnosti tolik, že by to vystačilo i na několik snímků.

Torontské publikum svými hlasy do vrcholné trojice vyzdvihlo i kanadský snímek Starbuck Kena Scotta, absurdně laděnou komedii o muži kolem čtyřicítky, který se teprve poznává zodpovědnost, když mu přítelkyně prozradí, že je těhotná. Největší šok ho však teprve čeká. Před dvaceti lety si totiž vydělával jako velmi aktivní dárce spermatu a nevědomky se již stačil stát otcem 533 dětí. Skoro třetinu z nich po dosažení plnoletosti napadne vypátrat toho, kdo jim napomohl darovat život. A protože má hrdina snímku v zásadě dobré srdce, pokouší se pomáhat svým potomkům, nač mu jen síly stačí.

Z dokumentů se na nejvyšší příčku dostal snímek The Island President Jona Shenka, vytvářející portrét maledivského prezidenta. Po vedení opozice a několika letech vězení je nyní uznávaním vládcem ostrovní země a neúnavným bojovníkem proti globálnímu oteplování – zvyšující se hladina oceánu totiž hrozí, že země rozkládající se na stovkách ostrůvků bude zcela pohlcena a z  Maledivanů vznikne národ bez vlastní půdy.

V sekci Midnight Madness nejvíce oslovil indonésky thriller The Raid Garretha Huw Evanse, jehož děj se odehrává ve zchátralém obytném bloku zcela ovládnutém těžce ozbrojenými drogovými gangy. Nasazená jednotka SWAT je nucena bloudit smrtícím labyrintem temných koridorů, kde je třeba odolat nečekané přesile. Nízkorozpočtový snímek zaujme i překvapivě vysokým ratingem na IMDb.

Filmoví kritice z FIPRESCI tento ročník vyzdvihli švédský snímek Axela Petersena Avalon ze sekce Discovery. Stárnoucí organizátor slavností se připravuje na otevření nového nočního klubu během nadcházejícího tenisového týdne v malém hornickém městečku. Se svojí sestrou však v podnapilém stavu usmrtí autem litevského dělníka, což zcela vymkne jeho svět z dosavadní kontroly a pod nátlakem především jeho finančních společníků zoufale hledá cestu ven z podivného kruhu.

Kritika v tomto mrazivém snímku vyzdvihla především ukázněnou práci s „dogmatickým“ pojetím, pečlivé budování napětí a především velmi zajímavě vykreslenou hlavní postavu s temnou minulostí, vnitřní pustotou a morální prodejností, skrze níž však probleskuje fascinující charisma i záblesky vnitřní krásy. Velký podíl je v tomto ohledu přiznáván hereckému protagonistovi Johanessovi Brostovi.

Město Toronto rovněž udělilo cenu nejlepšímu kanadskému hranému snímku, jímž se stala jímavá tragikomedie Phillipa Falardeaua Monsieur Lazhar, v níž má alžírský imigrant zastoupit na základní škole učitele, který tragicky zemřel. Zatímco on sám bojuje s velkou zrátou a hrozbou deportace, snaží se dětí otřesené nedávnou událostí přenést přes tabu smrti a společně s nimi projít očisťujícím procesem.

Seznam oceněných:

CADILLAC PEOPLE´S CHOICE AWARD – HRANÝ FILM
1. Where Do We Go Now?; režie Nadine Labaki (Francie, Libanon, Egypt, Itálie)
2. Rozchod Nadera a Simin; režie Asghar Farhadi (Írán)
3. Starbuck; režie Ken Scott (Kanada)

CADILLAC PEOPLE´S CHOICE AWARD – DOKUMENTÁRNÍ FILM
1. The Island President; režie Jon Shenk (USA)
2. First Position; režie Bess Kargman (Izrael, Japonsko, Francie, Kolumbie, Itálie, Kanada, Velká Británie, USA)
3. Pearl Jam Twenty; režie Cameron Crowe (USA)

CADILLAC PEOPLE´S CHOICE AWARD – MIDNIGHT MADNESS
1. The Raid; režie Gareth Huw Evans (Indonésie)
2. You´re Next; režie Adam Wingard (USA)
3. God Bless America; režie Bobcat Goldthwait (USA)

CENY FIPRESCI
Avalon; režie Axel Petersen (Švédsko)
The First Man; režie Gianni Amelio (Francie, Itálie)

CENA MĚSTA TORONTO ZA NEJLEPŠÍ KANADSKÝ HRANÝ FILM
Monsieur Lazhar; režie Philippe Falardeau (Kanada)

THE SKYY VODKA AWARD PRO NEJLEPŠÍ KANADSKÝ DEBUT
Edwin Boyd; režie Nathan Morlando (Kanada)

CENA ZA NEJLEPŠÍ KANADSKÝ KRÁTKOMETRÁŽNÍ FILM
Doubles With Slight Pepper; režie Ian Harnarine (Kanada)

Zdroj: Blogs. suntimes.com

Články obsahující informace o Toronto:

The Gotham Independent Film Awards 2011
29. 11. 2011 – 20.57

Mezinárodní filmový festival v Soluni svým programem úspěšně láká na řecký film
26. 10. 2011 – 21.12

Ocenění z torontského festivalu
20. 9. 2011 – 20.01

The British Independent Film Awards vyzdvihují The King's Speech
7. 12. 2010 – 17.19

další články...

Alois Nebel je poměrně vzácným příkladem českého filmu, jenž nejprve prochází zatěžkávací zkouškou mezinárodního publika a teprve poté se dostává k domácímu divákovi. Letošní rok se podobnou strategii podařilo zúročit již u komorního dramatu Dům, jež od premiéry na Berlinale prošlo působivou řádkou mezinárodních festivalů. Alois Nebel má zatím na kontě dva zářezy, avšak ze sorty těch nejprestižnějších – za sebou už má jak půlnoční gala projekci na MFF v Benátkách, tak severoamerickou premiéru ve výběru 25 snímků celého světa v sekci Discovery.

Na internetu se mi podařilo najít dvě recenze reagující na uvedení snímku na každém z festivalů. Shrňme si tedy, jak snímek uspěl u kritiků, pro něž je přeci jen překážkou značně nedostatečná obeznámenost s  historickým a kulturní kontextem. Ta je pro snímek, zabývající se národními traumaty moderních dějin totiž zcela stěžejní průpravou.

Začněme italskou recenzí Enrica Azzana z internetového periodika CineClandestino. Pro autora bylo shlédnutí filmu spíše sázkou naslepo, ale o to větším překvapením. Alois Nebel v něm vyvolal pocit „obdivu k vizuální a narativní síle filmu, který roste každým dalším dnem“. Zmiňuje především estetické možnosti rotoskopingové animace napomáhající vyprávění, například v podobě symbolické mlhy, z jejíž zmatených a ztracených vzpomínek se postupně noří „srdcervoucí drama“.

Výraznou narativní roli však dle něj hrají i typické znaky žánru noir. Dle Azzana jsou zcela funkční pro charakter bolestného odhalování a přijímání kolektivní historie, i pro načrtávání zvláštního období po pádu Berlínské zdi, přetíženého nejistotou. Postupné objevování pravdy, které si nezadá ze sebemrazivějším thrillerem, „stále více nabývá na emocionalitě, brutalitě i osvobozujícím pocitu“.

Metoda rotoskopingu je však pro něj účinná především k vyjádření atmosféry a zachování vizuálních kontrastů (konvenující s myšlenkovým kontrastem tmy zapomnění, kterou proniká světlo pravdy a poznání), ovšem jemné výrazy tváře a přirozenost pohybu padají zvolené a zcela logické stylistické metodě za oběť. Svoji téměř poetickou recenzi uzavírá italský kritik slovy, že Alois Nebel je odvážný film rozcházející se s tradicí české animátorské tradice, avšak nejde o odpoutání se od „kinematografie mistrů“, ale o započetí jejího dalšího možného směru.

Pohled z jiného kontinentu nabízí server Ioncinema v recenzi Nicholase Bella. Ten zvolil příznačný podtitul „Closely Watched Train Watcher“ a předem upozorňuje že snímek skutečně není variací na Valčík s Bašírem, avšak noirovou noční můrou výrazně evokující starší české filmy, zejména Menzelovu oscarovou prvotinu (opravdu prapodivné srovnání). Po představení děje autor konstatuje, že film výrazně proniká pod povrch událostí a na druhou stranu je zahalen mlhavou nejistotou, především co se týče obtížně uchopitelné hlavní postavy. I přes tuto nepřehlednost však přiznává filmu „úžasný“ vizuál a „oslnivou“ pozornost k detailu. „Drsný, mrazivý a zatuchlý Luňákův debut připomíná nepopsatelnou noční můru a je rozhodně úžasný“, uzavírá Bell svůj článek, ačkoliv snímku udělil méně jednoznačných 7 bodů z 10.

Velmi podobný je i závěrečný popis filmového zážitku od kanadského uživatele IMDb – „Film mi nabídl velmi zvláštní kombinaci pocitů pochmurnosti/viny/nepopsatelnosti a navíc efemérní krásy.“ I zatím ojedinělé ohlasy na CSFD vyzdvihují silnou atmosféru a kresbu prostředí, náznakové výpravění a dokonce velmi živé postavy.

Jak první zahraniční, tal i domácí reakce jsou tudíž takřka bezvýhradné a vypovídají o mezinárodní srozumitelnosti snímku, který působí především skrze emoce, výmluvnost obrazu, žánrové uchopení složité reflexe. Už takováto vyváženost je úctyhodným výkonem, v naší kinematografii v poslední době téměř nevídaném.

Alespoň tyto první velmi nadějné náznaky dávají možnost pro dnešek v klidu usnout a místo útoků odpudivého 3D trpaslíka, který by svým předpotopním zjevem neobstál ani v Jurském parku, se nechat ve snu zahalit příjemně mrazivou mlhou očekávání,  která se rozplyne již  29. září.

Zdroje: Cineclandestino.it, Ioncinema.com

Články obsahující informace o Alois Nebel:

Mezinárodní filmový festival v Soluni svým programem úspěšně láká na řecký film
26. 10. 2011 – 21.12

Aktuálně: Alois Nebel - první zahraniční ohlasy
15. 9. 2011 – 22.13

Letní filmová škola v Uherském Hradišti: Chodit do kina je cool
16. 8. 2011 – 16.01

V Benátkách bude soutěžit Cronenberg, Polanski, Sokurov, Arnold, Ferrara, McQueen a další...
31. 7. 2011 – 21.11

Nyní se již v krátkosti podívejme, jakým žánrově pestrým výběrem a jakou sestavou zvučných jmen se může letošní ročník pochlubit.

Film 11 Flowers je novým počinem čínského režiséra Wanga Xiaoshuaie, příslušníka tzv. šesté generace, který se pyšní již řadou ocenění z ostatních velkých festivalů (Velká cena poroty  z Berlinale za film Kolo v Pekingu – 2001, Velká cena Poroty z Cannes za film Shanghai Dreams – 2005) za poměrně odvážně společensko-kritické snímky. Bude zajímavé sledovat, zda-li poslední snímek dokáže rozehnat pochybnosti ohledně režisérova podléhání festivalovým trendům, v poslední době zastírajícím autentický či soustředěnější pohled na čínskou společnost. Příběh však slibuje poměrně otřepané a zaručené schéma – malý chlapec se střetne s vrahem na útěku a společně se skrývají v lese, kde muž dítě i jeho přátele žádá, aby mu pomohli dostat se pryč. Ozvláštněním však jistě bude situování děje do období krátce před Maovou smrtí.

Řecký tvůrce Filippos Tsitos sice musel dosud svůj talent rozmělňovat především ve sterilních německých kriminálních seriálech, avšak jeho dva celovečerní počiny právem vzbudily mezinárodní pozornost a byly uvedeny v hlavní soutěži na Berlinale a v Locarnu. V obou se zabýval tématem krize identity – v debutu My Sweet Home zachytil fascinující svět vyhoštěnců z celého světa, kteří nachází zázemí v Berlíně, v tragikomedii Platónova Akademie nahlíží na reakce řecké společnosti vůči imigraci, pronikající v tomto případě až do samotných rodinných svazků. Nový snímek Unfair world nabízí opět hořce humorný pohled na eticky rozštěpeného policistu, který odmítá trestat zločince – oběti nespravedlivého světa. Co se však s tímto osobitým pohledem na spravedlnost stane, když sám zabije člověka a bezhlavě se zamiluje do ženy? Tedy opět mírně paradoxní, avšak jemný pohled na předsudky a vlastní vůlí nedotknutelné společenské postavení jedinců.

Prestižnost výběru jistě posvěcuje Kim Ki-duk snímkem Amen, uvedeným zde ve světové premiéře. V něm sleduje bizarní a znepokující cestu mladé  korejské dívky po Evropě, kde má najít určitého člověka. Pronásleduje ji však tajuplná osoba skrytá za plynovou maskou. Typická zápletka korejského výstředníka a celosvětově oslavovaného „outsidera“ slibuje, že ani po tříleté pauze od hraného filmu nehodlá Kim Ki-duk zasádněji stočit kormidlo jiným směrem.

Civilnější pohled na vztah muž-žena nabídne britský režisér Terence Davies (Zlatý leopard za téměř autobiografický snímek Vzdálené hlasy, vzdálené životy z r. 1988) v melodramatu The Deep Blue Sea. Stejně jako v předchozích svých dílech zahaluje do elegantního retrohávu příběh manželky uznávaného soudce a sira, jež způsobí všeobecné pobouření tím, že se rozhodne opustit toto soužití kvůli mladému válečnému pilotovi.

Daleko hlouběji  do manželského svazku a jeho krizí zasondoval Björn Runge ve švédském psychologickém snímku Happy End. Dle něj je žena v současné společnosti doslova zneužívána a argumenty k tomu nachází v pečlivém sledování několika párů, poznamenaných nečestností a žijících ve světě ovládaném lží a přetvářkou. Šanci, že tento demaskující pohled na partnerské soužití půjde až na dřeň, dává již předchozí režisérovo syrové drama Z očí do očí, odhalující všestrannou destrukci středostavovského rodinného stavu.

Dalším velkým jménem ucházejícím se o další poctu je japonský tvůrce Hirokazu Koreeda, který už několikrát plně zúročil svoji metodu dokumentaristického přístupu k herecké práci. Ta se týká jak špičky současné herecké generace, tak například soustředěné práce s dětmi. Sklon k improvizaci v této složce je však až dialekticky spjat s vizuální podmanivostí záběrů doplňujících rozjímavý styl jeho dramat. V novém snímku I Wish opouští meditace o smrti, věčnosti či odcizení a podobně jako ve snímku Nobody knows vykresluje poetický svět dětství vzdorující obtížným podmínkám. V tomto případě se jedná o rozpadlé manželství rodičů, které rozdělilo dva bratry žijící ve vzdálených městech. Až nová linka rychlovlaku, která je splní dává naději v zázraky.

Mladá argentinská režisérka Ana Katz se v komedii Los Marzianos rovněž zabývá zpřetrhanými rodinnými svazky. Dva bratři, Juan a Luis, blížící se střednímu věku v ní spolu už léta nemluví. Jejich sestra a Luisova manželka jednoho z nich se marně snaží tuto situaci napravit a velkou šanci poskytne až svatba Juanovy dcery, která chce tuto událost bezpodmínečně oslavit s celou rodinou.

Latinskoamerickou tvorbu zastupuje také mexický filmový matador Arturo Ripstein, zakladatel tamější skupiny Nezávislého filmu v šedesátých letech a jeden z předních zástupců magickorealistického proudu v kinematografii. Jeho velmi různorodá filmografie se rozprostírá od zapřísáhlého experimentu, přes klasická díla až ke zcela žánrovým počinům. Většině jeho děl však nechyběl opoziční postoj k dobovému státnímu zřízení či mexické kultuře, a tak se spíše stal mezinárodně proslulým režisérem, zatímco ve své vlasti byl opovrhován a přehlížen. V nejnovějším počinu The Reasons of the Heart přenáší do současného Mexika motivy Flaubertova románu Paní Bovaryová, aniž by však dílo spojoval s širším společenským přesahem, který by mu dal aktualizační posvěcení. Spíše tak lze čekat komorní a nadčasové drama fatální vášně, které se už v Ripsteinově tvorbě rovněž několikrát objevilo.

Španělskou kinematografii zastupuje nový výrazný zástupce temných žánrovek. Tentokráte se jedná o světovou premiéru thrilleru No Rest For The Wicked, znovuoživujícího typické prvky žánru noir. Hlavní postavou je policejní inspektor, jehož slabost pro alkohol tentokráte přinese pořádné komplikace. V noci se omylem připlete k trojnásobné vraždě a uprchlý svědek ho může omylem usvědčit. Film natočil specialista na tento žánrový druh, Enrique Urbizu (akční thriller The Box 507, 2002).

Domácí tvorba však zkouší štěstí ještě dvěma snímky. Dobrodružně laděný dokument katalánského režiséra Isaki Lacuesta The Double Steps se vydává na vzrušující cestu za odhalením vojenského bunkru, který kdysi francouzský malíř Francois Augiéras celý pokryl svým uměním a nechal ho zmizet v písku saharské pouště. V The Sleeping Voice se režisér Benito Zambrano (Solas, Havana Blues) vrátil do občanské války, na kterou nahlíží skrze příběh dvou sester. Jedna z nich je jako těhotná uvězněna, druhá za ní přijíždí, aby se postarala o její dítě. Obě jsou ve spojení s guerillovými oddíly bojujícími v horách. Film je adaptací románu posledního románu Dulce Chacóna,, vydaného roku 2002.

Z Iberského polostrova pochází i portugalský snímek Blood of my blood (režie: Joao Canijo), jenž kráčí v nejlepších tradicích „velkých melodramat“. Nahlíží do každodenního života sociálně slabé rodiny svobodné matky, jejíž dcera si jednoho dne začne vztah se starším ženatým mužem. Matka, kterou podobný vztah dovedl až do lisabonského slumu, se cítí předurčena rozvíjející se poměr zničit, ačkoliv se tím možná navždy s dcerou rozejde.

O možném konečném úspěchu v zatím nepříliš úspěšných režisérských snahách Julie Delpy svědčí i zařazení jejího snímku Le Skylab. Tentokrát se jedná o nostalgickou komedii z konce sedmdesátých let, kdy svět očekával destruktivní střet Země s vesmírnou stanicí. Desetiletou dívku, protagonistku příběhu, však spíše zajímají blížící se babiččiny narozeniny i první lásky.

Do hlavní soutěže se probojovaly i tři snímky začínajících režisérů, které se utkají i o cenu Kutxa-New Directors Award. Celovečerní debut herce Mathieua Demyho (syna proslulého režiséra Jacquese Demyho) Americano vypráví příběh muže, jenž se nemůže smířit se smrtí své matky. Vydává se do mexického velkoměsta, aby našel dívku, která měla k matce velmi blízko a jíž jako dítě znal. Nakonec ji nachází jako striptérku v luxusním baru. Film slibuje i atraktivní obsazení, jemuž vévodí Geraldine Chaplin a Chiara Mastroianni.

Americký režisér Oren Moverman se ve snímku Rampart zaměřuje na zničující existenci  válečného veterána a nyní unaveného policisty, užívajícího velmi sporné metody při jednání s lidmi. Když je náhodou nafilmován, jak zmlátí podezřelého, dostává se do emocionální spirály znásobené chybami minulosti i zahrnutím do korupčního skandálu. Hlavní roli ztvárnil Woody Harrelson.

Letošní úrodu filmujících herců i celý přehled uzavírá Sarah Polley filmem Take This Waltz, poměrně tradičním pohledem na milostný trojúhelník, ozvlátněným jemným humorem, avšak i zařazením na tzv. „Černou listinu“ obsahující nejlepší nerealizované scénáře za daný rok, v tomto případě rok 2009. I zde diváky určitě bude lákat i herecké obsazení – ústřední dvojici ztvárnil Seth Rogen a Michelle Williams.

Zdroj: Sansebastianfestival.com

Články obsahující informace o San Sebastian:

Aktuálně: Dostává kurdská kinematografie svou šanci?
18. 11. 2011 – 13.45

Kontroverzní vítěz Zlaté mušle
26. 9. 2011 – 20.47

Ocenění z torontského festivalu
20. 9. 2011 – 20.01

MFF San Sebastian - 16 adeptů na Zlatou mušli
5. 9. 2011 – 11.49

další články...

]]> http://www.indiefilm.cz/2011/09/05/san-sebastian-adepti-na-zlatou-musli/feed/ 1 http://www.indiefilm.cz/2011/08/31/mff-san-sebastian-made-in-spain-a-horizontes-latinos/ http://www.indiefilm.cz/2011/08/31/mff-san-sebastian-made-in-spain-a-horizontes-latinos/#comments Wed, 31 Aug 2011 19:39:33 +0000 Jakub Jiřiště http://www.indiefilm.cz/?p=9957 Předtím než bude odtajněn kompletní přehled soutěžných snímků pro 59. ročník MFF v San Sebastianu (19. 8. 2011), přímo se nabízí ukrátit si čekání náhledem do nabídky mimo oficiální výběr. Odtajněny byli již například sekce , které jsou pro tento festival specifické. Proto můj zájem bude dnes směřovat k výběru španělských filmů Made in Spain a k soutěžní přehlídce jihoamerické kinematografie Horizontes Latinos.

Španělská kinematografie stále platí za jednu z nejprogresivnějších na starém kontinentě, zvláště co se týče žánrové produkce. Například nedávný thriller Ojos de Julia (Julie´s eyes) doslova vlil novou krev do mírně skomírající linie temných snímků tím, že se mu podařilo organicky propojit precizní scénář s působivou filmovou řečí.  I když ve festivalovém výběru tento snímek nefiguruje, nabízí 15 přítomných snímků dostatečný pohled na letošní domácí snímky, které komise považovala za skutečně reprezentativní .

Za jediného, i když ne zcela čistého zástupce „temného“ proudu se dá považovat již světaznalá bizarně tragikomická romance Balada o smutné trumpetě. Ta rovněž 15 nominacemi dominovala udílení cen Goya, nakonec však musela v počtu proměněných šancí ustoupit válečnému dramatu Černý chléb.

Do reprezentativního výběru pronikly i filmy, které bylo možné shlédnout v letošních Karlových Varech. Těžko zařaditelný magický snímek Finisterrae (režie: Sergio Caballero) s oslnivou vizuální a zvukou složkou je označován za jeden z nejpřekvapivějších a nejoriginálnějších počinů španělské kinematografie za poslední léta. Naopak snímek Neměj strach (No tengas miedo, režie: Montxo Armendáriz) otevírá palčivou sociální tématiku sexuálního zneužívání dětí vlastními rodiči podloženou dlouhodobým studiem odborných materiálů. Tím je zaručen analyticky komplexní pohled na problematiku, který proniká do spíše standardního příběhu prostřihy z terapií, v nichž se oběti vypořádávají s celoživotním traumatem.

Kvalitní žánrová tvorba je zastoupena snímkem Matea Gila Blackthorn, který je prezentován jako pocta klasickému westernu. I náměť tomuto záměru odpovídá – zachycuje dobrodružství jednoho z posledních psanců divokého západu: Butche Cassidyho. Přesto film nabízí i řadu komplentativních momentů, komplikovanější zápletku či složitější vývoj postav a svým sociálním poselstvím má nejblíže Hawksovým opusům. Komerčnější charakter má filmový pandán spíše průměrné, leč úspěšné televizní série Red Eagle, přenášející model komiksového superhrdiny do Španělska 17. století.

Světovou premiéru si odbude civilněji laděný  film Ramóna Térmense Catalunya über alles!, snažící se precizně vykreslit portrét dnešní Katalánie na paralelně probíhajících příbězích tří postav: obchodníka, propuštěného vězně a imigranta. Tlumenější tóny slibuje i vztahové drama Half of Oscar (režie: Manuel Martín Cuenca) téměř promlouvající skrze ticho o sblížení dvou bratrů po několikaletém odloučení a jejich vnitřních bolestech. Kritika tento snímek přirovnává  ke stylově blízkému Vnitřnímu Ostrovu uvedenému loni na karlovarském festivalu. Opětovné spojení je rovněž tématem komedie Cousinhood o třech stařích přátelích, kteří nacházejí zpřetrhaná pouta na místě, kde trávili jako děti prázdniny.

Opomenuta není ani tématika nedávné historie. Kronikou španělských komunistických aktivistů zahnaných v poválečném období do podzemního odboje je snímek The World That Was And That Is (režie: Pablo Llorca). Ze tří uváděných dokumentů vypadá nejzajímavěji zachycení osudu slepé a hluché dívky, která v 18 letech vstupuje do života a hledá si své místo ve společnosti. Pod názvem The Embrace of the Fishes jej zachytil režisér Chema Rodríguez.

V sekci latinskoamerických filmů se může zdát být vzhledem k mezinárodnímu věhlasu hlavním favoritem snímek Back to Stay, vítěz letošního festivalu v Locarnu (viz zde). Naopak český divák možná bude mít již zkušenost s argentinsko-španělskou road movie Las Acacias (režie: Pablo Giorgelli), promítanou na letošním Fresh film festu. Minimem dialogů je v ní odvyprávěn pozitivně laděný příběh křehce se rodící náklonnosti mezi řidičem kamionu a matky s dítětem, která ho požádá, aby je v nákladovém prostoru převezl z Paraguaye do Buenos Aires.

Čím dál zajímavější chilskou tvorbu zde zastupuje debut jak režiséra Renata Peréze, tak i studentského kolektivu Filmové školy na Universidad del Desarrollo v Santiagu s názvem Anonymous. Vypráví příběh muže propuštěného po mnoha letech z vězení, který naváže nezvyklý vztah s dospívající dcerou své domácí. Tuto kinematografii zastupuje i snímek Bonsai (režie Cristián Jiménez), tragikomická romance o mladém páru uprostřed knih, literárních citací, ustavičného sbližování a rozcházení. K vidění byl již v Cannes, kde ho uváděla sekce Un Certain Regain.

V argentinsko-chilské koprodukci vznikl debut Óscara Godoye Ulysses o tristních okamžicích peruánského emigranta v Chile, který se nakonec spíše vydává na cestu k sobě samému, než za výhodnějšími životními podmínkami. Světovou premiéru si již snímek odbyl na MFF v San Franciscu.

Mexická režisérka Iria Gómez Concheiro má velké šance s dramatem The Cinema Hold Up, oceněným již dvěma cenami během samotného vývoje a poté i cenou za nejlepší debut na festivalu v Guadalajaře. V něm sleduje na pozadí katastrofální situace mexické metropole čtyři teenagery, kteří se rozhodli vykrást kino. I přes dynamickou zápletku jde o autentický i poeticky nervní obraz dospívání na okraji společnosti. Zcela jiný pohled na tuto zemi nabízí Bernardo Arellano ve snímku Between Night And Day, v němž osamělý autistický muž uniká domácímu násilí do náruče přírody, kde ho tajemný poustevník učí objevovat zcela nový pohled na život  opět nalézt vlastní lidskou důstojnost.

Divoký charakter současného Mexika však získává přeci jen převahu díky dramatu Miss Bala (režie: Gerardo Naranja), v němž je aspirantka na titul královny krásy zatažena do nebezpečné války gangů a dynamická kamera se přitom jen stěží zastaví, aby nabrala dech.

Bezesporu originálním počinem, uváděným i v Benátkách (sekce Venice Days) a Torontu (sekce Discovery), je film Historias que só existem quando lembradas brazilské režisérky Julie Murat. Mladá žena v něm odkrývá tajemství města duchů, v němž jsou lidé svázáni nekonečnými návyky.  Z Brazílie pochází i snímek Girimunho (režie: Helvecio Marins Jr. a Clarissa Campolina), jemný příběh staré vdovy, která se snaží nějakým způsobem přežít na malé vesnici v ojedinělé společnosti vlastní vnučky. I tento film byl zároveň vybrán do Benátek, tentokrát do sekce Horizonty.

I nevelká ekvádorská produkce má v San Sebastianu dokonce dvojí zastoupení. Hrdinou filmu Pescador mezinárodně uznávaného režiséra Sebastiána Cordera (zvláštní cena poroty na MFF Tokio za předchozí thriller Vztek) je rybář, který se nečekaně stává drogovým dealerem, když náhodou narazí na náklad kokainu. V koprodukci s Kolumbií vznikl snímek Porfirio (režie: Alejandro Landes), jenž se již zúčastnil prestižní přehlídky Directors´ Fortnight. Důraz na realitu se v něm stává klíčem k poetickým momentům, skrze něž je nahlížen příběh invalidy, který se rozhodne vzít nekonvenčními metodami zákon do svých rukou, když mu byrokratický stát odmítne podporu.

Na závěr jsem ponechal svěží počin z Kolumbie mísící mysteriozní rysy se satirickým nadhledem. All Your Dead Ones (režie: Carlos Moreno) zobrazuje peripetie farmáře poté, co nalezne na svém poli (a zároveň na hranici dvou měst) hromadu mrtvých těl. Na jeho nezáviděníhodném osudu je s až surreálným zobecněním ukázána bezmoc jedince vůči vnitřním mechanismům politiky.

Pestrost i poměrně vyrovnaná kvalita latinskoamerických počinů slibuje napínavý zápas, v němž ztrácí jistotu i letošní objev z Locarna. Ve srovnání s nabízeným průřezem španělskou tvorbou lze usoudit, že sekce horizontů vcelku nabízí podnětnější impulsy i barvitější mozaiku. Jestiže se dá tedy v souvislosti se Španělskem mluvit o svěžím větru evropské kinematografie, v případě latinské ameriky to samé platí v celosvětovém měřítku. Byla by jistě škoda nepředstavit si položky představeného souboru toho nejzajímavějšího, co  letos tato oblast nabídla. Stále je totiž dostatek příležitostí, jak se může alespoň některé z uvedených děl dostat k českému divákovi. Rozhodně by ji nebylo radno promeškat.

Zdroj: sansebastianfestival.com

Články obsahující informace o San Sebastian:

Aktuálně: Dostává kurdská kinematografie svou šanci?
18. 11. 2011 – 13.45

Kontroverzní vítěz Zlaté mušle
26. 9. 2011 – 20.47

Ocenění z torontského festivalu
20. 9. 2011 – 20.01

MFF San Sebastian - 16 adeptů na Zlatou mušli
5. 9. 2011 – 11.49

další články...

]]> http://www.indiefilm.cz/2011/08/31/mff-san-sebastian-made-in-spain-a-horizontes-latinos/feed/ 0