S dalším ročníkem karlovarského festivalu přicházejí také tradičně pestré tipy redakce IndieFilmu. Uvidíme, do jaké míry se nakonec očekávání od vybraných titulů naplní! MAREK KOUTESH Spící lůno (Sleep Has Her House; Scott Barley, 2017) Spojení „celovečerní filmové nokturno“ z festivalového katalogu jenom stvrzuje, jak nedostačující jsou pro tvorbu režiséra Scotta Barleyho všechny anotace. Talent vizuálního
Současná krize na FAMU vytváří navenek těžko přehledné a nejednoznačné bitevní pole, které vytyčují zejména debaty na sociálních sítích. Dosavadní reflexe konfliktu v mainstreamových médiích nicméně vyznívá podezřele jasně: nynější situace na FAMU je výsledkem urputné snahy několika jedinců (konkrétně akademického senátu) zvrátit možnou obrodu jednoho z pilířů českého filmu. O ní usiluje kritizované vedení,
Ústředním pojmem filmografie japonského režiséra Hirokazu Koreedy je „mono no aware“, typ estetické vnímavosti spočívající ve schopnosti ocenit krásu obsaženou v pomíjivosti všedních věcí, jako jsou kvetoucí sakury. Mistry v navození tohoto specifického stavu byli v minulosti nejprve autoři haiku, později japonští režiséři jako Jasudžiró Ozu nebo Mikio Naruse. Právě na jejich hořkosladká dramata všedních
Nový film ruského filmového a divadelního režiséra Kirilla Serebrennikova vykresluje počátek osmdesátých let v Sovětském svazu jako období stagnace. Se železnou pravidelností se opakují stranické schůze, sportovní akce a oznámení o úspěších zestátněného hospodářství. Stejně normované jako výrobní postupy jsou životy Rusů, kteří svou individualitu nemohou projevit ani na rockovém koncertu, kde se od nich
Se střihačkou Monikou Willi jsme krátce rozmlouvali na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde byla k vidění jednak její režisérská prvotina Bez názvu (Untitled, 2017) a jednak nový film Michaela Hanekeho Happy End (2017), na němž se podílela jako střihačka. Film Bez názvu původně natáčel rakouský režisér Michael Glawogger jako svůj další autorský dokumentární film,
Utøya, jedno dané místo. 22. červenec, jeden daný den. A 77 minut střelby, která znamenala téměř sedm desítek mrtvých a poznamenala další tři stovky životů přeživších. Nejnovější snímek režiséra Erika Poppea Utøya, 22. července funguje jako filmový památník, jenž opětovně připomíná onu tragickou událost, a to velmi zblízka, neboť se snaží skrze formu přenést diváka
„Tohle není hra,“ kárá v novém filmu amerického režiséra Seana Bakera mladá matka svého asi pětiletého syna Scottyho, když pojme podezření, že potomek v rámci dětských her podpálil nedalekou bytovku. Její poznámka postihuje zásadní rozpor mezi dětskou a dospělou perspektivou, mezi dvojicí paralelně existujících, ale zcela odlišných světů. Baker tento rozpor ve svém šestém celovečerním
JIŘÍ ANGER Můj letošní žebříček je tak trochu podvod – první dva jmenované snímky už u nás byly jednorázově uvedeny loni, třetí nebyl (a pravděpodobně nebude) uveden vůbec. Přiměla mě k němu jak relativně slabší nabídka tuzemských festivalů (o distribuci nemluvě), tak především výjimečný zážitek ze zmíněných děl. Noci navzdory, Ornitolog a Cruel Optimism pro
Prolínání smyšleného subjektivního obrazu s realitou, či otázka vlivu fikce na naši žitou zkušenost. Tento motiv je v díle José Luise Guerína přítomen již od celovečerního debutu Los motivos de Berta (1985) až po snímky Innisfree (1990) či Vlak stínů (1997). O vlivech, které formovaly jeho pohled na film, ale i o jeho postoji k
Některé tematické premisy vyznívají natolik přitažlivě, že stačí napsat pár slov a kinosál by neměl zet prázdnotou. Posuďte sami: stačí úředně naťukat, že ve svižném maďarském filmu Měsíc Jupitera (2017) levituje syrský uprchlík. Byť výsledek z paměti vypudíte jen těžko, přehnanou chválou bych šetřil. A současně jej zpočátku vztáhl k širší tendenci, která raší v
