(Pravděpodobnost, že tento text nebude příliš nostalgický, je mizivá.)
Milovník, ne bojovník je debut slovenské režisérky Martiny Buchelové, která film nejprve zpracovala jako povídku rozdělenou do několika kapitol a teprve poté na něm začala intenzivně pracovat. Děj se odehrává během jednoho roku na bratislavském sídlišti a v jeho okolí. Je to příběh na jednu stranu velmi povědomý, jako bychom ho během dospívání v lehkých obměnách prožili všichni, a zároveň originální kombinací vnitřního monologu, černého humoru a laskavosti.
Hlavním hrdinou je Andrej (Adam Kubala), sotva dospělý kluk, který společně s bratrancem Peťou (František Beleš) a jeho morčetem nově bydlí u babky (Jaroslava Pokorná). Ačkoliv film vypráví o různých podobách lásky, ta milostná je pro Andreje zpočátku nejdůležitější. Když se zamiluje do Mišky, jejich láska je jemná, necynická a první… alespoň do chvíle, než ji Andrej zradí a pár se rozejde. V dalších kapitolách se láska přesouvá k jiným postavám a do jiných podob.
V jednotlivých kapitolách se dozvídáme víc o Andrejovi, který v minulosti hodně pil a pozoroval rodiče po boku jiných partnerů; o mlčenlivém bratranci Peťovi, který se k babičce nastěhoval ve stejnou dobu jako Andrej a je až příliš důvěřivý; o Mišce a její sestře, která se zamilovala do kamaráda z dětství, ale on byl koloběžkář a ona skejťačka. Ve všech kapitolách je láska ústředním motivem. Kromě ní film charakterizuje i specifický jazyk Buchelové, povědomý jako zděděná mikina, kterou nedokážeme vyhodit.
Tento jazyk proniká i do herectví. Postavy sdílejí ticho během absurdních situací. Jejich mimika, mlčení i samomluva působí jako něco důvěrně známého. K pocitu známosti přispívají i zvuky, které postavy provázejí při každodenních úkonech. Je osvěžující slyšet někoho mlaskat, trávit, šeptat si pro sebe fiktivní scénáře o reálných lidech. V babiččině bytě, na sídlišti, na stromě nebo při Andrejových večerních toulkách ale Milovník, ne bojovník nezůstává v tichu. Vynořující se melodie film situují mezi dětskou hru, lehkou psychedelii a podivný futuristický sen. Místy připomínají album Mother Earth’s Plantasia od Morta Garsona.
Důležitá jsou i místa, kde dospívající postavy tráví hodně času. Pro postavy se stávají útočištěm bez ohledu na to, jak se zrovna cítí. Je to postel, do které se zavrtávají před světem, nebo strom, který pro Andreje představuje spojení s dětským já, kam se pravidelně vrací a svěřuje své trápení větvím. A když není po ruce nikdo skutečný, může být ve skříni připravený fiktivní boyband.
Proč mám po konci filmu chuť jíst kompotované třešně, vylézt na strom a možná zavolat své babce? Možná proto, že si k tomu, co se mi děje, taky občas v hlavě přidám vlastní obraz. Něco, co není úplně skutečné, ale přesto nám to připadá důvěrně známé. A někde pod trapností, samotou a nekonečným dospíváním se skrývá něco mnohem jednoduššího: něha, která je možná trochu tvrdohlavá.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář