Sedmikrásky jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Jedná se o film, který jsem viděl víckrát než je zdrávo a dědečkem mi byl ukázán poprvé ve věku, kdy jsem ho neměl šanci pochopit. Úsměvnou skutečností je, že Sedmikrásky jsou filmem, který jsem nebyl schopen pochopit dodnes. Vždy se pro mě jednalo o film, který je na jedné straně neuchopitelný, na straně druhé dokonale soudržný. Je to paradox. Paradox z dílny Věry Chytilové, Jaroslava Kučery a Ester Krumbachové.
Ester Krumbachová, česká kostýmní výtvarnice, spisovatelka, scenáristka, režisérka, textařka a jistě mnoho dalšího, je pro mne také jistým paradoxem. Byla de facto spoluautorkou dvou mých nejoblíbenějších filmů – Sedmikrásek a Démantů noci. Zároveň však dlouho zůstávala jistou poznámkou pod čarou. Tou druhou. Chtěl jsem proto využít letošní ročník LFŠ, který této všestranné umělkyni věnoval celou sekci, abych se s dílem a smýšlením Krumbachové alespoň trochu seznámil. A abych během tohoto pátrání po Ester snad našel i odpovědi na své otázky ohledně Sedmikrásek.
Krumbachová kostymérka
Oproti minulým letům, kdy se organizátorstvo sekce „ Kdo když ne…“ orientovalo na umělce s relativně jasně vymezenou profesí, si tento rok vybralo Krumbachovou, která zastávala profesí celou řadu. Nejdominantnějším aspektem její kariéry (a také této sekce) byla její práce kostýmní výtvarnice. Sekci se podařilo prezentovat Krumbachovou jako všestrannou umělkyni, která si byla schopná udržet svůj rukopis napříč žánry. Mezi uvedenými filmy, na nichž pracovala, jsou historická dramata jako Démanty noci nebo A pátý jezdec je Strach, naturalistické dobové snímky jako Marian, podivné experimenty typu Sedmikrásek a Hotelu pro cizince nebo i sci-fi Muž z prvního století.
Ve většině filmů, na kterých Krumbachová pracovala jako výtvarnice, je patrný silný důraz na postavy, a to jak na jejich původ, tak na jejich povahu. Ve Všech dobrých rodácích nebo Marianovi pracuje s kostýmy čerpajícími z tradice a kultury, ze které protagonisté pocházejí. Krumbachová se často zajímala více o to, co se děje v člověku, než co se děje kolem něj, a skrze oděv externalizovala vlastnosti a morálku postav. Velmi patrné je to například v jejím prvním filmu Muži z prvního století od Oldřicha Lipského. V něm hraje Miloš Kopecký slizkého a hamižného čalouníka, který se dostal do utopické budoucnosti, kde je všeho dostatek a ze světa vymizely všechny špatné lidské vlastnosti. Kopecký nosí nesourodé extravagantní oblečení zdůrazňující jeho negativní vlastnosti. Stejný postup najdeme i ve filmu A pátý jezdec je Strach, kde Krumbachová obstarala celkovou výtvarnou stránku filmu. Charaktery postav se tu promítají i do interiérového designu bytů, ve kterých žijí. Protagonista Braun, Žid a bývalý doktor, který je připraven na nejhorší a zemřela v něm veškerá naděje, žije ve sterilně bílém a prázdném bytě, ne nepodobném tomu, který popisuje Fuks ve svém Panu Theodoru Mundstockovi. Naopak místní práskač a muž, který nepříliš úspěšně dohlíží na to, aby byl v domě klid, má byt plný papírů a novin, čímž je zdůrazněn fakt, že si o všem nechává důkazy a záznamy.
Důležitým a daleko výraznějším rysem je práce s barvou. Je to však i složitě uchopitelný aspekt tvorby Krumbachové, protože ona sama barvy a jejich kombinace vnímala velice abstraktně až ezotericky. Prostou pravdou je, že barvy byly velmi důležité ve filmech na kterých Krumbachová pracovala. Stylizovaným filmům jako jsou Sedmikrásky nebo Vražda Ing. Čerta byla schopna dodat další estetický rozměr, často zdůrazňující témata nebo povahu postav, které tyto barvy nosily. Například v Sedmikráskách tak barva, ale i vzor či textura šatů zdůrazňuje povahovou zaměnitelnost obou Marií. Výrazná práce s barevností kostýmů je přítomná i v realističtějších a přízemnějších filmech jako Všichni dobří rodáci nebo Marian. Ačkoliv filmy zpracovávají velmi vážnou látku, jejich barevnost nepůsobí ani rušivě ani nepatřičně. V obou případech plní jasnou funkci – u Mariana zdůrazňuje červené oblečení romský styl oblékání a kulturu, ze které protagonista pochází, v kontrastu s nevýrazným oblečením z pasťáku. Ve Všech dobrých rodácích pro změnu dodává nutný optimismus veselicím, které rozdělují děsivé epizody spojené se zestátněním vesnice.
Krumbachová scenáristka
Krumbachová se nepodílela na filmech jen jako kostýmní výtvarnice, ale spolupracovala i na několika scénářích. Pracovala například na Kladivu na čarodejnice, ke kterému psala scénář společně s režisérem filmu, Otakarem Vávrou. Scénář je zajímavý zejména při srovnání s Janem Husem od stejného režiséra. Oba snímky pojednávají o představiteli církve, který má dobré srdce a je právem oblíbený mezi svými ovečkami. Oba filmy tohoto protagonistu staví proti zlému režimu, který ho nakonec připraví o život. Co odlišuje Kladivo od Jana Husa (pokud pominu výtvarnou stránku) je větší důraz na postavy. Za touto změnou stojí právě Krumbachová, která se oproti Vávrově otrockému a době poplatnému historismu chtěla postav zmocnit a cíleně je reinterpretovat pro novou dobu. Oproti plochému Husovi zde vystupuje Kryštof Lautner, charakter, který chybuje a který se navzdory svému dobrému duchu nechá zlomit při brutálních procesech. Oproti Janu Husovi, kde jsou záporáci směsicí zaměnitelných postav, je v Kladivu brutální režim ztělesněn inkvizitorem Bobligem z Edelstadtu. Bobligovo zlo se odráží v každém aspektu jeho existence – je to hlupák, který za celý život přečetl jen jednu extrémně radikální knihu, pomstychtivý, hamižný stařec, který záměrně prodlužuje procesy jen aby zbohatl a pomstil se lidem, kteří mu způsobili i sebemenší křivdu, a který se vyžívá v pořádání honosných hostin, na kterých se přežírá a opíjí. Jeho zlo prorůstá i do drobných manýrismů – zejména fakt, že je mu neustále zima, se postupně stává dalším nástrojem, kterým upevňuje svou moc. Boblig je kvůli své zimomřivosti nucen chodit v těžkém kabátu, který mu ale dává mocný zjev. Skutečnost, že si nechává lít do svého vína horkou vodu se stane mocným gestem, který mu pomáhá převzít kontrolu nad každou situací.
Krumbachová je nicméně více spojovaná s absurdními filmy jako byl její jediný režijní počin Vražda Ing. Čerta. Z tohoto filmu je zřejmé, jak důležitá pro ni byla hravost a pohádkovost. Zejména pohádky měla Krumbachová velmi ráda a jejich psaní se věnovala i mimo film. V rámci jejích Černých pohádek, které vyšly knižně v 90. letech, můžeme sledovat, jak se dětská hravost a klasické pohádkové prvky snoubí s nesmyslností a vyprázdněnými dialogy připomínajícími absurdní drama. Podobné postupy se objevují i v jejích experimentálnějších scénářích. Zejména zmíněný Ing. Čert (ale do velké míry i O slavnosti a hostech nebo Sedmikrásky) je v podstatě filmová verze Černých pohádek – jedná se o modernizaci pohádkových motivů a tropů, která využívá dialogy dost podobné absurdnímu dramatu a pojednává ironickým a satirickým způsobem o problémech své doby.
Ačkoliv nemůžou být scénáře ke Kladivu na čarodějnice a Vraždě Ing. Čerta zdánlivě odlišnější, nelze jim při bližším pohledu upřít nezaměnitelný dotek Krumbachové. V naturalistickém Kladivu i v salátu různých inspirací, stylů a podivných postav, kterým je Ing. Čert, vždy dominuje jedno důležité téma, které tyto scénáře drží pohromadě. Z výše podaného popisu je také patrný určitý moralismus spojený s psaním Krumbachové. Ta neskrývá určitou zaujatost, a to jak v rozhovorech, které k filmům dávala, tak v samotných scénářích. Lautner je pro ni zjevně symbolem dobrého čestného člověka (jeho obraz si dokonce nechala pověsit ve svém bytě) a Boblig manifestací čirého zla. Jak u Bobliga, tak u obou Marií ze Sedmikrásek je vidět její odpor k destrukci a lidské lhostejnosti. Obecně lze říct, že Krumbachová nepoužívala scénář pouze ke zdánlivě nezaujatému popisu, ale k prezentaci vlastních světonázorů, které se ovšem častěji týkaly dle ní špatných lidských vlastností, než nějakých filosofických či politických problémů.
Závěr
Ester Krumbachová za svou kariéru režírovala jediný film, nicméně téměř ve všech filmech, na kterých pracovala, je vidět její zcela nezaměnitelný dotek. Jako kostýmní výtvarnice dávala filmům neokoukanou barevnost a hercům, které odívala, pomáhala prohloubit ztvárňované charaktery. Jako scenáristka uměla pracovat s naturalismem, ale také se vyžívala v podivnosti, absurditě a hře. Její příběhy vždy drželo na uzdě silné a často moralistní téma a výrazné – i když často typizované – postavy. Krumbachová měla pro filmové médium stejné pochopení jako pro postavy které psala a oblékala. Chápala ho jako komplexní, avšak nutně ideologické médium. Jako médium se kterým se dá hrát, deformovat ho, ale které by vždy mělo sloužit nějaké funkci.
Na LFŠ jsem jel se dvěma paradoxy – paradoxem Sedmikrásek a paradoxem Krumbachové. Co jsem nečekal je, že jejich řešením bude argument kruhem. Sedmikrásky jsou jako Krumbachová – je to čirá radost z otevřených možností, a radost z nekonečných kombinací. Stejně jako Krumbachová kombinovala všechny možné a zdánlivě nesourodé barvy, styly a inspirace při tvorbě kostýmů a scénářů, i Sedmikrásky kombinují zdánlivě neslučitelné filmové postupy. V obou případech je ale tato zdánlivě neslučitelná směsice vždy vedena výrazným (i když ne nutně jasně vymezitelným) tématem a jasným morálním kódem. Krumbachová byla paradoxem – ne však paradoxem obyčejným, ale paradoxem zázračným.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář