V závěru svého textu z loňského ročníku Letní filmové školy, který se rovněž věnoval sekci Známí/neznámí, jsem naznačil, že bych se jí rád věnoval i v budoucnu. Hned po oznámení, že objektem zájmu bude letos poněkud zapomenutý režisér Bertrand Blier, jsem měl jasno, že nemůžu psát o ničem jiném.
Dramaturgem sekce byl pro tento rok Jan Bergl, doktorand Katedry filmových studií. Ten z režisérových devatenácti celovečerních filmů vybral čtyři a sestavil z nich průřez, který má diváky nalákat na hlubší poznání daného tvůrce.
Mou jedinou dosavadní zkušeností s Blierem byl Studený bufet – absurdní komedie o masové vraždě, která parodovala žánrové filmy. Zpočátku jsem si nebyl jistý, jak film vnímat, ale jeho zvláštní humor, připomínající komedie amerického režiséra Davida Waina, mi natolik učaroval, že film nikdy neopustil můj mozek. Zároveň jsem měl vágní představu o režisérově kontroverzní pověsti a šokantních tématech, ale v obecném diskurzu jsem se s ním příliš nesetkával. I proto jsem se rozhodl soustředit na tuto sekci.
Ještě před zhodnocením samotných děl bych chtěl pochválit úvody zmíněného Jana Bergla. Z vlastní zkušenosti vím, že úvest film tak, aby úvod diváky neobtěžoval svou délkou, zároveň však informoval a dodal funkční kontext, to už chce skutečný cit. Nejde jen o předběžnou rešerši, ale také o schopnost informace efektivně zhutnit. Ve všech úvodech této sekce tohoto bylo dosaženo, nikdy se mi nestalo, že bych svého spolusedícího lehce postrčil ramenem a následně dramaticky, s posměšně pozvednutným obočím, poklepal na hodinky. Každý film jsem sledoval s nově získanými vědomostmi, bez nevhodně vyzrazené zápletky. Velké plus za schopnost mluvit smysluplně během úvodu v osm hodin ráno k filmu Buzíci.
Prvním z filmů byl režisérův celovečerní debut Kdybych byl špión z roku 1967, který natočil v pouhých osmadvaceti letech. Jak naznačuje název, jedná se o politický thriller. Jde také o zdaleka nejnormálnější film z této sekce. Hlavním hrdinou je rotundní doktor Lefèvre, jehož ztvárnil režisérův vlastní otec. Ten se propadne do paranoidní noční můry, když zjistí, že jednoho z jeho pacientů nahání tajná služba. Oproti ostatním uvedeným filmům se jedná o žánrově uchopitelný a divácky srozumitelný snímek. Příběh muže, který je ve špatný čas na špatném místě, není ničím novým, ale ve filmovém vyprávění má svoje zásadní místo. Rozhodně nechci říct, že by si film nezasloužil zařazení do sekce.
Při snaze o pochopení filmaře je důležité vědět, jak začínal před tím, než se pustil do experimentů s pravidly. Navíc se jedná o řemeslně kvalitní snímek, protagonistova beznaděj je umně vystavěná a dva hlavní herci (kromě Bliera staršího i Bruno Cremer) s materiálem skvěle pracují. Zde také začíná režisérova tradice dvou hlavních mužských hrdinů, kteří čelí problému nad jejich chápání.
Druhým snímkem byla komedie Buzíci z roku 1974. Není příliš jasné, proč se film v české distribuci jmenuje zrovna takto. Jeho původní název Les Valseuses byl ve své době slangový termín pro varlata. Stejně se jmenuje i autorova próza, kterou film adaptuje. V době svého prvního uvedení se setkal s obrovským komerčním úspěchem – ve Francii byl dokonce třetím nejvýdělečnějším filmem roku. Nepřekvapivě se také dočkal určité kontroverze, například Roger Ebert byl filmem pohoršen (jak měl ve zvyku) a označil ho za dekadentní a misogynní. Těmto a podobným obviněním Bertrand Blier čelil celou svou kariéru, několikrát se k nim i sám vyjadřoval, například v rozhovoru s kritičkou Diane Jacobs z konce ledna 1979: „Invariably, you shock some people and stimulate others. When everyone agrees, that’s a very bad sign. As a filmmaker, it’s best to stretch yourself to your limits.[1]”1
Nejedná se o přímé vyvrácení těchto tvrzení, zároveň však odhaluje, že spíše než o nějaké pevné přesvědčení se jednalo o snahu filmu šokovat a pohoršovat.
Po zhlédnutí filmu je ovšem očividné, proč byl režisér takto osočen a proč tolik lidí považuje Buzíky za ohavný snímek bez umělecké hodnoty. Příběh roztržitě sleduje dva mladé dvacátníky, Jean-Clauda a Pierra. Ti se loudají po Francii a šíří zkázu. Sexuálně obtěžují, kradou, napadají, znásilňují a obecně neberou přílišné ohledy na lidský život. Během svých cest narazí na Marie-Ange, nespokojenou ženou, která není schopná dosáhnout sexuálního uspokojení. V hlavních dvou mužských rolích se objevují Blierovi dvorní herci, Gerard Depardieu a Patrick Dewaere (francoužští Richard Pryor a Gene Wilder), v hlavní ženské roli francouzská herečka Sylvette Henry, známější jako Miou-Miou. Během dvouhodinové stopáže se nás film nikdy nesnaží přesvědčit o morálnosti těchto postav, zároveň je však nijak netrestá a nechává je nádale tropit škodu bez následků. Osobně si nemyslím, že je to potřeba a nevěřím, že film má povinnost divákům poskytovat morální rozhřešení.
Jako problém naopak vnímám zdánlivou zbytečnost Blierovy provokace. Netvrdím, že filmové dílo musí mít nějaký hlubší smysl, nebo nedej bože poselství, abych ho považoval za dobré. Buzíci nicméně nejsou ani dostatečně zábavní, ani formálně působiví, abych měl důvod se k nim vracet.
Třetím a podle mne i nejlepším byl film Připravte si kapesníky z roku 1978. Ten měl po kontroverzních Buzících a Osudových ženách, které se do Ameriky dostaly primárně skrze pornokina, překvapivě pozitivní ohlasy. Kromě pozitivní kritické recepce získal také Oscara za nejlepší zahraniční film. I přesto se setkal s ostrou kritikou, z největší části zaměřenou na pasivitu hlavní hrdinky.
Kapesníky znovu vyprávějí příběh dvou mužů a jedné ženy, tentokrát ale ve výrazně civilnějším pojetí. Raoul a Solange jsou rozmrzelý manželský pár na pokraji zhroucení. Ona je ustavičně melancholická a propadá apatii, zatímco on nemá emocionální kapacitu se o svou ženu jakkoliv postarat. Vlastně nikdy nepočítal s tím, že ve vztahu bude nucen řešit její emoce. Na večeři v luxusní restauraci usoudí, že nejlepší věc pro obnovení jejich pouta bude, když Solange najde milence. Jí se udělá líp a jemu se uleví. V restauraci poté vybere Stéphana a svou ženu mu nabídne. Ten po počátečních rozmarech a Raoulovu naléhání nabídku přijme. Během pár dní se ale ukáže, že jeho idiocie je identická. Situace se zdá beznadějná až do doby, kdy se Solange zamiluje do třináctiletého chlapce. V hlavních mužských rolích se znovu objevují Gerard Depardieu a Patrick Deweare, v hlavní ženské Carole Laure.
Podobně jako u svých předchozích děl se Blier pohybuje za hranicí společenské morality. Tentokrát to však slouží k efektivní kritice zhrzeného mužství a emoční neschopnosti. Na postavy znovu není kladen žádný morální tlak, ale jejich psychologizace je daleko komplexnější a humor spíše než na šokantnost sází na trpělivé budování absurdit. Témata i scény jsou pochopitelně stále obscénní, zároveň jsou však účelnější a slouží k vykreslení postav a jejich světa, nikoliv k pouhému pohoršení.
Posledním a nejmladším z uvedených filmů byla Přílíš krásná z roku 1989, kdy byl Blier na vrcholu své kariéry. V Cannes vyhrál Velkou cenu a jen ve Francii přilákal do kin přes dva miliony diváků. Příběh je až podivně normální. Sleduje úspěšného prodejce automobilů (kdo jiný, než Gerard Depardieu), jehož život je na první pohled perfektní. Ve skutečnosti je ale protagonista naprosto prázdný a přesvědčený, že jeho život postrádá smysl. Proto začne podvádět svou ženu se sekretářkou. Během filmu se děj nezkomplikuje, ani nedojde k žádnému zásadnímu zvratu. To ale není vůbec důležité, protože pro režiséra jde o pouhou kulisu pro formální experiment. Struktura vyprávění je nelineární, události se opakují a trochu mění, snové sekvence se prolínají s reálným příběhem, diegeze Schubertovy hudby se mění, divák nikdy nemá jistotu, co se skutečně odehrává. Blier je přitom stále schopný budovat funkční vtipy.
Možná bych ocenil možnost vidět nějaké režisérovy pozdější filmy, k lepšímu porozumění jeho pozdního stylu, ale s limitem čtyř titulů opravdu není možné zachytit všechno. Ani letos mne tak sekce Známí/neznámí nezklamala. Filmy byly vybrané dobře, vzbudily zájem o režisérovu tvorbu a úvody byly vynikající. S trochou štěstí se jí budu zabývat i další rok. Jsem zvědavý, komu se bude věnovat příště.
Edit: Martin Šrajer
Odkazy:
- Diane Jacobs, Indulging Bertrand Blier. In: The Washington Post. Dostupný na https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1979/01/28/indulging-bertrand-blier/5819ad59-c5e2-4911-a6da-555df30c7baf/ [vyšlo 28.1.1979.; cit. 22.8.2026] ↩︎
Napsat komentář