Poslední film Pedra Almodóvara je kritikou vlastní tvorby i samotného aktu přetváření života ve fikci. Ptá se, kde končí zkušenost a začíná její vyprávění. Zároveň však ukazuje, že pouhé uvědomění si vlastních tvůrčích postupů ještě nemusí znamenat jejich překonání. Hořké svátky jsou plné barev a postav, které se zrcadlí napříč příběhy. Jejich vyprávěcí kostra ale nakonec zůstává silnější než kritika, kterou se z ní film snaží vyvodit.
Čtyřiadvacátý film Pedra Almodóvara se odehrává ve dvou časových rovinách. V roce 2026 píše úspěšný stárnoucí režisér Raúl svůj další scénář. Nejčastěji ho vidíme za stolem v přepychové vile, jak se blahosklonně usmívá na svého mladšího přítele. Právě se rozloučil s jeho kamarádkou a poradkyní Mónicou, která odešla aby pomohla své dobré přítelkyni. V minulosti, v roce 2004, se pak odehrává vznikající scénář – příběh Elsy, ženy ve středních letech a režisérky, která natočila jeden film a poté se z finančních důvodů uchýlila k reklamě. Má mladšího přítele, který pro ni udělá první poslední, a její život se postupně začne nápadně podobat tomu Raúlovu.
Proces psaní scénáře z Raúlovy perspektivy přitom funguje téměř obráceně. Elsa svůj život skutečně prožívá, zatímco my se do současnosti, kde Raúl hledá inspiraci ve vlastním životě, vracíme jen ve chvílích, kdy při psaní tápe. Elsin příběh tak postupně získává zvláštně komický nádech. V některých momentech je až příliš popisný – například když své sestře v nemocnici vysvětluje, co je to kultovní film – jindy zase přehnaně absurdní a teatrální. Jako by Almodóvar prostřednictvím Elsy nejen vyprávěl příběh, ale zároveň hledal její herecké polohy a nechával do postavy vstoupit vlastní emoce, vzpomínky a nejistoty.
Divadelnost filmu, v němž se postavy pohybují mezi vlastní realitou a hraným scénářem, není sama o sobě tím, co Hořké svátky podkopává. Stejně tak to není téma inspirace skutečným životem. Podstatnější je samotná konstrukce, kterou Almodóvar v poslední třetině prostřednictvím Mónicy sám napadne. Po celý film sledujeme Elsu jako odraz samotného Raúla. Jeho hledání inspirace, motivace a odpovědí je postaveno na tom, že scénář některé věci zamlčuje. Divák je tak vybízen, aby hledal souvislosti mezi Elsou a Raúlem a postupně odhaloval, co se skrývá za jejich podobností. V posledních minutách se však dozvídáme, že právě tento způsob psaní je na scénáři špatně. Film tak upozorní na vlastní vykonstruovanost. Tento zajímavý obrat ale zůstává nedořečený.
Almodóvar totiž ukazuje kostru filmu, jeho autora i mechanismus psaní, ale místo aby vedle sebe postavil dvě podoby scénáře – tu, která nefunguje, a tu, která by fungovat mohla –, ukazuje pouze první z nich. Ve chvíli, kdy by mohl začít skutečný proces kritiky, přepisování a restrukturalizace, film končí. Nevidíme jinou podobu příběhu ani jiný způsob práce s postavami. Vidíme pouze okamžik, kdy autor pochopí, že jeho scénář nefunguje.
Recyklace témat
Film si je svého opakování až demonstrativně vědomý. Almodóvar svého režiséra skrze Mónicu usvědčuje z toho, že znovu vytahuje tytéž motivy: matka, smrt, láska, stárnutí, touha. Problémem přitom není samotná autofikce. Není nic zvláštního na tom, že autor nachází materiál ve vlastním životě, a Almodóvar to ostatně dělal vždy. Zvláštní je spíš způsob, jakým Hořké svátky tuto skutečnost tematizují. Film neustále upozorňuje na vlastní konstrukci, odhaluje zdroje své inspirace a komentuje vlastní nedostatky, jako by samotné přiznání mechanismu mělo nahradit jeho další rozpracování.
Výsledkem je poněkud paradoxní forma sebereflexe: film ví, že se opakuje, a dokonce nám to sám řekne, ale toto vědomí ho neposune dál. Almodóvarova sebeironie se tak místy stává spíš alibi než kritikou. Jakmile film pojmenuje vlastní problém, jako by ho zároveň považoval za vyřešený.
Přesto je těžké Hořké svátky úplně odmítnout. Jejich nejzajímavější momenty totiž možná neleží v příběhu Elsy ani v otázce, zda má či nemá režisér právo přepisovat vlastní život do fikce. Jsou v samotné nejistotě, která z filmu prosakuje; v pocitu autora, který už ví, jak má jeho film vypadat, ale zároveň neví, proč ho ještě natáčet. Almodóvar natočil film o tvůrčí krizi, který touto krizí do určité míry sám trpí. A právě v tom je možná nejupřímnější. Hořké svátky nejsou přesvědčivou kritikou autofikce ani vlastního tvůrčího opakování. Jsou ale pozoruhodným svědectvím o okamžiku, kdy si autor svého opakování začne být vědom – a poprvé neví, kam dál.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář