Komentářová sekce u instagramového oznámení retrospektivy Romana Polanského odhalila, že jsou příznivci LFŠ poměrně sofistikovaná komunita. Přesto se debata omezovala na několik standardizovaných názorů typu „tak kvůli tomuhle dávám letos skip“ nebo „myslím, že bychom neměli ignorovat filmy kontroverzních tvůrců a vytvářet kolem nich konstruktivní debatu“. Právě ke konstruktivní debatě se pokusím přispět i touto úvahou, rozšiřující jedinou osvětovou snahu ze strany LFŠ – poměrně povedenou debatu Pomníky, nebo cancel? Jak uvádět kontroverzní filmy a kontroverzní tvůrce, která inspirovala mnoho mých vlastních postojů a argumentů.
Hlavní zdroj mé frustrace shrnul další komentář pod výše zmíněným příspěvkem, který by se dal parafrázovat jako: „Proč si ze všech důležitých režisérů vytáhnout zrovna Polanského?“ Ať už byl účel jakýkoliv, minul se účinkem. Výsledkem byla jen další retrospektiva, která mapuje životní dílo jednoho tvůrce, okořeněná trochou kontroverze. Zorganizovat takovou sekci o režisérovi, který je jen jedním z mnoha v početném kánonu zasloužilých, toho z dramaturgického hlediska přináší málo nového. Zároveň věřím, že všichni (filmové festivaly větším a řadoví návštěvníci menším dílem) utváříme diskurz kolem filmu a tím určujeme, kteří autoři a která díla jsou a zůstanou relevantními. Vzhledem k tomu, že – jak během zmíněné diskuze naznačil mediální teoretik Jan Motal – filmový kánon bude takový, jaký si ho uděláme, proč v něm jako dramaturg filmového festivalu pro změnu nevytvořit místo tvůrci, který s sebou nepřináší tolik morálního kalu?
Zároveň ale nejsem proti promítání snímků kontroverzních tvůrců. Na debatě i mimo ni bylo zmíněno nespočet způsobů, jak díla takových umělců kontextualizovat. Pokud je cílem dramaturga vyvolat kultivovanou debatu, měla by osoba konkrétního tvůrce sloužit jen jako nástroj, který umožní probírat hlubší otázky například ohledně pozice autora v naší kulturní tradici. Takový přístup ovšem vyžaduje upustit od některých zavedených myšlenkových vzorců, které film dodnes provázejí. Upozadění režiséra při reflexi filmu může být náročné pro návštěvnictvo festivalu, které často nemá vzdělání ani slovník k uchopení tohoto problému. Takovou schopnost ale očekávám od dramaturga, který bude Polanského sekci uvádět. Bohužel úvody Yannicka Rolandeau se většinu času zabývaly právě vysvětlováním toho, proč je Polanski umělecký génius, a znemožnil tak uchopit jeho osobnost v nějakém čerstvějším světle. Při vší chvále toho, jak Polanski pracuje s detaily a černým humorem opomněl zmínit jakýkoliv kolaborativní proces (nabízel by se Polanského konflikt se scénáristou Robertem Townem při produkci Čínské čtvrti a další).
Jak správně podotkl Marek Kuchař ve své glose pro Studentské listy, Polanského život má zásadní vliv na jeho tvorbu a bylo by vhodné zmínit, jak jeho kriminální stíhání ovlivňovalo podobu uváděných filmů. K tomu se však Rolandeau uchýlil až při úvodu k Muži ve stínu, kde se ale pokusil spojit Polanského zatčení během natáčení s revolučním způsobem, jakým tento průměrný politický thriller komentuje intriky mocných. Ve skutečnosti byl Polanski zadržen v souvislosti s případem znásilnění 13leté modelky Samanthy Gailey v roce 1977, kvůli kterému uprchl ze Spojených států. Asi tedy není překvapením, že podobné výstřelky značně komplikovaly snahy zbytku organizačního týmu.
Nejúspěšnější snahou kontextualizovat Polanského dílo byla nakonec již zmíněná debata, která přinesla tolik potřebný komplexnější dialog. Protože se jednalo o jediný samostatný vzdělávací komponent sekce, působilo její zařazení spíše jako snaha odvrátit kritiku, než sofistikovaný způsob jak rozvést konverzaci o roli festivalové dramaturgie v kulturním diskurzu. Tomuto dojmu nepomohl ani fakt, že se na debatu odvolávali dramaturgové v mnoha oficiálních vyjádřeních i po skončení některých úvodů, jako by jen její existence měla vyřešit všechny výše zmíněné problémy sekce. Samozřejmě vítám, že byla debata zařazena, ale nemyslím si, že by měla suplovat širší vzdělávací program nebo nedostatek kontextu v úvodech. Přesto přivedli moderátoři, účastníci i publikum řeč na témata jako problémy autorské morálky, sakralizaci umění a další, čímž vytvořili solidní základ pro další reflexe. Výslednému tvaru velmi prospělo, že se rozhovor neomezoval jen na Polanského, což ale zároveň bohužel způsobilo, že informace o tom, proč je Polanski vlastně kontroverzní, nakonec pořádně nezazněla ani v úvodech ani v debatě. Potenciální neinformovaný divák sekce tak mohl odjet z Hradiště, aniž by se tuto klíčovou informaci dozvěděl.
Na závěr bych ráda podotkla, že mě Polanského retrospektiva neurazila. Nebudu bojkotovat Filmovku a snad o ní občas i něco napíšu, jenom mě trochu mrzí, že si její dramaturgický tým nedal práci s uchopením tak komplexního tématu objevnější cestou. Dramaturgové LFŠ přitom umí zkoušet nové postupy a reinterpretovat filmový kánon. Důkazem byla například letošní sekce věnovaná Ester Krumbachové, která mj. zdůraznila, jak výrazný vliv na dílo může mít kostýmní návrhářka.
Do budoucna tedy asi nezbývá než vyzvat dramaturgy i diváctvo k tomu, aby zvážili, co a jak vnášejí do veřejného prostoru. Schopnost reflektovat, jak kultura formuje naše přesvědčení stále není něco, nač by člověka připravila povinná školní docházka, takže je stále třeba se v tomto ohledu dovzdělávat. K mému upřímnému potěšení jsou filmové festivaly stále ještě místem poměrně kultivované debaty a myslím si, že tato vzdělávací funkce je klíčovým argumentem proraz jejich trvající kulturní hodnotu. Neměly by ale být imunní vůči konstruktivní kritice.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář