V centru Tiché přítelkyně od maďarské režisérky Ildikó Enyedi stojí strom. Rozvětvená samice jinanu stárne, roste a spoluutváří realitu hlavních postav. Enyedi představuje přírodu jako nedílnou součást sdíleného světa, čemuž podřizuje formu i texturu filmu. Podobně jako v jejím filmu O těle a duši sleduje kontakt: mezilidský i mezidruhový. Ve třech dějových liniích propojených stromem přezkoumává hranice i utopické vize více-než-lidské komunikace. Jsou to právě třecí plochy mezi lidským a nelidským – mezi kůží a kůrou —, kde vznikají hluboká pouta, která přesahují antropocentrické uvažování.
Větve jinanu zastiňují prostředí univerzitního kampusu od 19. století přes kontrakulturu 70. let až po pandemii covidu. Stromy a příroda obecně nejsou pro kantory a studenty tichými svědky, ale cennými spolubydlícími. Všechny tři dějové linie ukazují postavy se snahou přírodu zkoumat, uchopit ji, dokonce se do ní vtělit a přiblížit se jí senzoricky. Tomu odpovídá i kamera, která postavy neustále snímá skrze trávu, větve, listí nebo hustý déšť. Lidské figury často mizí v porostu nebo jsou pozorovány skrze přírodní struktury, jako by samy byly součástí jednoho organismu. Hranice mezi lidským a nelidským se tak stávají propustnými. Jak říká sama Enyedi: „chtěla jsem vyprávět senzoricky, ne dramaturgicky.“ Atmosféru každého období proto udává jiná vizuální logika: počátek 20. století v kontrastní černobílé, snivý analog v 70. letech minulého století a sterilní, ostrá realita covidové pandemie. Diváka vtahuje především textura filmu, ať už jde o odlišnou barevnost a taktilnost jednotlivých epoch, nebo ostrý zvuk s křupáním a šuměním přírody.
V každé epoše sledujeme jinou postavu spojenou s vědou: mladou botaničku Gretu, studenta Hannese experimentujícího s komunikací rostlin a osamělého neurovědce, který během pandemie obrací svou pozornost ke stoletému jinanu. Klíčovou je tak kromě obývání přírody především věda a pokrok. Tichá přítelkyně nepropadá radikální dichotomii technologie vs. příroda. Ve světě filmu je technologický pokrok a vynalézavost snahou o porozumění a péči, ať už jde o pečování o batole nebo stoletý strom. Všechny postavy nacházejí formu přijetí i stimulace právě ve vztahu k výzkumu přírodnin a v určitém ztotožnění se s jejich živými „projekty“. Když Greta fotí zeleninu jedním z prvních modelů fotoaparátu, staví je na podstavec jako portrétované osoby. Vědkyně věnuje jejich tvaru a texturám stejnou pozornost jako svým vlastním autoportrétům. Hannes pak navazuje přátelství s náladovým muškátem a zapomíná na neopětovanou lásku. Ve všech třech liniích se lidská touha po poznání postupně posouvá za hranice mezilidských vztahů. Tichá přítelkyně tak místo izolovaných epizod hledá dlouholeté vazby mezi lidmi a přírodou v rozmanitých pokusech stát se součástí více-než-lidského světa.
Díky epizodičnosti a odlišnému snímání jednotlivých linií vyniká i jedinečná časovost filmu. Dlouhé záběry a plynulé přechody mezi epochami vytváří imerzivní prostor, v němž uspěchané lidské tempo ustupuje rytmu vegetace. Divák se tak učí sdílet přírodní čas – vnímat střídání dne a noci, potřebu vody i křehkost existence tváří v tvář lidským zásahům. Cigaretový kouř, moč nebo nedopalky jsou stopami člověka, které se navždy zapisují do listů, půdy i kořenů. Temporalita jinanu, jež propojuje všechny tři epochy, nakonec zásadně proměňuje samotné měřítko lidského života. Člověk se z výsadní postavy každého příběhu stává přírodninou ovlivněnou počasím, denní dobou či absencí kontaktu a péče.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář