Jak se na Letní filmové škole stalo tradicí, pod kuratelou Radomíra D. Kokeše opět proběhla projekce němých filmů s živou hudbou. Letošní ročník se místo jednoho žánru či tématu zabýval (jako tomu bylo třeba v případě 50. ročníku věnovaného Yasudžiro Ozuovi) konkrétním tvůrcem. „Vyvoleným“ pro tento rok byl německý režisér Ernst Lubitsch, který se nejvíce proslavil působením v Hollywoodu, kde natáčel sofistikované komedie s výrazným erotickým podtónem a dvojsmyslnými dialogy. Mezi jeho nejznámější snímky se řadí komedie Obchod za rohem (1940) nebo Být či nebýt (1942). Proslul jako tvůrce tzv. „Lubitschova doteku”, který se v jeho tvorbě objevoval již od jeho počátků v němém filmu. A to nejen v tom americkém, ale už i v německém, který ho nejdříve proslavil a dnes stojí poněkud v pozadí. Přitom se jedná o období, ve kterém si narozdíl od hollywoodského studiového systém mohl dovolit více experimentovat s formou i obsahem.
Výběr promítaný na LFŠ zahrnuje šest filmů (tři středometrážní a tři celovečerní) z období 1918 až 1921, kdy byl Lubitsch velice plodný – natočil dvacet snímků rozličných žánrů, z nichž se bohužel velká část nedochovala. Festivalová selekce ho představila jako velice versatilního autora, který však do každého filmu otiskl svůj rukopis, jenž dokázal přizpůsobit konkrétnímu žánru. Tento pověstný „Lubitschův dotek“ však nespočívá v precizním použití filmové řeči, ale v naznačené sexuální touze mezi postavami (a ne vždy jenom mezi mužem a ženou). Pro její zachycení využíval Lubitsch kombinaci herecké mimiky vyjadřující touhu a detailních záběrů navenek nevinné činnosti.
Přímočarým příkladem je sekvence z komedie Dcerušky pana Zajíčka (1920), kdy jedna z protagonistek lascivně pozoruje svého milovaného při náruživém pojídání klobásy a nadšeně konstatuje, že má silný apetit. Sofistikovanější postup nabízí veselohra Nechtěla bych býti mužem (1918), v níž hlavní hrdinka hází lačným hudebníkům bonbony do pusy (protože chtějí „ochutnat něco sladkého“), což dotyční kvitují hlazením rukou po břiše. Ruka přitom stále postupuje o něco níž. Nikdy se však neposune do explicitnější polohy díky přesně načasovanému střihu.
Režijní práce Lubitsche se však neomezuje pouze na přesné vedení herců. Ve všech uvedených filmech pracuje s inscenací akce ve dvou a více plánech, která s ohledem na žánr vyvolává odlišnou náladu. V historických tragédiích jako Madame DuBarry (1919) a Anna Boleynová (1920) zpřítomňuje minulost pomocí pečlivého vedení komparzistů v masových scénách. Zároveň jejím prostřednictvím zasazuje obě hrdinky do historických dějů, nad kterými nemají kontrolu. V závěrech obou filmů se tak stávají svědkyněmi procesů, které rozhodují o jejich osudech. Ty obě hrdinky tragicky odsuzují na popraviště, kde se jejich smrt stává součástí větších celků. Může se jednat o malý, ale důležitý bod v masové scéně (Madame DuBarry) či jako nadcházející proces, kdy v předním plánu přichází titulní postava z Anny Boleynové k popravišti nacházejícím se v zadním plánu.
V komediích tuto práci s hloubkou prostoru Lubitsch využívá k rozvrstvení gagů či k jejich prodloužení. Především taneční scény v rozlehlých sálech slouží k rozvíjení komických situací, kdy se postavy nechtěně stávají obětí vířivého pohybu tančících párů. Zvlášť hrdinka Ossi Oswaldové z Nechtěla bych býti mužem má velké potíže nenechat se semlít při snaze se jim vyhnout. Režisér zároveň rád zdůrazňuje opulentní výpravu daných prostor, které mu slouží k vytváření vtipů o vyšších vrstvách. Dům extrémně bohatého „ústřicového krále“ v Ústřicové princezně (1919) tak funguje jako absurdní stroj sloužící k zajištění chodu bežných činností, jako je koupel či uložení do postele, pomocí komicky početné armády sluhů a služebných.
Oproti kontrolovanější produkci hollywoodských projektů pak Lubitsch velice hravě pracuje s rámováním záběrů. Tuto experimentaci lze zahlédnout ve většině promítaných filmů, nejradikálněji však v Horské kočce (1921). Nejen v ní často pracuje s kruhovým rámem typickým pro němý film, jehož velikost však variabilně přizpůsobuje emocionálnímu stavu postav, pointám vtipů či pro děj důležitým detailů. Nejedná se však o jediný způsob experimentování. Pomocí specifických clon pro kameru jsou některé záběry ohraničeny tvarem připomínající čtyřlístek, obláček či vločku. Rámy nefungují pouze jako stylistické ozvláštnění. Lubitsch je využívá i pro zdůraznění prostředí, ve kterém se zrovna odehrává děj. Místo ustavujících celků mu stačí použít kamerovou clonu se zkoseným obdélníkem jako v Anně Boleynové, aby divák věděl, že se postavy nacházejí na srázu. Tím pak dokáže vyjádřit i náladu scény, kterou lze dle potřeby různě měnit. Především v Horské kočce proměňuje veselou náladu na lehce melancholickou pomocí jemného využití tvaru oblaku.
Všechny filmy kromě výrazného stylu charakterizuje i zaměření na ženské hrdinky. Ty většinou mají silně excentrickou (s výjimkou titulní Anny Boleynové) a nezávislou povahu a nechtějí se svazovat s očekáváními společnosti ani partnerů. Často tak dochází ke konfliktu s opačným pohlavím i společností. Interakce mezi muži a ženami mají někdy až sadomasochistický ráz, kdy jedna strana chce dominovat nad druhou a dle žánru ji Lubitsch pojímá jako humornou či krutou hru. Nezajímá ho přitom tolik morálnost jednotlivých postav, jako spíš společenské představy o tom, co si muž a žena mohou dovolit.
V historických dramatech zdůrazňuje nemožnosti hrdinek čelit situacím, které jim ubližují. I když je ignorují a snaží se nad ně povznést (Madame DuBarry), nebo je pokorně přijmou jako v Anně Boleynové, vždy to vede ke smutnému konci. V komediích z tehdejší současnosti naopak ironizuje princip „zkrocení zlé ženy“, kdy se protagonistky tolik nepřizpůsobují přáním mužů, jako je spíš přeměňují pro udržení své nezávislosti.
Představením filmů z německé éry Ernsta Lubitsche a jeho němých filmů dostála LFŠ svému názvu. Ukázala ho jako auteura, který již od raných let velice jasně definoval svůj styl a témata, ale přitom se dokázal jemně přizpůsobit různým žánrům, produkčním kontextům i štábům. Zároveň ho představila jako formálního hračičku snažícího se posouvat možnosti filmové řeči. Jako vždy se tak jednalo o poučené představení, kdy i u tak známého autora jako Ernst Lubitsch lze objevit něco nečekaného. Zvlášť pokud se jedná o němý film.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář