Boj nejen s depresí. Kosmolesba naráží na hranice své vlastní odvahy (Anna Bureš)
Za animovaným sci-fi Princezna kosmolesba stojí tvůrčí dvojice Emma Hough Hobbs a Leela Varghas, které nápadně připomínají hlavní hrdinky svého příběhu. V době, kdy animace stále častěji otevírá prostor queer narativům a výrazné sebeironii, přichází film, který tyto motivy přijímá s lehkostí, a zároveň jen někdy s potřebnou odvahou. Příběh o princezně Saiře se odehrává v budoucnosti na planetě Clitopolis, kde žijí výhradně gay ženy. Saira, přestože je princeznou, rozhodně nežije „duhový“ život: přítelkyně Kiki se s ní rozchází a vyčítá jí téměř celou její osobu. Snímek, zacílený především na mladé diváky konzumující popkulturu, queer vztahy neidealizuje, ale podává je srozumitelným, civilním jazykem.
Když Kiki unesou tzv. bílí hetero mimozemšťané, vydává se Saira na neplánované dobrodružství. Svět mimo Clitopolis připomíná výlet do patnáctého století, kde ženy nemají žádná práva. Na cestě Saira potkává Willow, optimistické queer hudebnictvo s kytarou, které v ní oceňuje vše, co Kiki přehlížela. Společně pokračují v záchraně Kiki, zatímco únosci fungují jako karikatura současného patriarchátu.
Autorky však nepředkládají propracovanou satiru, spíše náčrt společenské kritiky. Film sází na vizuální i slovní humor, který je většinou popisný a méně nápaditý, než by napovídal potenciál příběhu. Popkulturní odkazy — například na rozchodovou scénu z Twilight nebo rostlinu z Harryho Pottera — působí příliš doslovně a slouží spíše jako ilustrace než jako skutečné pointy. Tvůrkyně se často rozhodují mezi obrazem a slovem, ale obě roviny nakonec existují vedle sebe, aniž by se navzájem podporovaly. Atraktivní vizuál tak zůstává především efektní fasádou, zatímco obsah se míjí s ambicí filmu být odvážnou queer satirou. Místo skutečné ironie nabízí jen bezpečnou parodii.
Právě proto nakonec nejvýrazněji vystupuje to, co film drží pohromadě, jeho formální stránka. Pestrobarevná grafika je nabitá fialovou, barvou spojenou s lesbickou symbolikou už od časů Sapfó. Animace je živá, hravá a místy absurdně přehnaná, což dodává světu Clitopolis specifický charakter. Hudební doprovod evokuje nejpopulárnější interpretky, od Taylor Swift přes Lorde až po Chappell Roan. Soundtrack podpoří emoce i tempo jednotlivých scén, zároveň však funguje jako rychlá emocionální zkratka pro mladé publikum. Právě v tom spočívá jeho síla i omezení: jako další popkulturní reference posouvá film spíše směrem k úzkému okruhu diváků se specifickou kulturní zkušeností.
Doslovnost humoru i odkazů tak ubírá filmu na atraktivitě a nadčasovosti. Jediným motivem, který děj udrží pohromadě, je pomalá transformace hlavní hrdinky. Saira se mění z nejisté, úzkostmi paralyzované dívky v sebevědomou princeznu, která znovu objevuje svou sílu. I ta je však zobrazena velmi doslovně, v podobě labrydy, dvoubřité sekery, symbolu ženské energie a feministického odporu. Princezna Saira se sekerou připomíná Thora, což vtipně překlápí hrdinský stereotyp, byť opět v bezpečných hranicích popkulturního gesta.
Princezna Kosmolesba je vizuálně i hudebně výrazný film, jehož humor i popkulturní odkazy zůstávají spíše na povrchu. Přesto nese jasné poselství: největší hodnotou zůstává sebeláska a vzájemný respekt, a to zejména pro mladé diváky, k nimž mluví nejotevřeněji.
Princezna kosmolesba aneb opět cesta za sebepoznáním (Štěpán Vejdělek)
V současné kinematografii nebývá nouze o filmy s queer tématikou. Pro určitou část veřejnosti se automaticky jedná o problém. Zvlášť pro tu, která vnímá přítomnost osob s menšinovou sexuální orientací ve filmech jako „propagaci LGBT ideologie“. Pro ně jakákoliv reprezentace často představuje něco nepřípustného, vzhledem k jejich odlišnému vnímání světa a lidské intimity. Australský animovaný film Princezna kosmolesba režisérské dvojice Leely Varghase a Emmy Hough Hobbs patří jak svým obsahem, tak svou formou mezi ty, které jim budou vadit. Jejími cílovými diváky jsou především lesbické divačky, které pro sebe zaměřené filmy moc nemají. Avšak nejen ony mohou na film zajít.
V rozlehlém vesmíru existuje planeta Clitopolis, na které se sdružují tamější queer obyvatelky. Jsou na ní šťastny, kromě několika výjimek. Mezi ně se řadí i princezna Saira, nesmělá dcera vládnoucího páru královen. Smutek zažívá i proto, že se s ní rozešla její přítelkyně Kiki, odvážná a extrémně sebevědomá lovkyně odměn a přesný opak Sairy. Nejedná se však o její jediný problém — stále bojuje s tím, že nedokáže vyvolat královskou labrydu, nejmocnější zbraň ve vesmíru a symbol vyspělosti na Clitopolisu. Avšak jednoho dne Kiki unesou bílí heterosexuální mimomužšťané, kteří právě po princezně labrydu požadují jako výkupné. Saira se tedy vydává zachránit svoji ex-přítelkyni. A během cesty začne poznávat samu sebe…
Děj pracuje s osvědčeným schématem dobrodružné cesty, při níž cíl má stejnou hodnotu jako duševní rozvoj hlavních postav. Zároveň ho autorky silně ironizují rozličnými způsoby. Tím nejviditelnějším je charakteristika hlavní hrdinky Sairy. Místo hrdinky bez bázně a hany máme člověka trpícího pochybnostmi o sobě, umocněnými reakcemi okolí na její nesmělost. K tomu se přidává její extrémně nízké sebevědomí, které se snažila kompenzovat vztahem s Kiki. Tudíž při cestě reaguje na různé překážky nejčastěji panikou a nerozhodností, což je častým zdrojem humoru filmu. Ten však zároveň tuto cestu za sebepoznáním považuje za něco potřebného, bez něhož se nemůže hlavní hrdinka rozvinout v silnou osobnost. Mezi těmito póly, ironií a empatičností, se pohybuje celý děj filmu.
Celkově satirizace až parodizace patří mezi podstatné prvky Princezny kosmolesby. Jejími terči jsou jak filmová klišé, tak debaty o queer identitě ze všech možných pozic. V prvním případě neváhá často využívat boření čtvrté stěny pro předání informací (představování labrydy pomocí Wikipedie) či přímo parodovat situace z filmů, jako je proslulá sekvence montáže deprese ze série Twillight. Nejčastějším způsobem se pak stává zdůraznění a prodlužování trapnosti situací v jednotlivých scénách, kdy si i samotné postavy uvědomují absurditu přímo zažívaných klišé. Prostřednictvím postav pak zase ironizuje různé pozice, na které lze narazit v diskuzi o LGBTQAI+ tématech. Ať už se jedná o zesměšňování incelů pomocí postav bílých mimomužšťanů, kritiku heteronormativity jiných částí vesmíru, exkluzivity queer prostorů s vymezenou definicí pro své členstvo(jako je planeta Clitopolis) či nesmyslného machismu reprezentovaného mluvící vesmírnou lodí. Kvůli všudypřítomné ironizaci však někdy není jasné, zda film rovnou nepřebírá narativy některých anti-LGBTQIA+ skupin. Jedná se především o sekvenci s postavou Blade, u které si člověk nemůže být zcela jistý, zda ironizuje rétoriku vůči trans osobám nebo naopak zesměšňuje je samotné. Což při současné agresivní až násilné (nejen) mluvě vůči trans osobám působí podivně.
Výtvarná stránka filmu vyjma barevnosti nevybočuje ze standardů západní animace pro dospělé (a bohužel ani jejich neduhů). Kresba je co nejvíce zjednodušená, aby nepůsobila příliš esteticky líbivě a neevokovala animaci pro děti. Animace postav v prostředí působí plynule. Zároveň však v případě humoru se úmyslně zhorší na úroveň amatérské práce, jako v případě zničení nepřátelské lodi. Zvukové stránce byla věnována větší péče, především porušováním zavedených pravidel při práci s ní. Jedná se jak o nemelodicky zpívanou titulní píseň či rozrušování diegeze mezi filmovou hudbou a hudbu ve filmu samotném. Všechny tyto postupy tvoří distanc diváka od filmu, který mu pomáhá lépe vnímat ironii snímku.
Princezna kosmolesba má extrémně ironický humor, silně spojený s internetovými diskusemi a cílí na část LGBTQIA+ komunity, která je v kinematografii slabě zastoupena. Již kvůli tomu budí takovou pozornost. Zároveň však svoji výtvarnou stránkou či humorem upomíná na jiná díla současné západní animace, jako jsou Rick a Morty či Čas na dobrodružství. I přes svou určitou neotřelost se vlastně jedná o typického zástupce západní animované tvorby. Což však neznamená, že nemá na film smysl zajít pro „přesycení“ podobnými díly. Jen je potřeba přitom lehce krotit očekávání.
Příliš moderní Odyssea Princezny kosmolesby teplými vodami (Michal Bartoš)
Nízkorozpočtová animace s neustálými referencemi na anime a popkulturu patří mezi subžánry, u nichž navzdory nevalným recenzím a sledovanosti nadále roste nabídka. Jen těžko se nezávislý australský snímek queer filmařek vyhne srovnáním s Rickem a Mortym a jim podobnými. Přesto z Princezny kosmolesby čiší autentické nadšení pro animaci i queer kulturu a její protagonistka představuje milník v queer tvorbě. Ne snad proto, že je lesba, nebo kvůli jejímu částečně indickému původu, ale protože je loser.
Titulní princezna Saira, dcera královen lesbické planety Clitropolis, musí zachránit svoji (čerstvě ex-)přítelkyni Kiki ze spárů bílých mimomužšťanů. Ti od Sairy jako výkupné požadují její labrys, sekeru – a legendární feministický a lesbický symbol –, kterou v sobě každá členka královské rodiny Clitropolis v dospělosti probouzí. Plaché a neustále upozaďované Saiře ale chybí sebevědomí a labrydu se jí nikdy nepodařilo vyvolat. V rámci 24 hodin musí získat sebedůvěru, přenést se přes všechny mindráky, zachránit svoji (tou dobou snad už ne ex-)přítelkyni a ještě se stihnout vrátit na očekávaný královský lesbál.
Princezna kosmolesba zaujme zejména netypickým příběhem protagonistky. Netřeba se utápět v tisícerém příběhu o sebenenávisti, realizaci vlastní sexuální identity a coming outu. Saira vyrůstá ve vesmíru, ve kterém nikoho nenapadne presumovat něčí heterosexualitu a problematizovat samotnou queer existenci. Namísto toho hrdinku trápí nízké sebevědomí, nulový respekt jejího okolí (včetně poddaných) a čerstvý rozchod. Saiřina cesta je stále o sebepoznání a inherentně queer, ale věnuje se aspektům její osobnosti, které jsou pro mnohé ještě citlivější než sexuální a romantické preference.
Saiřino dobrodružství sleduje klasickou cestu hrdinky s mnoha úskalími po cestě, kde nejde jen o samotný cíl, ale samozřejmě o vývoj postavy s každou překonanou překážkou. Cílem je vyvolání labrydy, a tedy zvýšené sebevědomí a především sebepřijetí Sairy, a možná záchrana (vztahu s) Kiki. Jednotlivé zastávky po cestě slouží jako záminky, jak Sairu s problémy konfrontovat, jak její důvěru v sebe sama budovat. Ani ne devadesátiminutový snímek sice plyne dobře, přesto by námětu slušelo víc krátkých epizod věnovaných Saiřině růstu. Zejména protože opakovaný antiklimax jednotlivých sekcí může být humorný, ale ne vždy uspokojivý.
Právě smysl pro humor a rukopis autorek ve filmu mohou část publika odradit. Celý snímek – dialogy, hudba i výprava – spoléhá na reference na více či méně ikonická média a koncepty z queer kultury. Zjevné vizuální odkazy na kultovní anime jako Akira nebo Šódžo kakumei Utena jsou díky extrémnímu vlivu, který má východní animace na aktuální generaci autorstva už samozřejmostí. Neustálé odkazování na soudobé filmy jako Barbie nebo Stmívání a na memy spojené se stereotypy okolo queer i straight identit upoutávají snímek ve velice konkrétním a úzkém časovém úseku.
Princezna kosmolesba přináší na pole queer animace něco nového, a to díky osobní zkušenosti, kterou do ní autorky Emma Hough Hobbs a Leela Varghese vložily. To se ale pro snímek nejspíš stane i kamenem úrazu, pokud na něj za pět až deset let narazí mladší generace queer diváctva, kterou dobové reference zcela minou.
Napsat komentář